Příběh nájemného vraha - Část 6.

9. října 2013 v 12:10 | Sayuri |  Příběh nájemného vraha
Příběh

Už jsem vám toho vyprávěla hodně, ale ještě mě něco napadlo. Co takhle alespoň něco trochu ehm,… normálního a divnýho? No nevím, jak pro to bude pro vás. Pro mě je to nepředstavitelná a těžko dosažitelná věc jako klidná dovolená. Jistě jste zvědaví, co to je že? Tak já se pustím do vyprávění.



Před půl rokem se mě a Kim naskytla možnost dostat se na koncert nějakého slavného popového zpěváka jako jeho osobní ochranka. Od vražd je tohle pro mě dosti normální a každodenní práce obyčejných, vystudovaných a bůhvíco ještě bodyguardů. Ani nevím, jak se to dostalo mezi naši obvyklou práci. Ale prostě jsme dostali takový rozkaz a rozkazy se musí plnit. Já nevím, co to bylo za zpěváka. To byste se museli zeptat Kim. Ta si ho totiž oblíbila a od té doby neposlouchá snad nic jiného. Už jsem jí z auta vyházela tři jeho cédéčka a ony se tam vždy zase nějakou záhadou objeví a zcela nepoškozené. Mě stačil jen jeho koncert a sem tam si jeho nějakou písničku vyposlechnout v rádiu a dost. No vlastě ho už ani nemůžu vidět, natož slyšet. Ale co to sem tahám.
Dorazily jsme na místo a seznámily se se všemi, co ten koncert zařizovali. A že těch lidí bylo. Steff nám o všech vše zjistil a my se mezitím seznámily s tou (šílenou) popovou hvězdou. Ze začátku byl docela zajímavý, ale potom mě omrzel. Přeci jen to nebyl Black ( Tehdy jsem s ním totiž chodila, než jsme se po třech týdnech rozešli. ). Vše pro začátek probíhalo v pohodě a podle plánu. Jely jsme s ní až na místo konání koncertu a chránili ho před dotěrnými fanynkami. Dalo mi celkem zabrat se ovládnout, jsem vrah a měla jsem teď někoho chránit. Docela ironie, ne? Pořád jsem nechápala, že naše organizace bere i takové práce. Později mi bylo Steffem vysvětlené, jak tomu je. A to, že tahle hvězda je synem našeho šéfa. O to víc ho nenávidět, ale nesmět zabít. Bohužel. Stála jsem dík němu jako nějaký cvok před jeho šatnou. Nemluvě o tom, jek mě jeho fanynky nesnáší a byly by moc rády, kdyby se dozvěděly o mojí smrti. Což se k mému štěstí nikdy nestane, protože vlastně ani neexistuji. Po sedmi letech, kdy mě můj otec prý hledal, jsem byla oficiálně prohlášená za mrtvou. Někdy si to, že jsem podle úřadů mrtvá, i užívám a to naplno. Když mě Break s něčím otravuje, hodím po něm polštářem se slovy: "Neotravuj mrtvolu. Právě jsem vstala z hrobu.", ale ne vždy to něčemu je.
"Zdravím, ty jsi Annie?" zeptal se mě malý nenápadný klučina. Podle mých informací se jmenoval Thomas Rinnil a staral se tu o techniku. Podivný a dosti podezřelý, ale to je jen moje domněnka.
"Jo, co chceš?" odvětila jsem chladně.
"Jsem Tom a chtěl jsem se tě zeptat, jestli… ehm, jestli nemáš někdy čas. Že bychom třeba někam vyrazili." navrhl mi nepokrytě rande. To si ze mě dělá legraci, že? Tahle malá myš si se mnou chce někam vyrazit. No, to bych mu moc nedoporučovala. Jinak by mohl blbě dopadnout.
"Promiň, ale já už mám přítele." usmála jsem se na něj omluvně a hrála, jak moc je mi to trapné, i když jsem se náramně bavila. Mému přihlouplému životu už se dá jenom smát. Brzy na to začal ten děsný koncert. Já stála na jedné straně a Kim na druhé, abychom ho měly hezky mezi sebou a efektivně ho mohly chránit ze všech stran. Nic se nedělo, jen ten koncert. Byla to docela nuda. Ale když už se to nedalo vydržet, vrhla se nějaká šílená fanynka na pódium a prohlašovala, že je jen a jen její. Okamžitě jsme s Kim zareagovaly a zpacifikovaly tu šílenou ženskou. Steff nás musel přes vysílačku klidnit, abychom jí jen odvedly stranou a předaly chlapům z ochranky, ti si s ní poradí. Netušila jsem, že když ta práce nebude o zabíjení, tak mě bude děsně nudit. Ale jinak to bylo docela poučný a působilo to skoro jak dovolená. Na konci nás ta popová hvězdička vytáhla na pódium a přede všemi nám poděkoval a věnoval nám svoji super novou píseň. Z čehož jsem se cítila trochu trapně. To bylo poprvé, co mi někdo věnoval, zpíval písničku a ještě ke všemu to byla, tak děsná píseň o lásce. Přesněji o pravé a jediné lásce. Jestli někdy najdu toho pravého a on se mě nelekne, tak to se mnou stejně nebude mít jednoduché.

Po tomhle si ze mě Break dělal pořád srandu a pokaždé, když jsem se vrátila z venku, se mě ptal, kdy z něj bude dědeček. Akorát vždy skončil s monoklem a já s ním potom nemluvila nejmíň den. Dýl to bohužel nešlo. Nakonec je to můj nadřízený.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama