Svět za oponou 7

30. července 2014 v 8:00 | Sayuri |  Svět za oponou


"Tak, když jsi teď zasycená, co kdybychom se vrhli na to důležitější?" nevrlost v plesnivcově hlase jsem ignorovala. Vlastně jsem jej ignorovala plně a s prázdnou miskou v rukách upřela prosebný pohled na pana Darneho. Ta kaše byla tak dobrá a já měla ještě stále hlad. Panu Darnemu zacukaly lehce koutky úst, jak měl co dělat, aby se nerozesmál. Asi jsem ho náramně bavila. Pohlédl za mě na plesnivce, zhluboka se nadechl a následně si ode mne převzal prázdnou misku.
"Dobře dostaneš ještě, ale co kdybychom se přemístili do jídelny?" navrhl nevinně. Bylo vidět, že i on se chce vrhnout na ty ´důležitějsí věci´. No co, alespoň si to tu trochu prohlédnu.
"Fanj," pomalu jsem vstala, odmítla jsem pomoc od pana Darneho. Zatímco plesnivec již otvíral dveře, já si ještě nalila trochu vody do sklenice a tu si vzala sebou. Cestou jsem totiž hodlala upíjet tu čestou životodárnou vodu. Něco mi říká, že ji upravovali chemicky. Ale co s tím, dlouho jsem nic tak dobrého neměla. Chodba za dveřmi byla prázdná, bíla a trochu potemnělá. Jediné mdlé světlo nabízelo osvětlení podlahy,, zářivky, které byly zavěšené u stropu, někdo vypl. Zřejmě si mysleli, že tu nikdo není, anebo šetří elektřinou. Ptát se nemíním, ještě bych se dozvěděla, něco co by mi pomotalo hlavu nebo by mě nezajímalo. Či by mi to vůbec nevysvětlili. Každých sto metrů byly stejné dveře a podle všeho i stejné místnosti jako ta, ze které jsem vyšla. Jsou připraveni na hodně vězňů, zajatců a bůhví čeho ještě. Třeba nějakých mutantů. Snažila sjem se pokaždé nahlédnout do obdelníkového okna jestli nezahlédnu někoho, nebo něco. Jenže nikde nikdo. Byla jsem tu jen já jako nějaký úlovek po mnohých zbabraných lovech. Co bylo ale více podivující, že ani na zaměstnance téhle divné laboratoře jsme cestou vůbec nenezarili. Něco mi tady nehrálo. Po třech minutách chůze, skoro bych si začala myslet, že jsme v bludném kruhu, jsme dorazili k rozcestí, kde jsme se dali doprava. Tam nás po padesáti metrech čekaly dvojité dveře, které vedly do prostoré místnosti plné židlí a stolů. Jídelna. A zase všechno bílé a sterilní. To je důvod proč nemám ráda doktory a jim podobné, moc ujížděj na bílé. Já mám raděj černou a taky tu musím děsně vyčuhovat. Ale asni zde nikdo nebyl. Povzdechla jsem si a pokračovala dále za plesnivcem a panem Darnem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alexander Ookami Alexander Ookami | 30. července 2014 v 14:35 | Reagovat

ten prosebný pohled :D úplně ho na tobě vidím a koutky to neudržely :D

2 apotheosis apotheosis | Web | 20. června 2015 v 23:25 | Reagovat

půjčky ihned od 18 le :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama