3.Konečně spolu

8. února 2015 v 16:32 | Kyoketsuki |  Touha žít
Král Thranduil si sedl zpět na své křeslo. Všichni jsme se na něj dívali a čekali jeho rozsudek. "Túrelië nesmí opustit mé království a Eruner je vykázan z mého paláce." Usmála jsem se. Král dal svůj rozkaz, který má malinkou skulinku. Eruner vypadal smutně. "Takže jestli to správně chápu můžu do lesa." Král se nenápadně pousmál. Došlo mi, že jsem to pochopila správně. "Ano, smíš až na hranice mého království." "A Eruner nesmí být v paláci, ale o království nepadlo ani slovo." Král kývl. "Takže, když ho náhodou potkám v lese...." Eruner se na mě podíval, už mu došlo o co jde. "Můj rozkaz, tím nijak neporušíš." Usmála jsem se. "Děkuji, králi, přesně to jsem chtěla slyšet." Poté Erunera odvedli a já se něj usmála. "Zítra." Zašeptala jsem a on kývl. Estel se na mě podívala. "Nikdy by mě nenapadlo, že jsi princezna, Túrelië." "Já nejsem princezna." Řekla jsem zmateně. "Tvůj bratr je princ, a máte stejné rodiče. To znamená, že jsi taky královské krve, jsi princezna." Teď mi to došlo. Ach jo, někdy jsem až příliš pomalá v tom myšlení. "Upřímně, Estel, dokážeš si mě snad představit jako princeznu? Bydlet v paláci a dávat příkazi?" Estel si mě prohlédla od hlavy po paty. "Máš pravdu. Neumím, ty jsi prostě ta nespoutaná dívka, co mě zachránila z pasti. Ta dívka se sebevražednými sklony." Usmála jsem se. Teď mě celkem vystihla. Zvláštní, že za tak krátkou dobu, o mě ví skoro víc jak já sama. Zívla jsem si a zakručelo mi v břiše. Hups. Já jsem zapoměla na oběd a snídani.... ale to vydržím až do večeře. Nejsem lemra. "Obědvala jsi?" Zeptala se mě podezřívavě Estel. "Že váháš. Já toho snědla." "Opravdu a co jsi jedla?" Hmmm co jsem jedla naposledy? Aha už to mám. "Takže to byli nějaký divný bobule, co chutnaly jak ananas, potom jakýsi kořínky a nějakou divnou kytku." Odpověděla jsem ji. To jsem jedla asi před třemi dny, když jsem byla mimo město. Povzdechla si a odvedla mě do kuchyně, kde mě donutila se najíst a pak jsme se rozhodli, že bysme si mohli před večeří trošku zabojovat. Legolas, kterého jsme potkali, no dobře já na něj zavolala z balkónu ´chytej´ a pak jsem mu hodila Estel do náruče, se k nám přidal. Estel byla pořád trochu mimo z toho co jsem udělala. Ale když ona vypadala, tak sladce zamilovaná a přitom smutná, že s ním nemůže být, že jsem to prostě musela udělat, abych je dala alespoň na chvíli dohromady. A stálo mi to za to. "Hej, Legolasi, chytej!" Legolas vzhlédl a já mu hodila Estel. Vyděsil se a okamžitě skočil, aby ji chytl. Já se usmála a pak skočila dolů sama. Bylo to kratší než udělat těch deset kroků a sejít po schodech. "Estel, jsi v pořádku?" Zeptal se jí a vypadal velmi vyděšeně. Estel jen přikývla. Byla z toho tak trochu v šoku, a on ji nepouštěl, právě naopak. Víc ji k sobě přitiskl. Pozorně jsem sledovala jeho oči. I on jí miluje. Došlo mi a rozhodla jsem se, že dám ty dva dohromady i kdybych kvůli tomu měla jít proti králi. Legolas ji posadil a podíval se na mě naprosto hnusným pohledem. Proč mám pocit, že mě z toho obviňuje? "Legolasi na minutku." Odsekla jsem, chytla ho za ruku a odtáhla kousek stranou. "Co k ní cítíš a chci pravdu." Vypadal, že mě zabije, ale na tohle mlčel. "Miluješ ji?" "Co je ti do toho, málem jsi ji zabila." "Věděla jsem, že ji chytíš a může si za to sama, neměla se na tebe tak divně koukat. Tak co, miluješ ji?" "Já...ano, miluji ji." "To je fajn. Teď můžu rozjet svůj plán." "Jakej plán?" "Bojíš se?" "Ne, jen mám pocit, že takových nehod bude teď víc." "To jsi přesně vystihl." Pak jsem se k němu naklonila. "Až do doby, kdy si to oba uvědomíte." "Co si máme uvědomit?" "Dívejte se častěji jeden druhému do očí, tam máte napsané veškeré své emoce." Odsekla jsem mu. "Chceme trénovat boj, přidáš se?" "Jo." Řekl a pak jsme se vrátili k Estel. "Tak kdo s kým?" Zeptala jsem se a v duchu si řekla. Legolas s Estel v posteli, ale to je otázka budoucnosti, teď bych je tam asi nedostala...no....pokud bych se snažila, tak bych je tam doatala, ale....fuj teď to nebudu řešit. "Jsi zraněná." "Ne, už mě to ani nebolí." Řekla jsem a usmála se. "Ale klidně si spolu zabojujte. Já si vystačím sama." Oba se usmáli a kývli mi na to. A tak spolu začali bojovat. Šlo jim to, Estel bylo skoro tak dobrá jako Legolas. Vytáhla jsem svůj meč. A z hluboka se nadechla. "Boj s mečem je umění. Meč je zbraň určena k zabíjení." Tohle mi starosta vždy říkal, ale podle mě je v tom mnohem víc. Meč může být i nástroj k ochraně těch, které máme rádi. Prudký výpad vlevo, rychle zpět a dozadu, doprava, dolů, skok, a znovu, teď nahoru, rychle, nestíhám.... Takhle jsem tam skákala a útočila na imaginárního nepřítele asi půl hodiny. Pak jsem otevřela oči. Kousek ode mě stála Estel a Legolas a nepokrytě na mě zírali. "Přehnala jsem to?" Zeptala jsem se úzkostně a čekala, co mi řeknou, že jsem posrala. "To bylo úžasný, musíš mě to naučit!" Vykřikla Estel a doběhla ke mně. Usmála jsem se na ni. "Řeknu ti jen jedno, to jak bojuješ zaléží na tom, proč bojuješ. Meč je zbraň určená k zabíjení, ale může být i nástroj k ochraně těch, které máš ráda, zamysli se nad tím a pak tě možná něco naučím." Estel horlivě přikývla a vrátila se k Legolasovi. Podívala jsem se na nebe, pomalu se začínalo stmívat a slunce zapadalo. Na jednom z balkónů jsem zahlédla krále, jak se dívá směrem k nám na nádvoří. Nevím, jak se tvářil, protože jeho tvář ozařovalo slunce, ale vím, že jsem byla šťastná. Byla jsem šťastná, že se na mě dívá, a doufala jsem, že mě viděl. Přála jsem si, aby byl i on šťastný a usmíval se. Chtěla bych rozehřát jeho skřehlé srdce a pokud je spálené vyléčím ho. Vím, že to dokážu. Jen na to budu potřebovat čas. Sedla jsem si a zavřela oči. Budu chvíli meditovat, než ti dva dokončí jejich souboj. "Spí." "Medituju v tom je rozdíl." Řekla jsem a otevřela oči. "Taky to někdy zkus, pročistí ti to myšlenky." "Určitě to vyzkouším!" Dušovala se Estel a já se musela usmát. "Mužeš klidně někdy meditovat a cvičit se mnou." "Opravdu!? Děkuju!" Vykřikla a skočila mi kolem krku, s tím, že jsem zrovna vstávala jsem skončila na zádech na zemi a ona na mě. "Když mě umačkáš, tak si moc nezatrénuješ." "Oh, promiň." Řekla a zvedla se. Mě zvedl Legolas, podal mi ruku. Přijala jsem ji, alepoň to mám bez práce. "Je večeře, princi." Zase to byl ten elf, co jsem do něj vrazila, asi bych si měla zjistit jeho jméno. Jinak na něj budu muset volat "Hej, ty co jsem do tebe vrazila!" a to by bylo divný. "Už jdeme, Hyando." V tu chvíli jsem se začala smát. To je směšné jméno, vím, že to znamená čepel, ale zní to příšerně vtipně, nicméně, alespoň vím, jak na něj mám volat. "Je tu něco vtipného?" Osopil se na mě Hyando a já se musela zase zasmát. "Ne, jen jsem si vzpoměla na jeden vtip." "A jaký?!" Osopil se na mě podruhé. Huh, jak já tohohle týpka nenávivím. Můj instinkt lovce se nikdy nemýlil a u něj mi říká, POZOR!!! "Ale na to jak jdou dva lembasy po lesní pěšince a jednoho znich rozdupou skřeti, co utíkají před elfama a ten, co zůstal v celku se podívá na ten zničenej a říká ´pojď a nedrob´." Estel se začala smát a Legolasovi cukali koutky. Hah a nám vás. Jen Hyando se tvářil jako kyselé zelí. To mě donutilo chytit další záchvat smíchu. Bože zelí s jeho hlavou....ode dneška nejím zelí! Slíbila jsem si a pak vstala. "Jdeme, ať se na nás nečeká." Ostatní přikývli a odvedli mě do jídelny, příště jsem alespoň trefím.....nebo v to alespoň doufám, no vím, že stopro trefím do králových komnat a on už mě kdyžtak navede. Popřípadě mě zamkne a uspí, ale to je teď jedno. Sedla jsem si a čekala, co se bude dít. Nic, všichni čuměli na jídlo a čekali až někdo něco řekne. Po deseti minutách mě to přestalo bavit a začala jsem pod stolem kopat do Estel a Legolase. Ti si to nenechali líbit a tak mi začali vracet, na tvářích nám u toho hrál pobavený úsměv. "Dobrou chuť?" Zkusila jsem po dalších asi dvaceti minutách, kdy mě boleli nohy a ty dva taky. Všichni si oddechli a pustili se do jídla. To bylo rychlý! Příště to řeknu rovnou a nebudu se tady kopat, na tak strategicky dementním místě. Au! Budu mít modřiny, ale Estel a Legolas jich budou mí víc. Co k tomu dodat, v kopaní jsem dobrá. Pustila jsem se taky do jídla a u toho se zamyšleně dívala po elfech. Všichni vypadali strašně stejně! Jak je mám rozlišit? Hele támhle je ten.....Hyando! Musela jsem se zakřenit. Tomu jménu se prostě budu smát ještě hodně dlouho, alepoň do své smrti. A já neplánuju v nejbližší době umřít, i když podle Hyadova vražedného pohledu, který na mě hází kdykoliv si myslí, že se nikdo nedívá, je má smrt blízko. Ale ta byla blízko vždy, s mým povoláním. Zvykla jsem si na ni. Nebojím se jí, jednoho dne ji dokonce i uvítám, ale teď ještě ne. Konečně jsem začala žít a líbí se mi to. Příjemná změna. Dojedla jsem a znovu se rozhlédla kolem. "Kde je vlastně král?" "Říkal, že má práci, a máme mu něco donést do jeho pokoje." "Já půjdu." Vzala jsem něco, o čem jsem tušila, že má král rád a vydala se k jeho pokoji. Zaklepala jsem. "Dále." Otevřel jsem dveře. "Pauza, čas se pořádně najíst, abyste měl sílu." Král se na mě podíval zpoza stolu, na kterém bylo milion papírů. Dala jsem mu jídlo na stůl, tak, abych mu nic nazašpinila a vzala do ruky papír, který momentálně držel v ruce. "Účet za odstranění nepřítele.....100 zlatých." "Fuj, předražný, kdo si to nárokuje, já ho zabiju a bude to zadarmo." Král, který jedl se zakuckal, jak mu zaskočilo, tohle nečekal. "Tohle posílá, jeden, můj člověk, ve městě, který zabil starostova zástupce." Zamyslela jsem se. "Ale ne, nezabil, ten je totiž mrtví už alepoň týden, zabila jsem ho já. On vám lže." Král se zamračil. "Pak si zaslouží trest." "Mám to udělat?" "Myslel jsem si, že už nechceš zabíjet." "Ne, nechci, ale pokud je to kvůli vám, tak udělám vše. Nevím proč, jen mám takový pocit." Řekla jsem a dotkla se svého srdce. Král se na mě chvíli díval. "Dobrá, jdi, ale brzy se vrať." "Nebojte se za tři hodiny, jsem zpátky i s jeho hlavou." "Tu tam nech." Zasmála jsem se a vyšla ven na chodbu. Čas na jeho trest. Estel a Legolas seděli v jídelně a sledovali, jak mizím na chodbě. "Vzala otcovo oblíbené jídlo." "Ano, jak jsem si všimla, co se tvého otce týče jedná podle své intuice, a ta ji našeptává správně." Pak mezi nimi nastalo krátké ticho. "Nepůjdeme se projít?" Zeptal se Legolas a díval se jí do očí, tak jak mu napověděla Túrelië. "Ano, ráda." Její oči zářili štěstím, že s ním bude moci být sama. Usmál se na ni a pak spolu opustili jídelnu. Vydali se do zahrady a tady se jen tak bezcílně procházeli a užívali si přítomnost toho druhého. Nikdo je zde nerušil, nikdo je nehledal. Měli zde svůj klid. "Dnes je nádherná noc." Řekla Estel. "Hvězdy dnes září jako diamanty." Legolas se na ní díval. "Ano, nádherná." Estel se mu podívala do tváře a všimla si jeho úpěnlivého pohledu. Znejistěla a sklopila svůj pohled k zemi. V hlavě ji vířila jeho slova. "Ano, nádherná." Myslel tím ji? Rozbušilo se jí srdce a znovu zvedla svůj pohled a setkala se s tím jeho. V jejich očích viděl lásku a oddanost. Hlupák! Copak si toho nemohl všimnout dříve? To ho na to opravdu musela upozornit až Túrelië?! "Legolasi..." Zašeptala nejistě pod jeho pohledem. Připadala si zvláštně. Milionkrát si představovala, že se na ni takhle podívá a ona se usměje a řekne mu, že ho miluje, ale teď, když se tak děje se nedokáže přinutit promluvit. Bojí se, že je to jen další krásný sen, který se jí každou chvíli rozplyne a ona se probudí ve své posteli. Udělal dva kroky až stál přímo před ní. Opatrně si ji za pas přitáhl blíž k sobě a jednou rukou si ji přidržoval, druhou rukou ji nadzvedl bradu a díval se na ni. "Vskutku, nádherná." Řekl a zlehka jí políbil. Cítila jeho rty na těch svých. Zavřela oči a dala své ruce kolem jeho krku. Bylo to dokonalé. Pootevřela své rty a nechala ho, aby jejich polibek prohloubil. Cítila se jako by letěla. Byl to tak nádherný pocit. Po chvíli se jejich rty rozpojili a oni si hleděli do očí. Jako by se přesvědčovali, že se to opravdu stalo, že to není jen pouhý sen. "Tak jste se dali konečně dohromady." "Túrelië!" "Jak dlouho už tady jsi." "Celou dobu, jdu vám jen říct, že musím do města, něco vyřídit, mám králův souhlas, tak se mi tady nezabíjte a nedovolte, aby byl král s Hyandem sám." "Proč?" "Nazývej to mou intuicí vraha, ten chlap je špatnej a to hodně. Možná je dokonce horší jak já. Dávejte si na něj pozor." Řekla jsem jim a pak se rozběhla směrem k městu, dnes v noci mám ještě jeden úkol, který musím vyřídit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama