Neko-mei Tantei 2

28. srpna 2014 v 12:00 | Ventus |  Neko-mei Tantei

Jmenuji se Chookan Tami a dneska jsme se s bratrem vydali navštívit naše rodiče do firmy, kde pracují. Nejdřív jsme museli projít nějakou otravnou kontrolou, a pak ještě čekat před máminou a tátovou společnou kanceláří, protože měli nějakou schůzi. Když tu se najednou objevili tajemní chlápci v černých oblecích a vedle mě se ozval výstřel. Otočila jsem se nevěřila vlastním očím, bratr držel v rukou zbraň s kouřící hlavní a tvářil se ostražitě. Než jsem se mohla vzpamatovat a dát si to dohromady, popadl mě a vymrštil nejbližším oknem ven. Naneštěstí to bylo první patro, umístěné nad zadním východem, který byl zastřešený. Dopad nebyl moc měkký a skončila jsem s pár škrábanci ze skla, ale toho jsem si stejně nevšímala. Jediné na co jsem dokázala myslet, byl můj bratr a to co se dělo pak. Hromada výstřelů mi zněla v uších ještě hodnou chvíli po skončení střelby. Ale do jejího konce jsem se nezdržovala, vybavila se mi bratrova poslední slova... "Utíkej!" a tak jsem vzala nohy na ramena a běžela ulicemi přeplněného města. Lidé si mě skoro vůbec nevšímali. Někteří se mi dokonce vyhýbali. Přece jenom, když spatříte holku s krvavými šramy... každý měl dostatek rozumu, aby se nechtěl namočit do něčeho nezákoného, do nějakého maléru. Dřív než jsem si ujasnila, kam že to vůbec běžím, se přede mnou objevila budova policejní stanice. Zrychlila jsem, soustředila se jen na jednu jedinou věc a tak nějak jsem si zapomněla všímat okolí, takže jsem do někoho vrazila. Zabolela mě z toho nárazu hlava a kdyby mě někdo hned nechytil, asi bych spadla na zadek.
"Omlouvám se, omlouvám se..." opakovala jsem a přitom se podívala na chlapíka, do kterého jsem vrazila. Moc nadšeně se netvářil, ale ani nijak výhružně. Bílé vlasy s třemi černými pruhy korunovaly černobílé vlčí uši, vedle něj stál černý kocour, který mě držel za ruku a tvářil se starostlivě.
"Jste v pořádku slečno?" ptal se mě. Jen jsem přikývla a chystala se je obejít a jít na stanici, když jsem si všimla skrytého odznaku u vlka. Vzňala se ve mně jistřička naděje. Pustila jsem se koucourovy ruky a vrhla se blíže k vlkovi.
"Jste policista? Mohl byste mi prosím pomoci? Víte..." chtěla jsem začím vyprávět, co se stalo, ale ten vlk mě náhle přerušil.
"Právě jsme se chystali tady se zelenáčem na snídani, nechcete se přidat?" řekl, "Zvu vás, a tam mi klidně můžete všechno povyprávět." pousmál se. Němě jsem na něj zírala, co na tohle říct? Pak se mi vybavily zvuky střelby a křik...
"Ne, můj bratr je právě teď uprostřed přestřelky. Musíte mi pomoci hned!" vykřikla jsem trochu hlasitěji, než jsem plánovala. Srdce mi prudce bušilo.
"Tak proč jste to neřekla hned?" popadl mě za ruku a táhl směrem k parkovišti, trochu jsem jeho chování nechápala. "Pojedeme mým autem. Budete mě navigovat, zvládnete to?" zeptal se a přitom zamířil k až příliš nápadnému terenímu autu uprostřed drobných osobáků. Přitakala jsem.
Během cesty, se mi vlk i jeho kolega představili a zavolali na stanici, kde o situaci informovali strážníka, který poslal na adresu firmy posily. Když jsme na místo dorazili my, bylo tam již několik policejních aut a zdálo se, že je po všem. Vystoupila jsem z auta, i když se mě kocour, Kuro Rai, snažil zastavit a spatřila jsem děsivou scénu. Spousta mrtvých těl se válela přímo před vchodem a páchlo to tam čerstvou i sraženou krví. Zvedal se mi z toho žaludek, ale více mě děsilo pomyšlení, že jednou z těch mrtvol může být i můj bratr nebo mí rodiče. Chtěla jsem se rozeběhnout dovnitř a jít je hledat, ale někdo mi v tom zabránil. Rvala jsem se, snažila se dostat dovnitř... věděla jsem, kdo mě drží, ten vlk, pan Ookami. Na chvíli jsem se přestala bránit a s hlavou skloněnou jsem nečinně stála, dokud jsem si nebyla jistá, že jeho stisk polevil. Pak jsem se rozeběhla jak nejrychleji to šlo a vběhla do firmy našich rodičů.
Cestou jsem se dívala po mrtvolách a hledala jsem sebemenší podobu. Ale bratra nikde, ani rodiče jsem neviděla. S každou další mrtvolou, která nebyla ani jedním z nich se naděje uvnitř mě zvětšovala. Došla jsem až ke kanceláři rodičů, kde jsem se zastavila. Ruku na klice a s bušícím srdce jsem pokla a pomalu otevřela dveře. Slzy se mi začaly řinout po tvářích a ze rtů tiše unikl vzlyk. Před mýma očima se odehrávalo cosi, co mi nedávalo smysl. Ten obraz , ten obraz to přece nemohla být pravda...
***

Hned jsem se rozeběhl za tou malou lištičkou, která se mi tak mazaně vysmekla a utekla do víru pachu smrti. Našel jsem ji zkamenělou před jednou kanceláří. Uvnitř ležela těla dvou postarších lišek, ženy a muže. Asi její rodiče. Opatrně jsem ji zval kolem ramen a vyvedl ji ven, tam se zelenáč docela činil. Předtím jsem mu řekl, aby našel nějakého zdravotníka, kdyby náhodou. Nevypadal z toho nadšeně, ale když spatřil slečnu Tami, tak se jeho výraz změnil. I se zdravotníkem nám přispěchali naproti a společně jsme ji doprovodili k senitce, kde ji zdravotník posadil.
"Co se stalo?" zeptal se mě zelenáč.
"Rodiče," odpověděl jsem jednoduše, pochopil hned. Oči mi zabloudily k k bílé vlčí hlavě: Fass. Co tady dělá ten ubohý sukničkář? Začalo to ve mně vřít. Chystal sjem se ho odsud vyvést strážníky, že maří vyšetřování.
"Ehm," ozvalo se znenadání za mými zády. Ztuchl jsem.
"Pane," zpozorněl zelenáč. Nedobrovolně jsem se otočil.
"Yo šéfe," zazubil jsem se.
"Co se tady děje?" chtěl hned vědět. Úsměv mi z tváře zmizel, neměl sjem z toho radost, ale vrhl sjem se do vysvětlování. Tam kde jsem vynechal nějaký detail se ozval zelenáč, až jsem skoro měl chuť to všechno nechat na něm, ale za to by mnou šef nechal vytřít podlahu. I tak se už netvářil moc nadšeně, z toho že mě dnes vidí znovu.
"To vypadá problémově. Pane, nevadilo by kdybych si tento případ vzal na starost?" ozval se za mnou děsně otravný a odporný hlas toho sráče. Naštvaně jsem se po Fassovi otočil.
"Ten případ patří mě, ty kojote!" okřikl jsem se na něj.
"Pane, jsem jsem již řekl, tenhle případ zní problémově. Bylo by lepší dát ten případ mě, nežli Ookamimu, který skočí do jakéhokili průšvihu po hlavě." ignoroval mě.
"Já ten případ vyřeším líp než ty, ty který nedokážeš pochopit ani jak se hraje ´Člověče nezlob se´!" hajíl jsem se. Naštavaně zkroutil rty.
"Moc rád bych věděl, co jste tím vlastně myslel." ozval se najednou zelenáč. S nadšením jsem se k němu otočil a chtěl mu povyprávět tu úžasnou historii, když mě přerušil šéf.
"Souhlasím s Fassem. Tenhle případ zavání velkým průšvihem a Ookami by to akorát ještě tak zhoršil. Případ předávám Fassovi." řekl šef vážným tónem.
"Ale..." chtěl jsem se bránit, jenže co ybch tak měl říci?
"Co? Ale já požádala pana Ookamiho." překvapila nás slečna Tami, která se najednou probrala z šoku. "Věřil mi, když jsem mu povídala o bratrových problémech a jednal pohotově." její pohled se stočil na Fasse. Ajaj... doufám, že nepoužije to svý zatracený kouzlo.
"Ale já bych jednal úplně stejně, slečno." vzla její ruku a chystal se jí políbit na hřbet, když kolem prošla myší důstojnice. Hned se za ní musel sanozřejmě otočit.
"A navíc tomuhle já nevěřím..." řekla a vytrhla mu zhnuseně svoji ruku z jeho spárů. "Chci aby vraždu mých rodičů vyšetřoval pan Ookami a jeho společník."
"Co-?" vyšlo tiše z Fasse. Tohle ti patří ty smradlavý kuse hadru, pomyslel jsem si škodolibě.
"Neviděli jste mého bratra? Není mrtvý, že ne?" změnila hned slečna Tami.
"Podle toho, co jsem slyšel, a co říkal Ookami, tak uvnitř byly nalezeny jen dvě lišky." řekl policejní šéf, "Máte ještě nějaký příbuzný?"
"Kromě bratra, ještě sestru, ale ta je v evropě." odpověděla mu.
"Dobře, tak co kdyby jste teď šla tady s důstojnicí," zastavil jednu mysšku, tu po který se Fass otáčel, "a dala nám jeho popis, abychom jej mohli vypátrat." Fass raději ani nijak nereagoval. Slečna Tami odešla a já se otočil na šéfa.
"Tak kdo má ten případ?" zeptal jsem se.
"Nah," povzdechl si těžce, "Kvůli tomu, že je slečna korunním svědkem a přeje si vyloženě Ookamiho(a kvůli tomu, že to Fass podělal), to přenechám jemu."
"JO! A máš to ty nadržený psisko!" utrhl sjem se na Fasse.
"Uhm, zklidni se Ookami, jinak to změnim a bude mi jedno jak s tím kdo bude souhlasit." ozval se šéf. Zhluboka jsem se nadechl a uklidnil. Předtím než jsem ale odešel, tak jsem si důležitě upravil oblek a s vyzváním zelenáče se vydal na místo činu hledat stopy. To všechno samozřejmě s myšlenou, že jsem lepší jak Fass.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alexander Ookami Alexander Ookami | 28. srpna 2014 v 18:33 | Reagovat

:P Ať už je trojka. je to boží :D

2 Markeet Markeet | Web | 1. září 2014 v 17:57 | Reagovat

Ahoj :-) soutěž skončila a já ti opravdu moc děkuji za tvojí ochotu a hlasy :-) :-)

3 Snow Snow | Web | 3. září 2014 v 19:31 | Reagovat

Je to úžasný, zajímalo by mě, co se stalo a máš tam hodně zajímavý postavy :D
Konečně jsem se sem dostala a jak vidím, tak vám to tu budu muset zase všechno pročíst a dočíst :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama