I Promise - For Will

2. prosince 2013 v 13:21 | Sayuri |  Sayuri - jednorázové povídky
Příběh mladého muže, který je příliš zaměstnávám prací a pomalu ni nestíhá. Jednoho večera zůstává v práci déle, když usne a probudí ho zvonění telefonu. Na druhém konci je detektiv Kowl, který mu ohlásí, že jeho přítelkyni přepadl nějaký gang a je právě převážena do nemocnice. Nikdo neví, zda přežije nebo zemře.




Slíbil jsem, že se tam dneska ukážu. Ale jak to vypadá, tak mám práce nad hlavu a zase jí zklamu. Proč se mi tohle pořád děje? Uf, nesnáším, když nejde něco podle mých plánů. Lorin se mnou nepromluví ještě další dva dny - což mi nijak nevadí - a teď se mnou nebude mluvit zřejmě i Nora. Mám snad tu nejpitomější práci na světě. Škoda, že nemůžu skončit dřív, ale už se mi tu ty papíry na stole moc kupí a pokud to všechno co nejrychleji nedodělám, tak o tu práci přijdu. Ale to není na tom to nejhorší. Je skoro jedenáct večer a mě už dochází kafe. Za chvíli tu usnu a doma potom dostanu vyhubováno. Hah, mít na krku mladší sestru a ještě k tomu strašně starostlivou holku je někdy docela děs. Ale za nic na světě bych je nevyměnil.
Dneska měla Lorin školní vystoupení na plese a Nora tam se mnou chtěla jít. Doufala, že si konečně užijeme trochu zábavy. Jen nerad jí zkazím dobrou náladu, kterou měla ráno. Vesele si už od probuzení pobroukávala a mírně tančila po bytě. Oblékla si na sebe jednoduché lehké bílé šaty a doprovodila Noru do školy. Nevím, co dělala potom, ale myslím, že šla něco nakoupit.
Budu si muset vymyslet nějakou omluvu. Třeba holky vezmu do nákupňáku. Sice mi asi vybrakují peněženku, ale alespoň se mnou budou mluvit. Co bych pro ně neudělal. Uáá… páni ta únava je děsná. Myslím, že už dlouho neudržím oči otevřenéé……
***
Probudil mě mobil, který mi bručel přímo u ucha. Podíval jsem se kolik je hodin. 4:56 ráno. Proboha, jak dlouho jsem spal. Podíval jsem se na mobil, kde bylo nějaké neznámé číslo. Co to má být? Doufám, že žádné další nabídky po telefonu. Zvedl jsem to.
"Dovola jsem se panu Dereku Logenovi?" ozval se z druhého konce neznámý hlas.
"Ano. Kdo volá?" zareagoval jsem ihned.
"Dobrý den pane. Tady detektiv Thomas Kowl." odpověděl mi ten hlas. Detektiv? Proč mi volá někdo od policie?
"Dobrý den. Proč voláte?" spustil jsem hned. Slyšel jsem, jak se detektiv na druhém konci zhluboka nadechl. Něco mi začalo říkat, že se stalo něco hrozného.
"Slečna Lorin Starsové byla přepadena nějakým pouličním gangem. Právě teď je převážená do nemocnice Sv. Anny." obeznámil mě rychle se situací. Ve mně se v tu chvíli krve nedořezal. Nikdy by mě nenapadlo, že by se tohle mohlo stát.
"Hned tam budu." Řekl jsem pouze a položil to dřív, než ten detektiv stačil cokoli říct. Rychle jsem popadl svoje věci a vyrazil na parkoviště před budovou naší firmy. Skočil do svého starého hatchbacku a vyjel na silnici. Cesta mi uběhla rychle a v hlavě jsem měl jen jedno: Snad to nebude tak zlé. Snad to nebude tak zlé.
***
V nemocnici jsem narazil na toho detektiva. A to doslova. Vedle něj stála moje sestra a celá uslzená se mi vrhala do náruče.
"Vy musíte být pan Logen." ujistil se detektiv. Jen jsem přikývl.
"Kde je Lorin?" začal jsem se hned ptát. Věnoval mi soucitný pohled.
"Právě ji odvezli na operační sál." odpověděl mi konejšivým tónem.
"Na operační sál?" zopakoval jsem nevěřícně. Snad to není až tak zlé. Detektiv Kowl mě vybídl, ať ho následuji.
"Doktoři dělají, co je v jejich silách." ujistil mě, když jsem se spolu se sestrou vydal za ním. Nora se mě neustále držela jako klíště a nechtěla se mě pustit. Ten detektiv mi cestou vysvětlil, co se stalo. Zatímco sestra byla celou tu dobu potichu jako myška.
Přepadli jí prý nedaleko našeho bytu. Nikdo přesně neví proč. A taky není známo, co dělala venku tak pozdě. To by mě zajímalo, ale budu si muset počkat, až mi to řekne sama. Teda pokud bude moci. Nesmím si připouštět tyhle černé myšlenky. Samozřejmě, že bude v pořádku. I když podle toho, co mi dál říkal pan Kowl, to nevypadalo moc dobře. Byla prý dosti pořezaná nožem a ztratila hodně krve. A to nemluvě o tom noži, který jí zůstal zabodnutý v zádech. Jestli tohle přežije, tak se bude mluvit o zázraku.
Došli jsme před operační sál, kde se právě pokoušeli pomoci Lorin. Nedokázal jsem sedět, tak jsem pochodoval chodbou sem a tam. Nora si zatím sedla a začala pomalu klimbat. Muselo toho na ni být už moc. Přeci jen je jí pořád jenom dvanáct let. I když si myslí, že není už kdoví jak stará, je pořád malé dítě. A těm doktorům to trvá vážně moc dlouho. Detektiv Kowl mi po asi hodině čekání donesl kafe s tím, že bych si měl trochu odpočinout. Ale na to jsem neměl náladu. Ne když každou chvíli mohl někdy vyjít ven a říct mi, co se děje.
***
Nevím jak, ale po té co jsem si sedl na lavici před sálem, jsem okamžitě usnul. A to jsem měl v sobě nejmíň tři silné kávy. Nezdálo se mi nic výjimečného. Byl jsem u nás doma a v klidu si četl nějaké noviny. Nora byla venku s nějakými kamarádkami a Lorin něco kuchtila. Chvíli se nedělo nic divného. Dokud se Lorin nesedla naproti mně. Což samozřejmě upoutalo moji pozornost. Dlouhé blond vlasy měla zapletené v copu, který měla hozený ležérně přes rameno. Vždycky a ve všem vypadala skvěle a teď na sobě měla svoje oblíbené šaty a přes ně zástěru. Pozorně mě pozorovala svýma šedýma očima, ale byla pořád potichu. Což bylo divné, protože si takhle sedala, jen když si se mnou potřebovala nutně o něčem promluvit. Po asi pěti minutách tíživého ticha, jsem se odhodlal něco říct. Ale zarazila mě pozvednutím ruky a sama začala mluvit.
"Zase jsi měl hodně práce, co?" zeptala se. Smutně jsem se na ni usmál a přikývl.
"Bohužel." dodal jsem ještě.
"Nemusíš se omlouvat." zavrtěla rozhodně hlavou a s úsměvem pokračovala dál, "Mě nevadí, že jsi zase nedodržel svůj slib. Staráš se o mě s Norou a to je víc než dost, nemyslíš?" její slova byla něčím zvláštní. Nezdálo se mi to jako sen. Spíše jako skutečnost, ale to by bylo hloupé si myslet. Možná to bylo situací, že se mi to tak zdálo.
"Ne Lorin. Měl bych dodržovat to, co slíbím." oponoval jsem jí hned. Něco uvnitř mě, už od telefonátu detektiva Kowla, volalo, že to co se stalo Lorin jsem zavinil já. A teď to bylo hlasitější, nutkavější. Svět se mi bortil přímo před očima a já jsem nemohl nic udělat. Dokonce se to projevovalo přímo v mém snu. Zdi našeho bytu byly ničeny nějakou neznámou silou a jenom stůl, u kterého jsem seděl s Lorin byl nedotčený. Stejně jako ona. Vesele a zářivě se na mě usmála. Pak vstala a vše utichlo. Jako když se ocitnete v oku hurikánu. Okolo vládl až nepříjemný klid a přesto vše pomalu mizelo. Až nezbylo nic, vůbec nic. Na krátkou chvíli jsem zavřel oči a doufal, že se už konečně probudím. Ale nestalo se tak. Místo toho, když jsem oči zas otevřel, jsem spatřil nádhernou louku. Všude se zelenala vysoká tráva, s kterou si pohrával mírný větřík. Lorin stála přede mnou a pořád se tak vesele smála.
"Tak dobrá." řekla znenadání. Trošičku jsem jí v tu chvíli nechápal, ale nijak jsem to neřešil. Bylo těžké uvěřit tomu, že tohle byl jen sen, když všechno působilo tak reálně. Sluneční svit, vůně trávy a její dotyk na moji pokožku. Dosti mě zajímalo zda i Lorin bude působit stejně reálně. Ale neměl jsem ani čas to vyzkoušet.
"Tak mi dej teď a tady slib. Slib, který nikdy neporušíš." podívala se mi přímo do očí. Mluvila zcela vážně, i když se smála.
"Tobě slíbím cokoli." řekl jsem a myslel to naprosto vážně.
"Tak mi slib, že mě nikdy neopustíš. Ať se děje, co se děje." natáhla ke mně pravou ruku s přichystaným malíčkem. Trošičku dětinský způsob utvrzení slibu, ale to by jinak nebyla ona. Udělal jsem pár kroku blíže k ní a chytil jsem její malíček svým.
"Slibuju. A tak dlouho jak jen budu žít, budu ten slib plnit." Díval jsem se jí upřeně při těch slovech do očí. Pak se mi vše zamlžilo, ale ještě předtím než jsem se probral, slyšel Lorinin hlas:
"Budu si to pamatovat, tak ať tě nenapadne se z toho vykrucovat."
***
Probudil mě hlas moji sestry. Doktoři již skončili a chtěli si promluvit s příbuznými pacientky. Docela rychle jsem se probral z toho podivného snu. Nějak jsem ho teď nechtěl rozebírat. Doktor byl stále ještě v operační oufitu a trochu od krve, ale usmíval se. Což bylo dobré znamení.
"Pan Logen?" zeptal se.
"Ano. Jak je na tom Lorin?" neváhal jsem s otázkou. Rukama mě začal klidnit.
"Nemusíte mít strach. Je to velká bojovnice." začal vysvětlovat jak se vše má, a že to sice možná bude nějakou chvíli trvat, ale Lorin zase bude v naprostém pořádku. Nůž, který měla v zádech podle vyprávění detektiva Kowla, prý nebyl zaražen moc hluboko a nezasáhl žádný důležitý orgán, jak se předtím obávali. Nejhorší byla ztráta krve a jedna bodná rána do břicha. Ale podařilo se jim vše zašít a nějak jinak ošetřit. Já ani nevím, co přesně ten doktor říkal nebo jak se vůbec jmenoval. Přestal jsem ho vnímat u toho, jak řekl, že to Lorin přežije. To pro mě byla nedocenitelná zpráva. V první chvíli jsem měl chuť toho někoho obejmout, ale rychle jsem si to rozmyslel. No, prostě a jednoduše jsem byl šťastný.
***
Lorin se asi tři dny nato probudila. Kdybych se nemusel starat o Noru, tak tam v té nemocnici i přespím, ale takhle mi volali, že je vzhůru a chce se mnou mluvit. Byl jsem zrovna v práci, jenže ta mohla počkat. Všechno mohlo počkat. Vždyť jsem málem přišel o někoho nenahraditelného v mém životě.
Hned jakmile jsem vstoupil do jejího pokoje, mě rozesmutnil pohled na všechny ty přístroje kolem ní. Ale už alespoň neměla na obličeji to dýchací zařízení. Když si mě všimla začala se usmívat. Sice neměla ještě dost sil, ale i tak se ke mně pokoušela natáhnout ruku. Rychle jsem si k její posteli přisunul židli, na kterou jsem si sedl, a vzal jsem ji za ruku.
"Nenamáhej se." pokáral jsem jí mírně.
"Ale já chci." obdarovala mě tím nejsladším úsměvem, který uměla vykouzlit. "Stejně jako jsem ti chtěla donést do práce nějaké jídlo a kafe." dodala ještě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čí povídky se vám líbí více?

Kyoketsuki (Kyo-chan)
Sayuri (Sayu-chan)
Obou

Komentáře

1 Alexander Ookami Alexander Ookami | 30. ledna 2014 v 20:12 | Reagovat

To mě dostalo... až jsem se utopil ve svých slzách :) ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama