Historia...

23. července 2014 v 12:00 | Sayuri |  Sayuri - jednorázové povídky

Dlouhé řady polic, přecpané knihami to byl domov jedné mladé dívky s dlouhými vlasy k bokům barvy zapadajícího slunce. Její jméno bylo jménem mnoho knih a jí ze všech nejmilejší. Byla andělem v zatuchlém světě bez hranic abez jiných lidí, celý svůj život prožila v těchle podivných suterénech a nikdy nikoho jiného, ji podobného nepotkala. Nikdy... ne jednou přece jen ano. Jinou dívku, tak v jejich letech... možná, protože ona si ani nebyla vědoma nějakého časového plynutí. Nevěděla co je za den, kolik je hodin a ani kdy má narozeniny. I když o něčím věku hojně četla v knihách a spiscích, co byly všude v jejím malém světě. Ten den, kdy potkala milou a zábavou dívku se ji proto nesmazatelně vpil do mysli.
Toho dne se rozhodla vyjít si na menší procházku k západní policím, kde toho měla přečteno jen velmi po málu. Procházela mezi policemi a sem tam narazila i na prosklené vytríny s vystavenými zbraněmi, porcelánem, panenkami a jinými drahocenými věcmi. Někdy v knihovně narazila i na šaty z divadelních představení a prá si jich i vyzkoušela. Všechny ji kupodivu sedly přímo na tělo. Padly ji jako ulité a ona nevěděla proč, ale nikdy ji to netrápilo. Přešla několi slepých uliček a dorazila k prostorným stolů v západním křídle nejvrchnějšího patra suterénů. Čekala, že tam nikdy nebude, čekala že si sedne na své obvyklé místo s nějakou tlustou avelice napínavou knihou a hodiny si bude číst, než poslední stránka propíchne její osobní bublinu fantasie, ale toho dne se ničeho takového nedočkala. Ne, místo hoto nejdříve zaslechla zvuk špoupání nohou a tichounké pobroukávaní neznámé melodie. Opatrně popošla až ke konci obřích knihovem a vykoukla do prostor čítárny, kde si na jedné židli pohodlně seděla neznámá dívka ve zvláštních šatech, v rukou držela nějakou tenkou knížku, kterou si četla a přitom ústsy sem tam zazpívala nějaký verš písničky, jenž tyhle knihy slyšely prvně v životě.
"Ahoj?" špitla do rozlehlých prostor drobná zlatovlasá dívenka a nesměle se vydala blíže k neznámé cizince, jejíž černá hlava se odlepila od knihy a do nesmělé dívenky se zabodly dvě modré oči, jejiž barva by se dala připodobnit barvě oblohy. Chvíli ji ty jiskřivé a neskonale modré oči pozorovaly, než se projasnily hřejivým úsměvem.
"Ahoj, já myslela, že jsem v knihovně sama." vyhrkla hlasitě. Knihami vychované dívence to přišlo až moc hlasité a proto se pod slovy neznámé přikrčila. Lekla se, nidky ještě vlastně neslyšela ničí jiný hlas než ten svůj, necítila teplo lidského těla a ani neznala pocity, které sebou přináší to být člověkem. "Neboj, promiň. Jsem Lil a ty?" přišla blíže tmavovlasá dívenka a natáhla k drobounké dívence svoji ruku, ta ji nesměle uchopila. Ano, takhle to přeci je popisováno v mnoha knihách... tohle dělají lidé, kteří se seznamují.
"Historia," řekla tak tiše, že se ji Lil musela na její jméno přeptat.
"Historia? To pěkně podivné jméno, kdo ti ho dal?" zeptala se ji hned potom, co si její drobnou postavu několikrát prohlédla od hlavy až k patám. To drobnou dívenku trochu popudilo. Měla své jméno velice ráda a taky to bylo to jediné, co věděla když se tehdy tady prvně probudila. Tehdy to všechno okolo bylo nové, celý archiv voněl po dřevě a nových knihách. Teď je již ta vůně pryč, ale čisto tu Historia sttále udržuje, nikde byste nenašli zrníčko prachu.
"To nevím,a le mě se to jméno líbí!" řekla a pevně se Lil podívala do očí.
"Promiń, promiň. Je to hezké jméno, jen netradiční." zasmála se lehce Lil. Historia její chování vůbec nechápala.
"Co tady vůbec děláš?" zeptala se ji náhle k jejímu i svému překvapení. Sama totiž nevěděla jak by se měla k hostovi chovat. Lil na ni pohlédla nechápavě, a pak se zase jemně zasmála.
"Čtu si, co jiného." odpověděla a poukázala an tenoučkou knížku v ruce, kterou držela rozevřenou stále na stránce, kde před chvíli spočívaly její oči a četly si o sedlání koní.
"Ale já tady ještě nikdy nikoho neviděla." bránila se nevěřícně Historia.
"To jako fakt?" Lil zvážněla, "To jako, že já jsem první zdejší návštěvník?" zeptala se. Historia akorát přikývla a Lil se z toho začala radovat. Líbilo se ji být první kdo objeví hotový poklad. A hlavně se jí líbilo, že by tohle místo mohlo sloužit jako její obosní svatyně, teda až na jednu drobnost... tou drobností byla Historia, která tu zřejmě žila celý svůj život. Už se ji na to chystala zeptat, když se Historia zatřásla. Ne tak, že by se třáslo její tělo fyzicky, ne. Vipadalo to jako by se třásl obraz na obrazovce, ale to přece nebylo možný. Historiina drobná postavička se chvěla a částečně i mizela. Vypadala jako nějaký hologram, ale přece tiskla Lil ruku,ne? Ten pocit lidského tepla se nedá s ničím splést. Tak jakotože se teď chová jako hologram? Dřív než stačila Lil něco říci Historiin obraz se plně rozplynul...

Otevřela unavené oči a spatřila police přeplněné knihami, tak jako pokaždé. Co se jí to jen zdálo za podivný sen? Rozhlédla se po okolí a nakonec se vydala do pravé hodby, která ji zavede do něčeho jako poradní síně. Dneska se ji nechtělo číst, tak si pustí uložené záznamy celé lidské historie, a přitom se vrhne na úklid. Je toho hodně co udělat, a to každý den.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | Web | 25. července 2014 v 12:39 | Reagovat

WOW... to bylo zvláštní.. :D tak  dobře napsaný... při čtení jsem si vzpomněla na film Stroj času, tam taky byl podobný hologram... :D Fakt se ti to moc povedlo.. :D

2 Sayuri Sayuri | 29. července 2014 v 13:51 | Reagovat

Díky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama