Příběh nájemného vraha - Část 5.

9. října 2013 v 12:09 | Sayuri |  Příběh nájemného vraha
Příběh

To bylo asi před rokem. Obě jsme se těšily, jak si spolu užijeme velké odměny za tuhle prácičku. Měly jsme se do dvaceti minut postarat o asi třicet dobře vycvičených chlapíků v jedné budově. A přitom jsme na sebe nesměly upozornit, jak jinak. Opravdu chuťovka. Odměna za tohle byla v podobě přímo boží dovolené, kde jen budeme chtít a to na celý měsíc. Což je hodně v porovnání s maximálně třídenními dovčami, které jsme strávily téměř všechny doma a byly nuceny se zlepšovat ve svých schopnostech. Většinou si to odskákal Break, že to takhle vymyslel. Sice nemám kluka, ale to neznamená, že si s nějakým mužským někdy nevyrazím na celovečerní zábavu. Víte jak to myslím, ne? Jsem přeci jen dospělá ženská a mám právo na nějakou tu známost.


Byly jsme s Kim na schodišti, každá na jiné straně budovy samozřejmě, abychom to stihly vše dle plánu. Přes vysílačku v uchu, jsme se bavily právě na toto zapeklité téma.
"A líbí se ti někdo určitý?" zeptala se znenadání.
"Black." odpověděla jsem bez přemýšlení. Black, byl jedním z nejlepších špiónů v naší agentuře. Zdůrazňuji, BYL. Protože docela nedávno obětoval svůj život, svoji práci. Více podrobností říct nesmím a ani je neznám.
"Tak to máš blbý. Víš, kolik po něm jde bab?" smála se mi přes vysílačku.
"Jasně, že to vím. Proto jsem po něm taky nevyjela." ohradila jsem se.
"Taková škoda, že musím váš rozhovor přerušit. Ale dávám vám zelenou holky." ozval se Steff a my okamžitě bez řečí vyrazily. Začaly jsme se předhánět, která z nás jich zabije více. Já vím, já vím. Je to hodně morbidní, ale to už je hold naše práce. Co s tím naděláme. Po krátké době mi Kim nahlásila do vysílačky sedm úspěšných ran. To jsem na tom byla docela bledě, jenže jsem potkala jen šest chlapíků, co vypadali jako by vyšli v oblecích z posilovny. Ale stačila jedna přesně mířená rána mojí baretty a bylo po nich. Střelné zbrani se prostě nedá bránit fyzicky. Docela jsem litovala toho, že jsem si sebou nevzala i brokovnici. Ale to by udělalo příliš hluku a bylo by to trochu neskladné. Sladce jsem Kim nahlásila další dva pod kytičkami. Ve vysílačce se ozvalo jen její nabručené mumlání. Takže teď vedu já. To je bezva. To máme dohromady patnáct cílů pod drnem a pět jich zbývá. Ještě pořád to může brát remíza. Hned na to se přede mnou objevil můj devátý cíl a ve vysílačce se ozvala Kim s dvěma naráz. Tak a teď už jen dva. Pomalu jsem kráčela chodbou a pozorně přitom naslouchala všem zvukům, jestli neuslyším ty jejich těžké kroky. Ale nic se neozývalo. Zabočila jsem někam doleva a stanula s namířenou zbraní na Kim. A ona samozřejmě mířila zas na mě. Pomalu jsme sklonily hlavně. Na chvíli jsem si povzdechla a přitom zavřela oči, když jsem je zas otevřela, upoutal mojí pozornost pohyb na rohu za zády Kim. Pak mi došlo, že ji to předposlední z těch chlápků. Současně jsme s Kim vyhrkly: "Pozor!" a vystřelily. Moje kamarádka se potom s překvapením otočila, aby viděla, na co jsem to střílela. Následovala jsem jejího konání a taky se podívala za rameno. Za mnou ležel mrtvý chlápek. No hádám, že jsme skončily remízou, jak jsem doufala.
"Páni, nebýt tebe, tak tu už nemusím být." vysoukala ze sebe a následně ohlásila do vysílačky úspěšnou misi.
"No a co natož já." ukázala jsem palcem na tu mrtvolu za sebou. Po chvilce jsme se začaly obě smát a vyrazily jsme ven.
"To jo. Co si to takhle po té zasloužené dovolené, dát znovu." Zeptala se mě a já jen přikývla a už jsem plánovala, kam pojedeme.
"Co se takhle mrknout do nějaké orientální země, a potom se přesunout na nějakou krásnou pláž v Americe?" navrhla jsem, když už jsme byly venku a mířily si to na stanovené místo setkání.
"To zní dobře. Tak domluveno, ještě si potom akorát upřesníme kam." objala mě kolem ramen. Lidí kolem, kterých jsme prošly, nás nemohly podezírat z několikanásobného zabití, protože jsme vypadaly jako nevinné kamarádky na nočním flámu. I když za tohle přirovnání, by mě Kim asi zabila.
O naší dovolené, jsme toho dosi nacestovaly. Nejdřív Čína, potom Japonsko. Pláží jsme nacestovaly taky dosti a ještě jsme se stačily podívat i do Paříže a Londýna. A to bylo bez práce bezva. Projít si města, do kterých normálně jezdíme za prací je super. Připadala jsem si na chvilku jako normální holka. No teda už spíše žena. Přeci jenom toho mám už dosti za sebou a tehdy jsem oslavila taky svoje třiadvacáté narozky. A to krásně se vší parádou v Paříži. Alespoň jedna narozeniny, na které nebudu chtít zapomenout. A to hlavně proto, že na nich nebyl Break.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama