Špatný den

22. července 2014 v 13:34 | Sayuri |  Sayuri - jednorázové povídky

Odkapávala z ní krev, ale nebyla to její krev. Ne, tahle patřila bytosti před ní, která bolestivě kvílela a držela se za useknutý pahýl ruky. Dívka pozorně pozorovala zrůdu před sebou a přitom si dopřávala chvilku klidu, kdy mohla trochu popadnout dech. Už se tu spolu rvali dobrý tři hodiny a ani jeden z nich nechtěl padnou jako první. Dívka měla pár neškodných škrábanců, jeden hlubší na paži, ale krev ji z něj už téměř přestala téct, a zřejmě zlomenou levou nohu. Zranění si snažila moc nevšímat, i když ji to kolikrát ostrá bolest nedovolovala, jenže ztratit pozornost s touhle podivností by bylo jako sebevražda a na tu nepomýšlela. Chtěla za každou cenu přežít a tak všem dokázat, že není žádná porcelánová panenka. Stvůře před jejíma očima začala pomalu dorůstat ztracená ruka a ji se až zvedal žaludek z mlaskavých zvuků, co se s dorůstáním tkáně podivné chiméry ozývalo. Bytost, se kterou bojovala, měla schopnost regenerace a vysoce dobrý zrak. Avšak její uši ji byly na nic a to nemluvě o čichu a její pohyblivosti. Byla strašně pomalá a to dívce dalo jistou výhodu, jenže pořád nad ní nedokázala vyhrát. Plazovitá chiméra s podivně lidskými rysy se s mocný řvem kolem sebe rozhlédla a hledala ji. Rychle se schovala za nejbližší hromadu šrotu a začala vážně přemýšlet o nějaké strategii.
Nepotrvá dlouho a ta potvora ji najde a pak nepěkným způsobem zabije a možná i sní. O tomhle druhu chiméry jetěživ neslyšela, takže to s jistotou tvrdit nemohla. Byla blbá, že sem chodila sama a nikomu o tom neřekla, teď byla v naprostém průšvihu a nevěděla jak z toho. Tiše zaklela a opatrně vykoukla, co dělá ta chiméra. Zrovna k ní byla zády a šupinatýma rukama se prohrabovala šrotem na druhé straně malého dvorku. Teď děkovala za její buď špatný nebo úplně chybějící sluch - to jistě nevěděla a zjišťovat to nemínila - a v rychlosti si prohlédla celou malou plochu pokrytou buď prachem nebo rezivějícími kusy železa. O náboje ve svém coltu přišla hned na začátku; vystřílela je chiméře do hrudi, ale nic to s ní neudělalo. V ruce držela jen delší dýku ostrou jak břitva, kterou před nějakou chvilí uřízla stvůře ruku. Nějak ji to moc nepomohlo. Akorát nyní byla od lepkavé, tmavé krve plaza a modlila se, aby nebyla toxická, což až se sama začně přeměňovat v ještěrku nebo něco ještě horšího pozná. Teda pokud to teď přežije. Oči se ji zasekly na lesklém povrchu, který házel odlesky matného měsíčního světla a ležel nedaleko ní. Měsíc ale zase zakryl mrak a její nápad, jenž ji vytanul na mysli, se začal pomalu vytrácet, když si vzpomněla na svoji tašku odhozenou na okraji malého dvorku u proděravělého plotu. Měla by v ní být docela silná baterka a citlivý zrak tý potvory zvyklý na přítmí a šero, by se jí tak mohlo stát vítězným trumfem.
Zkontrolovala chiméru a zjistila, že se od ní ještě více vzdálila. Tohle mohla být její jediná příležitost. Postavila se na bolavou nohu a s dýkou v ruce se co nejrychleji snažila přesunout k díře v plotu, kterou se sem předtím dostala. Nevyhla se nadělání docela dosti hluku, ale nikdo si ji nevšímal. Chiméra byla zřejmě hluchá a nikdo jinej tam nebyl, tak proč se tím nějak zaobírat? U plotu se skoro rozplácla na nějaké staré dveře od auta, na poslední chvíli se ale zachytila o nejbližší železnou tyč, co tu jen tak trčela do vzduchu a doufala, že neomdlí náhlou ostrou bolestí, která se ji zažrala do nohy s takovou dravostí, že se musela pořádně kousnout do rtu, aby ji vydržela. Bolestí se ji zhoupl žaludek a hrozil obrácením naruby. Ještěže to s večeří moc nepřeháněla. Chvíli stála na místě a snažila se uklidnit a alespoň trochu uvolnit, tak aby bolest pominula. Pokud tu zrůdu neoslabí a nezabije teď, tak už k tomu zřejmě nebude mít dostatek sil. Pomalu se otočila a s ulehčením zjistila, že chiméra je natolik blbá a pořád hledá na špatných místech. Ani ji nenapadlo to zkusit na druhé straně, ale to se může co nevidět změnit. Moc dlouho se nezabývala těmahle myšlenkama a pomalu a opatrně se vydala k díře v plotu, kde nahmatala látkovou tašku a v ní tlustou baterku s led světlem. Pevně ji sevřela ve volné ruce a modlila se, aby ji to vyšlo a neskončila jako žrádlo pro tuhle divnou ještěrku.
Zkusila světlem opatrně zablikat jestli funguje. Svítila a docela ostře. Snad to zabere, pomyslela si dívka a s hlubokým nádechem se postavila na nohy a došla chiméře za záda. Ta si ji nevšimla do doby, než náhodou hlavu otočila na stranu a zahlédla ji periférním viděním. Odhodlaně přenesla váhu hlavně na pravou nohu a baterkou zamířila na přibližující se montrum, které nehodlalo ztrácet čas a zapla ji. Mířila chiméře přímo na hlavu a tak útok zarazila. Monstrum před ní si bolestivě zakrylo oči, ale moc mu to nepomáhalo. Šupinatá kůže na obličeji, kde se ji dotýkal kužel světla, bublavě napuchovala a okolí začalo zapáchat spáleninou. Světlo led baterky chiméře působilo problémy, ale kdyby měla po ruce UV světlo, dosáhla by mnohem lepších výsledků. Možná by ji tím i zabila. Teď musela sebrat síly a uříznout té potvoře hlavu, kterou by nejraději spálila, ale neměla sebou nic čím by oheň rozdělala. Zapřela se pravou nohou do země a s prudkým odrazem, který ji působil nesmírnou bolest, se vrhla na chiméru a ostří zařízla jedním rychlým tahem do poloviny šupinatého krku. Pak s posledním vypětím sil na ránu přitlačila až nakonec přeřízla poslední svalové nitky i spolu s páteří a hlava podivnosti se skutálela lepkavě na zem. Teď byla od té odporné lepkavé krve už skoro celá, ale už jí to ani nepřišlo tak důležité. Plazovité tělo zvláštně podobné tomu lidskému se sesunulo bezmocně na zem a rozhostilo se hrobové ticho. Chvíli ještě čekala, co se bude dít, i když věděla, že i ty nejlepší chiméry se bez hlavy neobejdou, tak nechtěla prostě nic riskovat. Po chvilce, která ji připadala jako celé hodiny si znaveně sedla přímo na slizem pokryté tělo chiméry a upustila dýku na zem. Její dlouhá čepel se tupě zaleskla ve svitu měsíce, co se právě vyhoupl zpoza mraků a osvětlil scénu pod ním.
Dívka si ničeho nevšímala, ani vzdálené povědomé melodie, která se linula pár minut po opuštěném dvorku. Seděla tam asi dvě další hodiny, než zaslechla zvuk motoru a následně bouchnutí dveřmi a nějaké hlasy. Mírně zpozorněla. Jak by měla vysvětlit to co se tady stalo? Jak říci spořádaným občanům, že monstra a nejrůznější příšery z nočních můr existují? Mozek otupělý únavou a bolestí ale nestíhal pracovat dostatečně rychle. Ozvalo se rachocení plotu a jak někdo odsunoval nějaký velký kus plechu. Pak vše utichlo a ozvaly se zase nějaké hlasy. Tiché a šeptavé, které se nakonec změnili v křik. Někdo někoho hledá, ale koho? ptala se sama sebe dívka.
"Xio? Xio!" ozvalo se z hromady škotu, kde předtím hledala baterku a kde zůstaly její věci, jenže to jí nedošlo hned. Stejně tak ji nedošlo, že mužský hlas, který se rozhléhal prázdným dvorkem, volal ji. Slabě zvedla hlavu, jenž ji ztěžka spadala na hruď a podívala se směrem odkud se hlas ozýval. Pomalu ji začínal být povědomý, ale informace v unaveném mozku se jí dávaly dohromady jen ztěží.
"Xio," ozvalo se teď již blíže. Mírně zaostřila a před sebou spatřila ustaraný, zjizvený obličej. Krátké černé vlasy a tmavý vous ve tváři ji připomněl někoho ji hodně blízkého.
"Tati," špitla a s úlevou se mu svalila do nastavované náruče. Jemně ji objal a pohladil po vlasech.
"Panebože, holčičko, co tě to jen napadlo?" rozhlížel se muž po okolí a snažil si pořádně prohlédnout nepořádek na dvorku zdejšího vidláckého kovošrotu.
"Pořádně to nandala ještěrce." pronesl se smíchem další muž. Její strýc. Ale tohle bylo to poslední, co dívka slyšela, protože následně usnula a nechala se svým otcem donést do auta a pak do domu, kde ji uložil do postele a hned sešel do obýváku za svoji manželkou, která vypadala starostlivě. Ale dřív než kdokoli z nich stačil promluvit, se ozval domovní zvonek. Žena se zamračila, ale šla otevřít. Byl to doktor a přišel sem na její zavolání, aby se mrknul a zranění její dcery.
"Pojď Thomasi, Axia je v pokoji." pozvala ho dále a doprovodila do pokoje své dcery. Ta spala v posteli, i když se ji sem tam na tváři objevil bolestný výraz. "Drahoušku," promluvila tiše její matka a snažila se ji probudit. "Axio." zatřásla s ní lehce, aby ji nepůsobila žádnou bolest. Xia slabně otevřela oči, pak je zase zavřela a protřela si je ztěžklýma rukama a znovu se podívala, kdo ji to budí.
"Mami?" zeptala se tiše. Její matka se usmála.
"Ano, tady doktor tě teď prohlédne a ošetří ti zranění." vysvětlila ji matka a pustila doktora blíže k ní. Jemně se dotkl ošklivě vypadající ráně na její paži.
"Není to moc hluboké," zívla a pokusila se sednout si, když ji prudká bolest připomněla zlomenou nohu. "Ale levou nohu mám asi zlomenou, jak jsem špatně dopadla." dodala a dotkla se svoji levé nohy. Doktor se jí ještě na několik věcí zeptal a vzal si pár vzorků její krve. Ošetřil ji věštinu zranění, jen zlomenou nohu ji dal do improvizované dlahy, aby ji moc dlouho nezdržoval. Bylo vidět, že je strašně unavená a má toho za sebou dost. Nakonec ji ještě řekl, že tu nohu zítra zrantgenují a kdyžtak dají do sádry, i když by to nejraději udělal hned. Když pak odešel, usnula během chvilky a ani ji nevadila hromada slizu a lepkavé plazí krve, která ji pokrývala.

Když se pak probudila bolel ji každičký sval v těle, ale musela to vydržet. Matka ji pomohla se umýt a převláct postel, potom společně jeli za doktorem, aby ji tu nohu pořádně zkontroloval. Kupodivu neměla kosti zlomené, jen nalomené.
"Kdybys nebyla dcerou svého otce, bylo by to mnohem horší." okomentoval to doktor a jinak tuto podivnost nechal být. Měl pravdu nebýt jejího otce, byla by na tom hůře. Její otec nebyl obyčejný člověk, byl genetickou hříčkou přírody. Sice na to nevypadal, ale jeho síla a rychlost se nedala měřit s obyčejnými smrtelníky a regenerace tkáně u něj je taky neobvykle rychlá. Rychlé hojení ran a odolnost zdědila po něm, zbytek bohužel po své matce. Vlastně by se dalo říci, že byla více normální než její rodiče předpokládali. Zato její sestra toho z otcovy strany zdědila více a to byly s Axiou dvojčata. Axia a Roa byly identická dvojčata, ale od jejích pěti let je začalo dělit něco temného a děsivého. Z Roii se stala krvelačná lovkyně monster a všemožné jiné havěti a pokaždé si zabíjení užívala. Byla neuvěřitelně silná až se Xia bála o její bezpečí. Ne ze strany nějaké to podivnosti či příšer, se kterýma se dnes a denně setkává. Ne o tom neměla pochyb že se sestra ochrání i sama, ale jednou si vyslechla neúmyslně rozhovor ředitele jejich lovecké korporace a otce. Nebylo to zrovna něco milého. Otec se sice snažil své starší dcery zastával, jenže jeho slovo bylo slabé a navíc měl ředitel opravnění se obávat o životy ostatních lovců i dokonce lidí. Roa se nebála zabít kohokoli a její síla byla nezměrná, jenom Xia ji uměla držet na uzdě. To si vyzkoušela jednou, když společně byly venku a shodou nešťastných náhod potkaly vlkodlaka. Tehdy se Roa zastavila a nechala ho být, když se ho Xia slovně zastala a dokonce o týhle hlouposti neřekla otci. Tehdá ji byla neskutečně ráda, ale myslela si, že to byly jen náhoda. Jenže se ji to poštěstilo vyzkoušet po několika dnech znova a pokaždé, když narazily na problém a byly spolu, Roa se chovala vzorně. Samozřejmě některé věci otci nemohla říct a nevěděla jak jinak mu říct, aby ji přiřadil k Roe do týmu, aby ji udržovala pod kontrolou. Tak vznikl ten hloupý nápad jít na to šílené venkovské šrotiště.
Jakmile s matkou dorazily domů a došly do obýváků, čekla na ni už otec na pohovce a Roa nechápavě stála opodál. Neřekl ji, co se stalo a tak byla děsně překvapená v jakém stavu vidí svoji sestru. Hned se k ní vrhla a ptala se ji jestli ji něco nebolí a jak se to stalo, a tak dále... nmakonec si sedly a Xia ji vše dopodrobna vysvětlila. Nejdřív se na ni dívala užasle a obdivně, pak ji ale vyhubovala, že se příště nemá chovat takhle nezodpovědně a hloupě. Jejich rodiče po dobu jejich rozhovoru šli do další místnosti si o něčem v soukromí promluvit. Když pak přilši, otec si stoupl před obě tmavovlasé dívky a na svoji mladší dceru se káravě podíval.
"Axio Riverová, docela jsi mě zklamala. Takové chování bych čekal od tvoji sestry, ale od tebe..." odmlčel se apřitom Xiu probodával svým ostrým pohledem. Následně zavřel oči a tiše se zasmál. "Ale taky tě musím pochválit za to jak sis vedla. Přeci jen jsi zabila svoji první chiméru a to bychom měli nějak oslavit." Teď se díval na obě dvě dívky, které zřejmě ztratila slova. Roa se postavila a jako první se chystala něco říct.
"Tati, co kdyby Axia pracovala se mnou?" navrhla a těmihle slovy svoji sestru potěšila více, než jakýmkoli jiným dárkem, který ji kdy dala. Otec se na ni nejdřív šokovaně a překvapeně díval, pak sjel pohledem Xiu a její nalomenou nohu. Těžce si povzdechl a pak se pousmál. Co taky čekal od svých dcer.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Snow Snow | E-mail | Web | 22. července 2014 v 17:52 | Reagovat

Ahoj! :D
Moc se ti to povedlo :D
Jen nevím, nevím... :D
Je to jako předtím... přijde mi, že by to chtělo nějaký pokračování... :D
Takhle to ukončit... :D
A... promiň, že sem sem nechodila, nějak sem na to neměla čas a nechtělo se mi a neměla sem náladu... snad ti to moc nevadí... vá oboum :)

2 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 26. července 2014 v 19:37 | Reagovat

Díky, ale k tomuhle mě zatím něco dále nenapadlo... :D
Ale vážně díky za pochvalu :-)
A jasně že nám to nevadí, doufám, že si prázdniny náležitě užíváš :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama