Neko-mei Tantei 1

21. srpna 2014 v 11:35 | Ventus |  Neko-mei Tantei

Konečně jsem dokončil školu a k mému velkému štěstí ode dneška budu pracovat pro zdejší policii. Někteří mí spolužáci se teď někde potloukají a nemají co na práci, protože závěrečné zkoušky buď neudělali, nebo neprošli přijímacím řízením na stanici. Vlastně jsem tu práci dostal jen já a můj kamarád Tensai Akio a dneska se máme hlásit u policejního šéfa. Už tam skoro jsem, jen projít ke kanceláři, nahlásit se sekretářce, vejít dovnitř a zjistit co mě jako nováčka čeká. To bude hračka. Vešel jsem dveřmi do prostorné místnosti zaplněné stoly a židlemi. Hned jsem zamířil ke kanceláři šéfa a cestou jsem se snažil vyhýbat ruchu, který všude kolem panoval. V tomhle budu teď žít… K šéfově kanceláři vedla krátká chodba ústící do menší místnůstky vybavené prostorným stolem, za kterým seděla elegantní králičí dáma ve středním věku. No, a nebyla tam sama. U jejího stolu stál bělovlasý vlk a o něčem se s ní dohadoval.
"Nešlo by nějak zařídit, abych k němu nemusel, Miu?" ptal se jí zrovna s naléhavostí v hlase.
"To nepůjde, Akeni-sane. Tentokrát ti nijak nepomůžu. Šéf řekl, cituji: ´Přitáhněte ho sem klidně i za uši!!!´" zdvihla při těch slovech prst jako by poučovala nějakého hloupého žáka. Nechtěl jsem je poslouchat, ale ani je rušit, tak jsem se zastavil u levé strany zdi. Byly tam postavené polstrované židle a menší stolek s nějakými časopisy a novinami. Koutkem oka jsem postřehl prudký pohyb, když jsem se za ním podíval, všiml jsem si, že ten chlápek se otočil k odchodu. Jenže se daleko nedostal. Při třetím kroku doslova zamrzl v pohybu, takže to vypadalo, jakoby se zastavil čas. Stočil jsem pohled směrem, kde se zasekl ten jeho. Na kraji chodby stáli dva svalnatí bodyguardi a tvářili se přísně.
"O, ty jsi jeden z těch nováčků, že?" ozvalo se od stolu milým hlasem. Otočil jsem se na králičí sekretářku, ta se na mě slabě usmívala.
"Ano, jsem Kuro Rai." oplatil jsem ji úsměv.
"Jistě, běž prosím dále. Šéf už na tebe čeká." pokynula rukou ke dveřím, "Stejně tak jako tebe Akemi." dodala posměvačným, ale i trochu výhružným hlasem. Pak mi ještě jednou naznačila, ať jdu dovnitř. Tak jsem se přestal zajímat o toho podivína a se zaklepáním vešel do kanceláře policejního šéfa. Byla velmi dobře zařízena, kartotéky zarovnané k jedné zdi a velké okno naproti nim. Šéf seděl za velkým pracovním stolem, který byl celý pokrytý různými papíry a složkami. Když jsem vešel, zvedl svoji hlavu a jeho povislé psí uši se zvědavě zvedly.
"Dobrý den, pane." pozdravil jsem a stoupl si před jeho stůl.
"Dobrý, ty jsi… Rai?" natočil mírně hlavu a začal si mě prohlížet.
"Ano pane, jsem Kuro Rai." odpověděl jsem.
"Jak vidím, jsi dochvilný." usmál se na mě, "Náhodou od jiných." Na chvíli se jeho obličej ponořil trochu do tmy, ale pak se na mě zase usmál. "Hm, jistě víš, jak zde pracujeme. Takže to nebudeme prodlužovat. Na to tu mám dosti jiné práce. Tvým partnerem a nadřízeným (kromě mě) bude Ookami Akemi." řekl a přitom si narovnal nějaké papíry na stole. Akemi? Proč jen mi to jméno něco říká… ? Nejmenoval se tak ten…
"Přiveďte Ookamiho!!!" zařval najednou, že jsem se v myšlenkách úplně ztratil a zůstal tam stát jako opařený. Dveře za mnou se prudce rozevřely. Otočil jsem se, abych viděl co se děje. Ve dveřích stáli ti dva bodyguardi a drželi ve vzduchu toho bělovlasého vlka. Drželi ho pevně pod rameny, a že byli hodně vysocí, takže se nohama téměř nedotýkal země. Ale netvářil se vůbec jako předtím. Teď měl na obličeji připitomělý úsměv.
"Ahoj šéfe." zamával nevinně. Bodyguardi ho pustili a zavřeli za sebou dveře. Trochu jsem nechápal, co se děje.
"Tohle je Kuro Rai a ode dneška ho máš na starosti." ozval se šéf. Jeho hlas dával jasně najevo, že nepřipustí žádné výjimky nebo úlevy. Cože?!? Tenhle bude mým parťákem a … a dalo by se říct mistrem? Vypadá jako pořádný flákač. Já vím, neměl bych soudit knihu podle obalu, ale to že ho sem museli donést doslova násilím, to říká o něm mnoho.
"Ale,…" začal něco namítat, ale šéf ho hned přerušil.
"Rai, tohle je Ookami Akemi. Byl bych rád, kdybys na něj dohlídl a třeba ho i naučil dochvilnosti." řekl přísně, "A teď už vypadněte, mám docela dosti práce a ještě mě čeká jeden nováček." rozkázal a přestal se nám věnovat. Ookami se hned bez rozloučení vyloudal z kanceláře, já se rozloučil a zavřel dveře. Vlk se zastavil u stolu sekretářky.
"Miu, co děláš večer?" ptal se jí jakoby nic.
"To tě nemusí zajímat." Odpověděla mu, aniž by se na něj podívala. Zklamaně si povzdechnul.
"A co oběd, na ten bys se mnou nešla?" zkusil to jinak. Tohle se mi snad zdá. Kam jsem se to dostal? Nebo spíše ke komu? Alespoň jsem si je oba mohl lépe prohlédnout. Sekretářka, Miu, měla dlouhé černé vlasy a ohnuté králičí uši, které se při náznaku hluku narovnaly a chvíli poslouchaly co se děje. U Ookamiho jsem si všiml toho, že má jedno ucho černé a v kratších bílých vlasech dva tři černé pramínky. Jednoznačně podivín. Miu, zvedla hlavu a zadívala se mu upřeně do tváře.
"Na oběd už jsem se dohodla s holkami z kanceláří." mírně se na něj pousmála.
"Tak zítra." mrknul na ni. To se ji jako fakt snaží sbalit? A to v práci? Napadá mě jen jedna otázka: ´To je jediný důvod, proč chodí do práce?´.
"Uh, no… " začala, ale pak stočila pohled k ústí chodby a celá se rozzářila. "Kasai-sane! Čekali jsme na vás, jste tu ale dříve." zvolala nadšeně. Musel jsem trochu popojít, abych viděl, na koho mluvila, protože mi v rozhledu bránila postava Ookamiho. Stál tam další vlk s bílými vlasy. Ale měl je delší a hned mě na něm upoutaly jeho dvoubarevný oči. Jedno modré a druhé rudé. Zářivě se usmíval na všechny okolo a hlavně na sekretářku, která se pod jeho pohledem doslova rozplývala.
"To protože jsem se chtěl pokochat pohledem na tebe, Miu-chan." přišel k ní a políbil ji na hřbet ruky. Ta se začervenala a začala se chichotat jako nějaká puberťačka.
"Hele, Fassi!" obořil se na něj Ookami. Rukou přitom bouchl do stolu, až Miu leknutím nadskočila.
"No tak, klidni se trochu." Ten druhý vlk s ním jednal naprosto klině a trpělivě. Zdál se mi mnohem lepší policista jak ten, ke kterému jsem přidělený. Proč jsem nemohl být přiřazen k němu? Očima jsme se na chvíli střetli a on hned zpozorněl.
"Kdopak to je?" zeptal se.
"Kuro Rai, nováček přiřazený k Akemimu." odpověděla sekretářka, jakoby to měla nacvičené. "Mimochodem Kasai-san, dneska večer nic nemám." špitla ještě.
"Počkat, počkat. Mě jsi říkala, že čas nemáš!" bránil se hned Ookami. Popravdě nic takového neříkala, ale hádám, že vysvětlovat mu to by bylo jen ztráta času.
"Řekla jsem jen, že tě to nemusí zajímat." ohradila se Miu.
"Nechej dámu na pokoji. Je to její rozhodnutí s kým stráví večer." pousmál se druhý vlk, a pak přešel ke mně. "Ahoj, vítám tě u našeho policejního sboru. Já jsem Kasai Fass." Představil se mi a natáhl ke mně ruku.
"Kuro Rai. Děkuji a moc mě těší." potřásl jsem mu rukou.
"Upřímně tě ale lituji, mít nad sebou takového flákače." poukázal s úsměvem na Ookamiho. Ten vypadal docela nasupeně.
"Fassi!" vyšlo skrz zuby. "Mám za sebou více úspěšných případů jak ty, tak se tu raději moc nenaparuj a netvrď, že jsem flákač." dodal pak uraženě. Nevěřícně jsem na něj zíral. Nemohl jsem si prostě pomoci. On že byl lepší jak tenhle Kasai? Možná to nebyl až takovej flákač.
"No, to by se dalo taky nazývat náhodou. Kdybys neměl tak dobrý instinkty, tak bys byl bez práce." otočil se na něj.
"Tss, i tak jsem lepší jak ty." zabořil mu prst do hrudi a tvářil se vítězoslavně.
"Jo, ale máš taky více průserů." ušklíbl se Kasai.
"To je jedno." odsekl mu. "Počítaj se jenom neúspěchy a těch ty máš nespočet." zvolal hlasitě. Druhý vlk se zamračil, ale na tohle odpověď hledal déle. No, ani se moc dlouho nestačil zamyslet.
"TICHO TAM!!!" ozvalo se z šéfovy kanceláře. Všichni před ní zkameněli.
"Sakra," zaklel tiše Kasai.
"Ah, tak zatím Miu." loučil se Ookami a měl se k odchodu. Rychle jsem obešel Kasaie a vydal se za svým nadřízeným kolegou. Cestou jsem se ještě rozloučil se sekretářkou i s vlkem. Vyrovnat krok s Ookamim bylo celkem těžký.
"Ookami-san," oslovil jsem ho, "Jsem Kuro… "
"Já vím, něco jsem si o tobě pozjišťoval." přerušil mě.
"Cože? A jak… ?" neubránil jsem se otázce. Shlédl na mě pohledem, ani se nezastavil v chůzi. Byli jsme skoro u východu.
"To tě časem možná naučím." pousmál se šibalsky, otevřel dveře a vyšel ven na čerstvý vzduch. Kde se konečně zastavil a zahleděl se do slunce. "Hej, zelenáči, měl by ses kolem sebe začít líp rozhlížet." otočil se na mě.
"Co?" nechápal jsem.
"Hah, jen prostě začni věřit svým instinktům." zase se pousmál...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alexander Ookami Alexander Ookami | 22. srpna 2014 v 17:02 | Reagovat

Waa. To je bozi.  Tento příběh miluji.  Už se těším na další díl.  :P 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama