2.Nečekané

8. února 2015 v 16:30 | Kyoketsuki |  Touha žít
Probudila jsem se těsně před svítáním a sedla si. Legolas, už v mém pokoji nebyl, asi to vzdal. Optarně jsem vstala a došla ke dveřím. Vykoukla jsem ven, ale nikde nikdo. Vyšla jsem a zavřela za sebou dveře. Ehm....nějak moc to připomíná můj sen. Opatrně jsem se otočila, a oddechla si. Naštěstí za mnou král nestál. Vydala jsem se doprava a po pár krocích se za mnou ozval až moc známý hlas. "Jdeš někam?" Otočila jsem se a nevinně se na krále úsmala. "Zkouším odsud utéct." Opravdu jsem se právě přiznala? A k tomu králi? Asi je se mnou něco opravdu špatně, ale nedokážu mu lhát. Je tak.... "Tak to jdeš špatným směrem." "Víte co se říká, všechny cesty vedou do Říma." Nechápavě se na mě podíval. "Eee.... všechny cesty vedou k východu?" Zkusila jsem mu to říct jinak. Usmál se. "Tahle vede do sklepa." "Taky způsob, jak zdrhnout." Zamyslela jsem se nad tím. "Budu se tvářit, že jsem prázdný sud....a ono mi to možná i projde......a pak odsud uteču a najdu si nějaký strom......hmmmm......" Probudil mě až jemný smích. Překvapeně jsem se dívala na krále, který se nad tím zasmál. Ten úsměv je krásný. "Usmívejte se častěji, to vám sluší víc." Řekla jsem mu. "Túrelië!" Od krále ke mně běžela Estel. Hups. Proběhla kolem krále a zkusila mi skočit kolem krku, aby mě objala, ale já jsem se jí bleskově vyhla, přičemž jsem nezapoměla vrazit do krále a málem spadnout, naštěstí mě stále pobavený a lehce překvapený král chytl a zabránil pádu, a Estel se proletěla vzduchem a srazila k zemi právě přicházejícího Legolase. Nechápavě jsem se na ně koukala. "Ou..." Spadli tak, že si dali pusu a já se musela v duchu smát, jak okamžitě Estel zrudla. Asi je do Legolase zamilovaná. Odskočila od něj. "Omlouvám se, Legolasi." "Ne, v pořádku......tedy....chci říct......" "Chce říct, abys byla příště opatrnější, protože ti nebude v jednom kuse dělat přistávací dráhu." "Přesně tak...... CO??!!" Vykřikl Legolas a díval se na mě. Nějak mu povolila pusa. "Na co tak zíráš." Pak mi došlo, že mě někdo drží, a jelikož tu nikdo nebyl kromě mě, Legolase, Estel a krále tak mi došlo, že mě drží král. Ty jo, dneska mi to myšlení ale jde. "Omlouvám se....." Zkusila jsem nevinně a podívala se na něj. Čekala jsem, že bude naštvaný, ale nebyl. Kupodivu. Pustil mě a já se nenápadně pokusila vypařit. Nevyšlo mi to. Vrazila jsem do nějakýho elfa. Ach jo, to je zase den, člověk nemůže ani v klidu zdrhnout. Najednou musím furt někoho potkávat a do někoho vrážet. Útrpně jsem si povzdechla a podívala se elfovi do tváře. "Kdopak jste, krásná slečno." Dostala jsem tik do oka a chytla ho zdravou rukou pod krkem. "Zaprvé, ještě jednou vypusť z pusy slova krásná ve vztahu ke mně a zabiju tě, za druhý nesnáším, když mi někdo říká slečno, zabiju tě za to a zatřetí, co je ti do toho, kdo jsem, zabiju tě?!" Obořila jsem se na něj. Chudák na chvíli vypadal, že neví co má dělat, ale hodně rychle se z toho oklepal. Nějakej odolnej. "Ehm... ale ty jsi opravdu krásná." "Lhát se nemá." Řekla jsem mu s ledovým klidem. "Kudy jste říkál, že je ten východ?" Zeptala jsem se krále, který nás zamračeně pozoroval. "Támhle tou cestou." "Díky, tak já zase jdu." "Nechám tě naživu, ale jen pokud tady zůstaneš." Zastavila jsem se v půlce kroku. Král, chce abych tu zůstala. Jako v mém snu. "Nemyslím si, že je to dobrý nápad." Řekla jsem a skrývala svou tvář za vlasy. "To je úžasný nápad, pane." Prohlásila Estel, která byla až doteď až podezřele dlouho potichu, chytla mě za ruku a někam táhla. "Pojď provedu tě tady." Stihla jsem hodit na krále prosebný pohled a už jsme byli někde jinde. Na to jak je malá, má celkem sílu. Provlekla mě snad celým hradem, přes sklep, kam jsem původně chtěla jít hrát sud, přes vězení, bohužel prázdné, až po cvičiště, kde jsem se momentálně snažila ignorovat bolest v levém rameni, které mi ošetřili jejich léčitelé takže se mi to za dva až tři dny uzdraví úplně, a natáhnout tětivivu luku, abych ji mohla předvést svou lukostřelbu. Přidržel jsem si luk a natáhla šíp na tětivu, zhluboka se nadechla a po výdechu vystřelila. Strefila jsem se přímo do červého popošla jsem a tentokrát jsem vystřelila za chůze červená a nakonec za běhu červená. Všechny jsem dala doprosřed terče. "Jsi dobrá, budeš se nám hodit na hlídkách." "Ví Legolas, že jsi do něj zamilovaná a ty pastičky všude kladeš ty?" "Heh?! Jak jsi na to přišla?!" "Podle toho, jak jsi zrudla, když jste se omylem políbili a podle způsobu, jakým jsi se snažila tehdy vyprostit, ty jsi tu past znala." Zrudla ještě víc. "Ne, neví ani o jednom." "Neboj, neprozradím tě." Usmála se na mě. "Já vím, že ne. Jsi má kamarádka." Kamarádka.... nechápu to to slovo a jeho význam mi uniká, ale na to abych ho pochopila mám čas. Stála jsem tu s lukem v ruce a znovu natáhla na tětivu šíp, nádech a výdech a pal. Trefa do červeného, do středu, až teď mi došlo, že je vlastně černý, asi jsem už barvoslepá. "Král vám vzkazuje, že je oběd a máte se dostavit do jídelny." Otočila jsem se a mrkla, kdo to je. Byl to ten elf, do kterého jsem vrazila na chodbě. Usmál se na mě. Nelíbil se mi. Ty oči se nesmáli. Můj instinkt vraha mi říkal, že je zlý a já se od něj mám držet dál. Zároveň mi došlo, že před ním musím krále ochránit, neboť by mu mohl ublížit. Nedala jsem na sobě nic znát a usmála se na Estel. "Jdeme?" Estel se na mě také usmála. Když jsem kolem něj procházela tak se naklonil k mému uchu. "Já tě sleduji, vrahu..." Zašeptal, tak že ho nikdy jiný neslyšel. Zastavila jsem se. "Já tebe taky, nejsi o nic lepší jak já." Odsekla jsem mu a zmizela ve stínech paláce. Estel mi někam zmizela, asi do jídelny. Povzdechla jsem si a zkusila využít svého instinktu, ten mě dovedl před nějaké dveře. Zaklepala jsem a vešela. Byl to pokoj, z mého snu. Pokoj krále. Chtěla jsem se otočit a zmizet, ale za mnou stál král. "......" "Co tu děláš?" "Hledala jsem jídelnu, ale ztratila jsem se." "Tohle jsou mé komnaty." "Já vím..." Nadzvedl jedno obočí. Hups, to jsem asi říkat neměla. "Eeee...já jsem chtěla říct..." "Jak to víš." "Zdálo se mi o vás." Chytla jsem se za pusu a rozběhla se k oknu z přímým úmyslem z něj vyskočit i kdyby tohle bylo pátý patro. Mé rozhodnutí mělo jednu chybičku, nebylo tu okno, nebo bylo ale strašně malé,tak jsem to zkusila ke dveřím a ven, to se mi taky nepovedlo. Král během mého slepého útěku k oknu stihl zamknout a teď se na mě díval. Zastavila jsem. To běhání mi už lezlo na nervy, připadala jsem si jako holub na báni. "Pusťte mě." Zaprosila jsem krále s pohledem upřeným k zemi. Bála jsem se mu podívat do očí. Bála jsem se.... To je směšné. Jsem vrah, tak proč si připadám, jako malá opuštěná holka, co touží po pevném láskyplném objetí. Král mi položil svou ruku na hlavu a pohladil mě. "Nemusíš se bát, vrahu. Já ti nic neudělám. Nemám zájem o to, aby ti bylo ublíženo. Nemůžu zlomit něco, co už je zlomeno." Vzhlédla jsem do jeho očí. Jeho výraz byl chladný, ale jeho oči říkali něco jiného. Cítila jsem, jak mi po tváři stéka slza a následuje ji další a další. Nechtěla jsem, aby mě tak viděl. Tohle král vyřešil za mě. Objal mě. Jeho pevné objetí dalo průchod mým zlomeným emocím a já se rozplakala jako malá holka. Objala jsem ho a plakala. Držel mě a nechal mě plakat. Nic jiného neudělal. Plakala jsem tak dlouho až jsem se uplakala do spánku. Položil mě na postel a usedl za stůl. Měl povinnosti coby král, a rozhodl se je splnit, zatímco budu spát. Estel se mezitím dostavila do jídelny a tady jí došlo, že s ní nejsem. Lekla se a chtěla se mě vydat hledat. "Estel, sedni si." "Musím najít Túrelië." "Otec odešel před chvíli. Určitě pro ni šel." Estel tomu nechtěla věřit, ale poslechla Legolase, prince lesních elfů. Měla jisté povinnosti ho poslouchat a tady se vše příliš rozléhalo než aby řekla ne a utekla hledat Túrelië. Donesli jim jídlo a oni se tedy dali do oběda. Během jídla oba mlčeli. Estel si vzpoměla na to, jak se políbili, když na něj spadla. Mimoděk si sáhla na rty a vybavila si, dotyk jeho rtů. Milovala ho. Vyrůstali spolu, bojovali spolu a teď je pod jeho vedením, je v jeho družině. Legolas o ní neustále říká, že je skoro stejně dobrá jako on, ale má se ještě hodně co učit. Zadívala se na něj, jak jí a musela se usmát. Byl tak krásný, hlavně když se usmíval, ale to poslední dobou moc nedělal. Chyběl jí jeho bezstarostný úsměv. Chyběli jí ty chvíle, kdy jako děti utíkali z paláce a hráli si venku v temném lese. Nikdy se ho nebáli. "Ty nemáš hlad." Zamrkala a došlo jí, že zírá na Legolase. "Omlouvám se." Potom se podívala do svého talíře a dala se do jídla. Byla si jistá, že je rudá až na prdeli. Takhle se nechat nachytat. "Po obědě, půjdu do lesa a chci, aby jsi šla se mnou." "Jak poroučíš." Řekla a rychle dojedla. Po jejich obědě se vydali do lesa. Prošli kolem hlídky a poslali je do paláce, s tím, že je vystřídají. Hlídka si oddechla a vydala se zpět. "Něco jsem dnes zaslechl." Estel se napnula. "Co?" "To, že ty pasti nekladou skřeti." Teď byla napnutá jako struna a čekala, až jí z toho obviní. "Prý je kladou temní elfové, co sem pronikli ze severu." Oddechla si a ten tunový kámen ji spadl z hlavy i srdce. "Opravdu tu jsou? Nikdy jsme je neviděli, jen o nich slyšeli." Ozval se výkřik. Vyšli a spatřili temného elfa v jedné z Esteliných pastí.....toliko k tématu zdali opravdu existují. Elf sebou zmítal a vůbec si jich nevšímal. Estel se podívala na Legolase, kterému se určitě honilo hlavou, že ten elf je idiot, když se chytl do vlastní pasti, ale to sem teď nepatří. Podívala se na něj. Byl dokonalý, tak jako jeho otec, ale Legolas, byl jiný. Měl srdce a hřejivou povahu jeho matky. Byl... "Vezmeme ho sebou, ale nejdřív to ještě obejdeme." Kývla a vydali se na rychlý průzkum. Všude byl klid. Nikde, nikdo. Vrátili se tedy k elfovi a dostali ho z pasti. Pak se vydali i sním zpět do paláce. Někdo zaklepal na dveře královich komnat. Král odemkl. "Pane, chytli jsme temného elfa." Král se zamračil a odešel. Otevřela jsem oči. Temného elfa? Podivila jsem se a vydala se za nimi, ale z povzdáli, aby si mě nevšimli. Král si sedl na trůn a nechal ho předvést. Elf se zamračil. "Kdo jsi! A co děláš v mém království!" "Nejsem povinen vám nic říkat." "Mluv, nebo ti vyříznu jazyk." Elf vypadal, že by si raději nechal vyžíznout jazyk, ale pak promluvil. "Jmenuji se Eruner, jsem princ. Ihned mě pusťte." "Temní elfové mají taky prince?" Ozvala jsem se a má kamufláž typu, já tu nejsem, byla v prdeli. Všichni se na mě podívali. "To není možné..." Nechápavě jsem se na Erunera podívala. "Mysleli jsme, že jsi mrtvá..." "Nechápu o čem to mluvíš." Řekla jsem a přišla k němu blíž. "Ty si mě nepamatuješ?" "Ne." "Ovšem, já hlupák byli ti čtyři roky, když si se ztratila uprostřed bitvy, nikdy jsem si to neodpustil." "Pořád jsem naprosto mimo, k věci!" Nařídila jsem mu. "Jsi má sestra." Vypadlo z něj konečně. Nastalo takové ticho že byste slyšeli i špendlík dopadnout na zem. "Cože!" Zeptala jsem se po minutě ticha. "Byli jsme v bitvě a mým úkolem, bylo tě ochránit, ale já neposlechl a šel také bojovat. Naše matka v bitvě zemřela, a otec byl raněn, je slepý. Byl rozzuřený, když zjistil, že tě někdo unesl. Hledali jsme všude, ale nic. Až nedávno se nám donesl případ podivných úmrtí a mě došlo, že by jsi to mohla být ty. A jsi. Konečně jsem tě našel, pusť mě, zabijeme je a vydáme se domů." "Ne!" Překvapeně se na mě podíval. "Nikdy ti nedovolím, abys ublížil králi Thranduilovi, Legolasovi nebo Estel. Je mi jedno kdo jsi. Pro mě jsi naprosto cizí osoba. Ten příběh sis mohl nakrásně i vymyslet. Nikam s tebou nejdu!" Řekla jsem a schovala se za krále, který během jeho mluvení sestoupil z trůnu. "Je to co říkáš pravda, Túrelië." Nikdo mu mé jmého neřekl. Ale to jak ho vyslovil. Vzpoměla jsem si na něj. "Já.... ano, neodejdu odsud. Musela jsem zabíjet, ale oni mi dali druhou šanci, a i když tvrdíš, že jsi můj bratr, ne i když jsi můj bratr, tak odsud neodejdu, dokud mi sám král neřekne, abych mu navždy zmizela z očí." Řekla jsem mu smutně. A jednoho dne se tak i stane. Možná hned teď. "Prosím, nechte mého bratra odejít." "Jak víš, že je to tvůj bratr." "Myslím, že jsem si na něco vzpoměla, není to jasné. Jen ten hlas a zvuky probíhající bitvy, nemohu si to jasně vybavit, ale spíš tuším, nežli vím, že má pravdu." "Nechte mě tu. Klidně i ve bězení, ale nechci odejít, když jsem ji konečně našel." Zaprosil naopak Eruner. Král se vrátil a sedl si na svůj trůn. Podívali jsme se na něj a čekali jeho rozsudek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama