Vraždící dům

11. listopadu 2013 v 13:52 | Sayuri |  Sayuri - jednorázové povídky

Ahoj!

Tohle je krátký (doufám, že i strašidelný) příběh napsaný po přečtení dosti strašidelných a hororových povídek. Kyo pořád tvrdí, jak umím dobře vyprávět horory, tak jsem zvědavá na váš názor, zda tomu tak vážně je. Budu ráda, když zanecháte komentář a ne jen u tohohle příběhu. Stále pracuji na svém zlepšení a snažím se, aby se to co napíšu, dalo alespoň číst. A to jaksi moc nejde bez názoru ostatních. Tak pište, budu vděčná za jakýkoli komentář.
Před 10 lety

"Haló! Je tu někdo?" volal strážník ode dveří domu, který byl podezřele tichý. Podíval se na svého služebně staršího kolegu, ten si ještě jednou zkontroloval adresu domu s tou, co dostali. Souhlasila. Z tohoto domu někdo volal o pomoc.
"Jdem dovnitř." řekl rozhodně starší policista. Oba dva překročili práh domu a následně se rozdělili. Mladší strážník šel do patra. Opatrně našlapoval a kontroloval všechny místnosti, ale nic nenašel. Vlastně vůbec nic. Jakoby tu ani nikdo nebydlel.
"Ti zloději jsou den ode dne pečlivější." poznamenal ironicky do ticha. Už se chystal sejít do přízemí, když se dveře vedle něj začaly samovolně otevírat. Automaticky zamířil zbraň tím směrem. Ale místnost, která byla předtím úplně prázdná, byla najednou plná hraček jako dětský pokoj. Až na to, že na zemi byla krev, spousta krve.
"Co to do pr…" nestačil doříct větu, když uslyšel zezdola výkřik. Okamžitě nechal pokoj pokojem a vydal se dolů do přízemí.
"Matte!?" zavolal na svého kolegu, ale nikdo mu neodpověděl. V domě vládlo zase naprosté ticho. Pomalu se vydal k nejbližším dveřím. Otevřel je a zůstal stát na místě ztuhlý strachem. Místnost byla celá od krve, doslova se v ní topila. Když si uvědomil, že to krvácí on, bylo už pozdě. Ale předtím než zemřel, si všiml stínu na protější straně místnosti a uslyšel nelidský smích.


Současnost


"Ah, a jsme tu!" zvolala nadšeně Tara a objala Toma.
"To snad nemyslíte vážně! Tohle si nemůžeme dovolit." Sára se jako vždy strachovala o finanční stránku věci. A teď stála i se svými přáteli před rodinným, dvoupatrovým domem, který podle ní musel stát několik set tisíc nebo možná milión.
"Ále, byl ve slevě." začal Tom.
"Neuvěřitelný, co?" přidal se k němu, Raf.
"Ve slevě" opakovala nevěřícně Sára, ,,Ehm, tak dobrá.co se v tom domě stalo, že byl ve slevě?" prohodila sarkasticky.
"No tak. Co pořád máš? Potřebujem dům a tenhle je opravdu boží. A ke všemu levný." Tara spiklenecky zamrkala na Sáru a ta naznačila, že se vzdává. Věděla, že nemá šanci to Taře rozmluvit, protože neměli moc peněz a nutně potřebovali nový dům. Nedávno dokončili školu a rozhodli se bydlet samostatně, no prostě pryč od rodičů. Ale zjistili, že je to na ně samotné moc drahé, a protože byli kamarádi už od základky, tak se domluvili, že si najdou nějaké společné bydlení. A Tara nedávno objevila tenhle ten rodinný dům za velice nízkou cenu, která by jinak vážně narušila jejich rozpočet na následujících pár let. Ale Sáře se na něm stále něco nelíbilo. Působil hrůzostrašně a opuštěně. No a jakby ne, vždyť je umístěný na úplném konci ulice. A je taky v docela dezolátním stavu.
"Tak se pojďme podívat dovnitř." Tom vyběhl na verandu domu, ta pod jeho tíhou zavrzala, "Jak vidím, bude potřebovat hodně opravit, ale nijak moc se nerozpadá. S opravami začneme hned, jak se přestěhujeme. Co ty na to Rafe?" obrátil se na Rafaela, ten mu na to kývnul a vydal se za ním zjistit, co všechno za opravy bude potřeba udělat. Tara vzala Saru za ruku a dotáhla jí dovnitř domu, aby si ho pořádně prohlídly.
V žádné místnosti nebyl nábytek, dokonce tam nebyly ani pavučiny či prach. Bylo to dosti divné.
"Zdá se, že uklidili před naším příchodem." Veselila se Tara, která byla ráda, že tu nejsou pavouci. Neměla je totiž moc v lásce. Zato Saře moc nevadili. Vlastně toho nebylo moc, čeho by se bála. Kluci jí tak sebou brali na dosti strašidelných míst, ale většinou se jim děvčata smála. To protože skoro vždy odešli kluci z toho místa jako uplakanci, kteří se klepali strachy.
Sara se teď rozhlédla po pusté kuchyni a všech ostatních místnostech, které sídlily v přízemí.
"To bude děs to tu zařizovat." postěžovala si, i když věděla, že jí nikdo neposlouchá. Znovu zalétla pohledem ke kuchyni a nemohla uvěřit vlastním očím. Tam kde předtím nic nebylo, teď stál dřez, sporák, linka a vůbec vše co do pořádné kuchyně patří.
"Co to…" protřela si oči, jestli špatně nevidí. Když se znovu podívala do místnosti, byla zase prázdná. To se jí muselo zdát. Potřebuje kafe, jinak tu usne za chůze.
"Holky pojďte se na něco podívat." zazněl Tomův hlas z prvního patra. Tara se za ní rychle vydala, ale Sara se nikam nehnala. Chtěla se tu pořádně rozhlédnout. Nemohla si pomoct, ale nějak jí to tu připadalo povědomé. Když vyšla schody, spatřila Rafa a Taru stát u nějakého pokoje, ale Toma nikde nebylo. Došla k nim a zeptala se co se děje.
"Podívej." řekla její kamarádka a ukázala do pokoje, ze kterého nespustila oči. Pomalu do něj nakoukla a to co spatřila, jí naprosto vyrazilo dech. Byl to dětský pokojík. Podle panenek bylo jasný, že kdysi patřil holčičce. Drobná postel s nebesy stála v rohu a všude kolem ní byli poházení plyšáci. Někteří neměli hlavu, jiní měli rozpárané břicho. A zdálo se, že to někdo udělal schválně. Tara vešla dovnitř a Raf se Sarou se vydali za ní.
"Saro, tohle vypadá jako tvůj pokoj, když jsi byla malá." řekla překvapeně Tara a zaraženě si prohlížela nějaké fotky v rámečcích, které stály na poličce nebo na psacím stolku. Sara přešla ke své kamarádce a podívala se na fotku, kterou právě vzala její kamarádka do ruky. Byla na ní jako malé dítě a s ní tam byly ještě další tři děti, ale tohle nebyli Tom, Tara a Raf. To byl někdo úplně jiný. A fotky se navíc zdály být strašně staré. Není přece možné, aby na nich byla ona.
Najednou se ve dveřích objevil Tom. Byl celý bledý a k smrti vyděšený. Nechápavě se na něj všichni tři podávali.
"Podívejte se ven!" řekl trošku příliš hlasitě. Chvíli nevěděli, co to do něho vjelo, ale jakmile odkryli závěsy, které jim bránili ve výhledu ven, pochopili jeho chování velice rychle. Teď byli rádi, že museli v pokoji rozsvítit světlo. Venku vládla naprostá tma.
"Co se to tu sakra děje?" neodpustil si Rafael. Tara se okamžitě chytla Toma za ruku a odmítala se ho pustit.
"To by mě taky zajímalo." přidal se k němu Tom, "Byl jsem v koupelně, když jsem si všiml, že světla venku nějak rychle ubývá. A když jsem vykoukl oknem ven, neviděl jsem nic než černočernou tmu. Pak jsem rozsvítil světlo u zrcadla, ve kterém jsem uviděl tvůj odraz, Sáro," podíval se na svoji tmavovlasou kamarádku, "Vyděsila jsi mě k smrti, protože když jsem se otočil, nebyla jsi tam." pokračoval. Sara se na něj nechápavě podívala.
"Ale ona tu byla celou dobu s námi." podotkl Raf a měl co dělat, aby se mu netřásl hlas.
"Vím, co jsem viděl. Možná se na chvilku vypařila, když jste se nedívali." ohradil se Tom. Tara ho pustila a chtěla mu ukázat tu fotku, kterou předtím vzala ze stolku. Ale ta teď byla celá černá. Okamžitě jak si toho všimla, tak jí s křikem upustila na zem a omotala ruce Tomovi kolem krku.
"Mám strach." Zašeptala, ale tomu co mělo přijít, už nikdo nedokázal zabránit. Sara si pomalu uvědomovala, co se děje a proč. Tom s Rafem se vydali do vedlejšího pokoje, z kterého se ozvala rána a Tara se jí držela zuby nehty. Obě stály na prahu pokoje, ve kterém nefungovaly světla a do něž vešli jejich dva kamarádi. Chvíli se ozývaly jejich hlasy, ale pak utichly. Celý dům byl tichý, až to vypadalo, jakoby v něm nebyl nikdo živý. Nahánělo to hrůzu a dokonce i Sara se začala třást strachy. Nějak tušila, že jeden z těch dvou už v tom pokoji není. Že zemřel. Ne, vlastně byl zabit.
"Třeseš se, Saro." promluvila do ticha Tara. Snažila se nějak uklidnit, ale bylo to marné. Nejdřív chtěla slyšet od kluků, že je všechno v pořádku a že se sem nebudou stěhovat. Opravdu bude lepší si najít nějaký jiný dům. Hlavně ať tak nestraší. Než stačila Sara odpovědět svojí kamarádce, tak se z tmy v pokoji vynořil Raf. Trochu je tím vydělil.
"Snad se nebojíš, Saro? Protože jestli ano, tak to jsme v pěkný kaši." usmál se na ni a zkusil zase vypínač. Ten teď fungoval, ale to co jim ukázal, bylo děsivé a odporné zároveň. Rafael v šoku odcouval dozadu, kde narazil na zeď, po které se svezl na zem. Tara a Sara se objetí a téměř bez dechu dívaly na spoušť před sebou.
"Tom…" splynulo z Tařiných úst. Víc toho ze sebe už nedokázala vypravit. Jejich kamarád před nimi ležel na zemi a z břicha mu na podlahu spadaly vnitřnosti, přesto pořád žil. Pomalu otočil hlavu směrem k nim. Ten výraz, když spatřil Saru. Zděšeně vypoulil oči a snažil se utéct, ale pak to vzdal a pokusil se své kamarády varovat.
"Kdo… kdo ti to udělal?" zeptala se ho plačtivě Tara a přiběhla k němu, když zjistila, že je ještě živý. Položila si jeho hlavu do klína a pořád se ho ptala na tu samou otázku. Na malou chvíli se jí jen díval do krásného obličeje, ale potom hlavu stočil směrem ke dveří a vykašlal nějakou krev. Už byl příliš slabý, aby něco řekl, tak z posledních sil natáhl ruku směrem k Saře, která se opírala o rám dveří a s hrůzou pozorovala, co se děje přímo před ní. Tom zachroptěl a z úst mu vytekla spousta krve. Když naposledy vydechl, domem se rozezněl dětský smích a Tara si všimla podivného stínu vedle Rafa. Ale když se na něj pokusila zaostřit, zmizel. Smích se pořád ozýval a Sara se po chvilce chytla za hlavu. Netušila, že pláče ani, že jí Raf s Tarou odnesli dolů ke vchodovým dveřím, které nešli otevřít. Raf jí opřel o zeď nedaleko dveří a chtěl se poohlédnout po jiné únikové cestě, ale Tara ho nenechala odejít a Sara se k ní přidala.
"Tara má pravdu. Nikam nechoď, jinak tě zabije taky." držela ho pevně za rukáv a modlila se, aby vše bylo jinak. Aby zde její přátelé nemuseli zemřít, aby zde nezemřel on.
"To skoro zní jako bys o tom něco věděla." obořila se na ni Tara.
"Nech jí být je jen vyděšená." objal ochranářsky Saru Raf. Proč musí zemřít i on?, pomyslela si a čekala na nějakou odpověď. Normálně by to bylo divný, ale ona přesně věděla, že se jí té odpovědi dostane. Stejně jako věděla, že není sama. Nikdy nebyla sama. Vždy s ní byla její sestra. Tak jí to v den jejich sedmých narozenin řekla maminka.
Ty víš, že to jinak nejde, ozvalo se v odpověď uvnitř její hlavy a na vrcholu schodiště se objevil tmavý stín. Tara s Rafem si po chvilce dohadování všimli, že se Sara dívá na schodiště a stočili tam taky pohledy. V ten moment, kdy spatřili tmavý stín, už nemohli nikam utéct. Sara pozorovala, jak se její dva kamarádi proměňují v jednu velikou kaluž krve a jak jejich maso a vnitřnosti poletují kolem. Celé Tařino tělo se proměnilo v odpornou masu krve, masa a kostí na protější zdi a Rafaelovi se nejdřív objevili dva prustřeli v hrudníku. Z posledních sil se snažil dostat k Saře, aby jí ochránil. Ta jen s narůstající hrůzou pozorovala, co se děje. Ale když si všimla jak se k ní Raf snaží i přes všechnu bolest dostat natáhla se k němu. Jenže mu nemohla nijak pomoct. Vedle ní se objevil stín, který následně dostal i zřetelnou podobu. Byla to dívka, která se až nápadně podobala Saře a bezstarostně jí objala.
"Neříkej, že ho chceš ušetřit, sestřičko?" usmála se na ni sladce ta neznámá dívka. Raf se na ni nevěřícně podíval. Pokud věděl, tak Sara neměla sourozence. Natož dvojče. O tom by přeci musela vědět ne?
"Rafe…" vydala ze sebe přidušený vzlyk Sara a pokusila se k němu natáhnout. Chytit ho za ruku a nějak ho zachránit, ale její sestra byla sinější. Odhodila ji na vchodové dveře a vrhla se na bezmocného Rafaela.
"Každý kdo vstoupí do tohohle domu, zemře." chytila ho pod krkem a podívala se mu do očí, "Mile ráda ti řeknu proč." usmála se, když se jí v rukou zazmítal. "Protože je plný hříchu." pošeptala mu do ucha a nechala mu explodovat hlavu. Pak ho pustila a zmizela. Sara se posadila a opřela se o dveře. Vedle ní ležel mobil. Vzala ho do ruky, i když věděla, že tu policisté nic nenajdou a že je už příliš pozdě. Tomovo tělo již dávno zmizelo a pomalu se začalo vytrácet i to Tařino. Nechtěla se na to dívat. Vybavovaly se jí vzpomínky na rodiče a na bratra, kteří zemřeli přesně takhle. Vstala a vyšla před dům, tam se otočila čelem k němu. A vzpomínala.
Nastěhovali se sem před jejím narozením. Rodiče neměli moc peněz, tak byli rádi, že tenhle byl tak levný. Paní, která jim ten dům prodávala, jim řekla o tom, že tam před necelými třemi lety zemřel nějaký člověk, ale to jim moc nevadilo. Hlavně, že bude mít rodina střechu nad hlavou. První neštěstí, které je potkalo, bylo, že se jim narodila dvojčata, ale to jedno bylo mrtvé. Malou holčičku pojmenovali Sara a vychovávali ji jakoby nikdy neměla sestru. Matka jí to ale ten osudný den ještě řekla. Stejně jako před chvíli seděla Sara blízko vchodových dveří a sledovala, jak se k ní její matka snaží dostat a poslouchala její slova.

"Nejsi sama, holčičko. Nikdy jsi nebyla. Tvoje sestra na tebe dohlíží, tak se nemusíš ničeho bát." říkala jí. Tehdy se jí nějak podařilo přežít a nějak věděla, že za to vděčí právě svojí sestře. Ale nikdo nechtěl uvěřit jejímu příběhu, že to ten dům zabil její rodiče a staršího bratra. Po dlouhé roky bydlela v různých sanatoriích nebo léčebnách. Snažili se jí dát do nějaké náhradní rodiny, ale nikdy to nebylo na dlouho. Nakonec jí zavřeli do ústavu pro mentálně choré. Nikdy totiž nevzala svoje slova zpět a opakovala to samé pořád dokola a navíc si začala povídat se svoji mrtvou sestra jakoby byla naživu. Ve věku asi dvaceti let Sara zmizela a už jí nikdo nikdy nespatřil.

O dva dny později


"Jste v pořádku, slečno?" zeptal se jí zase nějaký policista. Němě přikývla a doufala, že jí už dají konečně pokoj. Stačí, že co nevidět jí odvezou k nějakému cvokaři. Prozatím berou ohledy na to, že musí být po té hrůze v šoku. Vždyť jí našli, jak sedí před domem v podivném transu a pak se dům i pokusila spálit. Naneštěstí ji strážník Lewis zadržel a pokusil se z ní něco dostat. Vypověděla jim, jak se všechno mělo, ale nikdo jí nevěřil. Její přátelé nikdo nenašel. Nezůstalo po nich nic. Ani otisky prstů na dveřích. Jakoby nikdy do tohohle domu nevkročili.
Tenhle dům by neměl existovat, pomyslela si a rozhlédla se po policistech, kteří pobíhali kolem a vůbec si jí nevšímali. Já bych neměla existovat, zašeptala do hvězd, které jiskřily vysoko na nebi. Je čas jít dál.
Mladý, vysoký a celkem pohledný strážník Lewis si stále dokola procházel výpověď slečny Torentové a pořád mu na tom něco nesedělo. Postával kousek dál od všeho hluku kolem a s pohled upřeným na nebe si na něco vzpomněl. Tohle není poprvé, co na tuhle adresu přijela policie. Vytáhl telefon a zavolal Terrymu, policistovi, který teď sedí na stanici a popíjí kafe. Nadiktoval mu adresu domu a počkal, než mu tom něco našel.
"Před deseti lety se tam ztratili dva strážníci. Matthew Hills a Robert Wadr. Ale ještě předtím než zmizeli, zavolal Wadr na stanici a ohlásil vraždu. Když potom na místo přijela zásahovka, nebyli nikde k nalezení, jen před domem stála nějaká žena." pověděl mu stručně. Lewis se nad poslední větou zarazil. Tenhle případ a případ, na kterém právě pracoval, si byli až příliš podobné a nevíce zarážející byla ta žena v obou dvou. Modlil se, aby jeho zlé tušení nebylo pravda, aby to bylo jinak. Protože jinak to už nebude spadat do kompetence policie a on udělal velkou chybu, když zabránil slečně Torentové zapálit ten dům.
"Jak se jmenovala ta žena?" zeptal se a zadržel dech s narůstající předtuchou, že ví kdo to je.

"Sarah Torentová."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čí povídky se vám líbí více?

Kyoketsuki (Kyo-chan)
Sayuri (Sayu-chan)
Obou

Komentáře

1 Larry Larry | 27. listopadu 2013 v 21:02 | Reagovat

Páni, poutavé, napínavé, strašidelné.. Skvělé psaní, pěkný příběh :)

2 Sayuri Sayuri | E-mail | 28. listopadu 2013 v 13:35 | Reagovat

Jsem ráda, že se ti to tak líbí... Snažím se psát, tak aby se to dalo alespoň trochu číst :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama