1.Má minulost

8. února 2015 v 16:29 | Kyoketsuki |  Touha žít
Ta elfka, která se mi představila jako Estel se na mě usmála a nabídla mi ruku. Chytla jsem se jí a nechala se od ní vést. Řekla, že mě odvede k jejich králi, ten mě bude určitě chtít zabít. Z oka mi stekla poslední zrádná slza, kterou jsem dokázala uronit, poté byla na mé tváři opět ta chladná maska vraha, kterým jsem byla a stále jsem. Poslední slabé povzdechnutí a už procházíme branou do paláce. Matně jsem si uvědomomovala Legolasův nedůvěřivý pohled a Estelin starostlivý pohled. Jen jsem je následovala. Pak jsme vystoupali několik schodů. Na trůnu tu seděl muž. Dívala jsem se na něj. Byl dokonalý, nádherný, vyzařoval z něj chlad ale i něco jiného... tak příjemný a teplý pocit jsem ještě z nikoho necítila. "Pane." Řekla Estel a poklekla. "Vstaň, kdo je to." "To nám neřekla." Podíval se na mě chladným arogantním pohledem. "Jste krásný." Nedošlo mi, že jsem to řekla nahlas, svou myšlenku. Jeho pohled se změnil. Nerozuměla jsem mu. Nikdy jsem nechápala emoce. Mým úkolem bylo jen zabíjet né něco chápat, to až před třemi dny, kdy jsem zabila ženu s dítětem mi došlo, co za zrůdu jsem. Nevnímala jsem okolí a proto, když se mě dotkla chladná čepel, jež mi strhla plášť, jsem se lekla a odskočila. Vyděšeně jsem se dívala do tváře krále. "Jsi také elf." "Jsem zrůda." Odsekla jsem mu a chytla se svého meče. "Nechte mě odejít. Chci jen žít na klidném místě, ačkoliv si to nezasloužím." Estel se na mě usmála. "O čem to mluvíš, ovšem, že si zasloužíš žít." "Ne, nic o mě nevíš." "Tak mi řekni, proč si nezasloužíš žít." Podívala jsem do očí krále. Byli nádherné. "Jmenuji se Túrelië. Jsem vrah. Nikdy jsem nepoznala rodinu. Vycvičil mě starosta jako svého najémného vraha, ale já už to nedokážu dělat. Vzala jsem už životy stovkám lidí, včetně žen a malých dětí, jsem monstum. Já si zasloužím smrt, a přesto toužím žít. Toužím poznat všechny kouty tohoto lesa. Je tak krásný...." Král se na mě díval bezcitným pohledem. "Zabíjte ji." Zavřela jsem oči. Zahlédla jsem, jak se ke mně blíží Legolas. Ne! Já odmítám jen tak zemřít! Vytáhla jsem meč a začala se bránit. Král se na mě jen chladně díval. Přímo za králem jsem zahlédla jednoho elfa. Znala jsem ho. Před dvěma dny byl za starostou a slíbil mu, že zabije krále elfů. Usmál se, když viděl, že si ho král nevšímá a vytáhl meč. "Ne!" Vykřikla jsem a skočila ke králi. Odstrčila jsem ho a elfův nůž se mi zabodl do levého ramene. "Ty! Musela jsi mi to zkazit! Už jsem ho skoro dostal!" Nevnímal okolí. Chytla jsem čepel jeho meče, vytáhla si jí z ramene a prudce ji otočila proti němu. "Sbohem, zrádce." Poté jsem mu jeho vlastní meč zabodla do srdce. Otočila jsem se na krále. "Jste v pořádku..." Smutně jsem se usmála a začala padat. Vím jen, že mě někdo chytl a někam mě odnesl. Pamatuji si palčivou bolest v rameni a na rukou a pak už nic. Pak už byla jen temnota. Tichá jemná temnota, která mě kolébala jako člun na vlnách. Svým způsobem byla velmi uklidňující. "Tak tohle je smrt? Jsem mrtvá?" Ucítila jsem dotek na tváři. "Ne, nejsi mrtvá, blázínku." Otevřela jsem oči. U mě seděla ta elfka a usmívala se na mě. "Co se stalo?" "Potom co jsi zachránila králi život jsi omdlela. Odnesl tě sem a přikázal mi tě hlídat a starat se o tebe." "Proč jste mě nenechali umřít? Chtěli jste mě zabít?" "Myslím si, že to byla od krále jen zkouška. Chtěl vědět, jaká jsi, jestli zabiješ jeho syna, nebo raději zemřeš." "Nezabila bych ho." "Já vím." "Přesto jsem vzala další život." Rozplakala jsem se a u toho se smála. "Opravdu jsem zrůda. Zabíjení je jediná věc, kterou umím. Je to tak jak říkal starosta. Jsem jen nástroj jeho vůle. Hračka, která nikdy nepozná, co to je láska, náklonnost nebo přátelství." "Takhle nemluv Túrelië, chci být tvá kamarádka." Podívala jsem se jí do očí. "Proč pláčeš?" "Protože ty pláčeš také, to přátelé dělávají, sdílejí stejné pocity." "Přátelé..." Pak se zničehonic Estel rozesmála. "Ale musím uznat, že jsi první, kdo řekl králi do očí, že je krásný." Odvrátila jsem tvář a lehce zčervenala. "Řekla jsem pravdu. Je nádherný. Ten chladný pohled, jež mě nutí donutit ho aby se usmál. Nevím, co je za pocit." Estel se jen vševědoucně usmála. "Na to příjdeš brzy sama, Túrelië. Teď si odpočiň, musíš nabrat síli." Naposledy jsem se podívala do její usmívající se tváře a zavřela oči. Nic z toho nechápu... Když jsem znovu otevřela oči byla noc. Estel spala schoulená v křesle. Vstala jsem a přenesla ji na postel místo mě. Rameno mě u toho zabolelo a já v duchu nadávala na svou zbrklost. Každý normální člověk, by na krále zakřičel, že ho chce někdo zabít, ale to já ne, já musím skočit do rány. Jsem idiot. Položila jsem ji na postel a zakryla ji. "Sladké sny, Estel." Usmála se a otočila se na druhý bok. Povzdechla jsem si. Narovinu....nepatřím sem. Odejdu. Nejlépe hned teď. Otevřela jsem dveře a vykoukla na chodbu. Nikde nikdo. Vyšla jsem a zavřela za sebou dveře. Otočila jsem a přímo za mnou stál král. "Aaahh!" Můj výkřik zanikl, když mi zakryl dlaní ústa. Jeho obličej byl blízko mému, možná až moc. Jeho čelo se skoro opíralo o to mé. "Nekřič a následuj mě. Musíme si promluvit." Němě jsem přikývla co taky víc, že, s přikrytou pusou toho člověk moc nenamluví. Sundal svou ruku ale nepohl se. Dál stál na svém místě a já mu zírala do očí. Byli tak krásné. "Jak může být někdo tak dokonalý?" Tak nějak mi nedošlo, že jsem tuto větu zašeptala nahlas. Nepoznávala jsem se. Něco je se mnou špatně. Hodně špatně! Jeho pohled se znovu změnil. "Ty o mě nic nevíš!" Jeho chladný, bezcitný hlas zapůsobil jako dýka, přesto jsem se nevzdala. "Znám vás. Starosta o vás často mluvil. Pokud by vás nedokázal zabít ten elf, poslal by na vás mě. Nikdy nezklamu. Vždy jsem splnila úkol a zabila každého, koho mi určili za cíl, přesto vás, bych zabít nedokázala. Ne... něco je špatně. Proč jsem taková?" Dívala jsem do jeho očí jako by mě mohli zachránit, ale on na sobě nedal nic znát. Odklonil se ode mě a šel pryč. Následovala jsem ho. Odvedl mě do jeho komnat. Vešla jsem a on zamkl. Kupodivu mě to nijak nezneklidnilo. "Co se stalo Estel?" "Usla. Každý musí spát." Zamračil se. Dotkla jsem se jeho obličeje, lépe řečeno jsem ho dloubla do tváře. "Nemračte se, budete mít vrásky." Podíval se na mě naprosto chladným pohledem. "Na mě ty vaše pohledy nemají účinek." "Toho už jsem si také všiml." Sedl si do křesla a díval se na mě. Aha a co mám jako dělat? Taneček ve spodním prádle určitě ne, to bych pak opravdu musela zabít. Jako už tolikrát jsem se dnes ztratila ve svých úvahách, že jsem si nevšimla, jak král vstal a vydal se ke mně. Probudil mě až jeho dotek na mém krku. Vyděšeně jsem se chtěla otočit, ale to mi nebylo dovoleno. Král se zezadu přiskl na má záda a držel mě u sebe. Jednou rukou kolem pasu a tou druhou kolem krku, po kterém přejížděl. Ať toho nechá! Ah..... je to příjemné, ale není to správné. "Co to děláte?" "Kam jsi chtěla jít?" "Pryč. Nepatřím sem. Vy jste tak krásný, jako hvězdy a jejich třpyt, ale já jsem temnota v jeskyni co o světle může jen snít. Nepatřím sem. Nemohla bych se na vás dívat..." Bolelo mě srdce, když jsem tahle slova říkala. Otočil mě k sobě a znovu mě objal kolem pasu, takže jsem se mu nemohla vysmeknout, ale jo mohla, a taky jsem to zkusila, ale ta zraněná ruka mě zradila a já mu zůstala viset v náručí. Usmál se. Jen na malou chvilku, ale usmál. Ten úsměv byl tak dokonalý, přála jsem si ho vidět znovu. Zvedla jsem ruku a položila ji na jeho tvář. Opět na ní byl ten chladný pohled. Fascinovaně jsem ho pozorovala. "Usmějte se znovu...." Zaprosila jsem ho. "Zůstaneš tu, po mém boku. Zakazuji ti odejít, jako tvůj král." Řekl chladně ignorujíc mou prosbu. To mě vrátilo do reality. Znovu jsem se mu pokusila vymanit z náruče, opět bez úspěchu. Bylo to krapet flustrující. Jsem vrah a nesvedu ani takovou prkotinu, jako je vymanit se někomu z objetí. To je opravdu.... V tu chvíli se ke mně sklonil a přitiskl své rty na mé..... Heh??????? Co to sakra je??????? Vyděšeně jsem se na něj dívala. Tohle.... Odnesl mě k posteli, do které mě lehce položil a pak se na mě podíval. "Nejsem tak dokonalý, jak si myslíš." "Ne...." Chtěla jsem protestovat, ale byla jsem umlčena dalším sladkým polibkem. Ztratila jsem sílu mu vzdorovat, nechala jsem ho ať mě líbá. Obtočila jsem ruce kolem jeho krku a přitáhla si ho ještě blíž. Lehce se zasmál a začal mě líbat na krku, na kterém jsem citlivá. Neubránila jsem se slabému vzdechu a na jeho tváři se opět objevil ten arogantní sexy úsměv. Když v tom někdo zaklepal na dveře. Vyděšeně jsem se posadila a vzápětí skončila zase na zádech s bolestným výrazem na tváři. Uf! Byl to jen sen....jen sen. Ovšem, kdo by taky chtěl někoho jako jsem já. Znovu se mi vybavil ten jeho sexy arogantní úsměv. Ah. Byl tak nádherný. Otevřeli se dveře a vešel Legolas. Estel spala v křesle. Podívala jsem se na něj a pak na ni. "Odnes ji do pokoje ať se vyspí, já stejně v tomhle stavu daleko neuteču." "Nevěřím ti, to že jsi zachránila mého otce nic nemění. Jsi vrah." "Jo, a už navždy jim budu. Nikdy nezapomenu ty mrtvé vyhaslé vyděšené oči své první oběti...." Z oka mi stekla slza. "Svou minulost nesmažu a ani nechci, Legolasi. Chci si je pamatovat, aby nikdy neupadli v zapomění, většina z nich nikoho neměla. Není nikdo kdo by na mě vzpomínal, jen já, jejich vrah. Ironie, nemyslíš?" "Vskutku." Ozval se hlas za Legolasem a dovnitř vešel král. "Odnes odsud Estel." Legolas ji vzal do náruče a odešel z pokoje. Král se na mě podíval. "Proč jsi to udělala?" "Nevím, nechtěla jsem abyste zemřel, starosta o vás často mluvil pokud by on zklamal, pak by to byl můj úkol zabít vás. Mám stoprocentní úspěšnost. Nikdy mi nikdo neunikl. Přesto bych vás nedokázala zabít, králi Thranduile. Vy byste byl jediná mise, kterou bych nikdy nedokázala splnit. To bych raději přetrpěla další jeho trest." Vzpoměla jsem si na něj a otřásla se hnusem. Hnusil se mi. Hnusila jsem se sama sobě. Byl to jen hajz, co se vyžíval v mučení. Kdykoliv se mu něco nelíbilo, tak jsem si to odnesla. Před třemi lety mi spálil pravou ruku, proto na ní nosím neustále rukavici. Podívala jsem na svou ruku a zatla jí v pěst. Nikdy se to nezahojilo úplně. Vypadá normálně, ale je citlivější a kdo se na ní dívá zblízka najde jizvy, jako památku po ohni. Král ke mně přišel a chytil mou ruku. "Ne!" Byla jsem vyděšená, nechtěla jsem, aby to viděl, aby viděl, co mi ten hajzl udělal, ale král mě neposlechl. Opatrně mi sundal rukavici a díval se na mou ruku. "Co ti udělal." "Dal ji do ohně, když se mu nelíbilo jakým způsobem jsem zabila jednoho muže." Král mi po ruce jemně přejel dlaní své ruky. Jeho dotek.... Vždy když se mé ruky někdo dotkl bolelo to a bylo to nepříjemné, ale od něj mi to nevadilo. "Nikdy se to nezahojilo úplně." Řekla jsem a smutně se usmála. Znovu mou ruku lehce pohladil. Do pokoje vešel Legolas a zíral na nás. Král mi nasadil zpět rukavici. "Co ještě udělal?!" Zněl naštvaně, a přesto se tvářil, že je mu jedno jestli odpovím nebo ne. "Takové ty běžné věci, rány bičem, pálení svíčkami, skřipec, zavírání na několik dní bez jídla a vody a bití holí." Řekla jsem a usmála se. "Prý proto, abych byla silnější. Vždy si našel důvod, proč mě bít. Nenáviděla jsem ho, ale nikoho jsem neměla. Byla jsem malé děcko, nikdo by mi nevěřil. Tak jsem to vždy strpěla. Nechat se zbít, mi nevadilo, ale poděkovat mu za to, že mě zbil jsem nedokázala, a tak mě zbil znovu a znovu až dokud jsem mu nepoděkovala." Král se zamračil. "Ale už je to v pořádku, je mrtví. Zabila jsem ho. Teď už jsem volná, už můžu začít žít, tak moc bych chtěla zjistit jaké to je žít... Pokud mě ale chcete zabít, měli byste to udělat teď, dokud jsem slabá." Oba mě pozorovali s lehce zamračenou tváří. "Spi, nic se ti nestane, jsi pod mou ochranou." Pronesl nakonec král a odešel. Legolas si sedl ke mně do křesla a díval se na mě. "Byla to co jsi řekla pravda?" "Mám ti snad ukázat všechny jizvy co od něj mám?!" Legolas sebou lehce trhl. "Ne, spi." Zavřela jsem oči a cítila jak pomalu usínám. Jen doufám, že teď bude můj spánek bude bezesný..... Legolas se díval jak pomalinku upadám do spánku. Položil mi na čelo studený obklad a omluvil se. Pak se zamračil a díval se z okna. Netušil, že jsem byla týrané dítě. To ostatně netuší nikdo pokud mu to neřeknu a ti, kterým to řeknu jsou vzápětí mrtví, protože mi je on přikáže zabít. Teď je tomu, ale konec. Už nikdy nechci nikoho zabít, pod něčím příkazem. Ne, s vražděním nevinných je konec. Od teď budu nový, lepší člověk. A s tímto předsevzetím jsem konečně opravdu usla a spala klidným hlubokým spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama