Příběh nájemného vraha - Část 3.

9. října 2013 v 12:07 | Sayuri |  Příběh nájemného vraha

Moje úplně první mise byla zabít jednoho nepřátelského špióna, který se nacházel ve velice nebezpečné blízkosti jedné z našich základen. Do deníku, co jsem dostala od Breaka, jsem potom začala zapisovat jména, místa, časy a úspěšnosti svých misí.


Zhluboka jsem se nadechovala a vydechovala. Tohle je moje úplně první mise. Prvního člověka jsem zabila ve svých dvanácti letech. Bylo to děsný a v noci jsem nemohla spát, ale potom když jsem zabila druhého, tak jsem už nic necítila. Ale to se stalo už dávno. Teď je mi patnáct a tohle je moje první mise. Namířila jsem hledím na postaršího muže, kterého mám zabít. Podle mých informací to byl velice úspěšný špeh. Dokázal se dostat do hlavy všem, aby jim potom mohl říkat to, co chtějí. Docela schopný, ale dokáže se vyhnout moji kulce? To se ještě uvidí. Teď si musím počkat na správnou chvíli dostat ho na první ránu. Nadechla jsem se a pozorně sledovala cíl. Byla jsem schopna nemrkat, tak dlouho jak bude potřeba, jen abych neztratila svůj cíl z dohledu ani na vteřinu. V uších jsem slyšela jejich rozhovor díky vysílačce jednoho z našich agentů. Ten byl převlečený za hosta a seděl nedaleko nich. Neříkal nic o špionáži, ale bylo mi z jeho chování jasné, o co mu jde. Akorát, že se pokoušel zjistit informace od špatné osoby. Tenhle chlápek, se kterým právě večeří, neví vůbec nic. Sundala jsem prst z lučíku a připravila si ho na spoušť. Teď přišla ta správná chvíle. Je to teď nebo nikdy. Ještě jednou jsem zamířila a vystřelila. Sledovala jsem rychle se pohybující kulku, jak se svižně blíží ke svému cíli. Zasáhla ho přímo do prsou, kam jsem ji poslala. Mise splněna. Teď se odsud jen nepozorovaně dostat pryč. To naštěstí nebyl problém. Vždy mě bavil parkur. A tady byly budovy docela blízko sebe, takže nebyl problém se přes ně dostat někam dále, kde by se dalo bez podezření vyjít na ulici a vmísit se do davu. Svoji odstřelovací zbraň jsem docela rychle rozebrala a složila do černé tašky, kterou jsem si hodila na záda a vyrazila jsem do tmy. Prošla jsem se hodnou chvíli po střechách budov, než mě jedna střecha zavedla na požární schodiště. Odtamtud jsem se dostala do postranní uličky a do celkem rušné ulice. Lidé se bezstarostně procházeli a někdy se zastavili u nějakého stánku, který tu bylo hojně. Vysílačkou mi Steff nahlásil úspěch mojí mise a pogratuloval mi k mému prvnímu a úspěšnému úkolu.
Steff byl a pořád je můj operátor všech misí a taky je můj velice dobrý kamarád. Nikdy nebyl nic víc, protože je jaksi na kluky stejně jako já.
Měla jsem od teď volno, ale nechtělo se mi to nijak oslavovat. Break už doma nejspíš připravil i dort. Vždy vše tak zveličuje, že mě nějaké oslavy přestaly brát už při oslavě mých třináctých narozenin. No možná i dříve. Protože oslavoval každou moji dobrou známku nebo úspěšnou zkoušku. A když jsem začala chodit na zkušební mise, bylo to akorát ještě horší. Věděla jsem, že je Break praštěný už od začátku, ale tohle překvapilo i mě. Aspoň, že mi vybral dobrou misi, když už je můj nadřízený. Prošla jsem bezduše kole mladého páru, který se k sobě náramně měl. Ale podle pohledu toho kluka, jsem pochopila, že jí není zas tak moc věrnej. Někdy je umět číst v lidském chování děs. Ale hoí se to, protože mě není jen tak lehké oblbnout.
"Čau kočičko!" ozval se jeden mladík, který se spolu se svou partou povaloval na schodišti nějakého domu. Ignorovala jsem ho a šla dál, ale on byl vytrvalý a dále mě pronásledoval.
"No ták, neignoruj mě." stoupl si přede mě. Obešla jsem ho bez nejmenšího zájmu, jakoby neexistoval. To jsem si taky velice přála. Zřejmě jsem ho zaštvala, protože mě zastavil s rukou na mém rameni. Což neměl děla, ale vysvětlujte to debilovi, jako byl on. Během pár vteřin, jsem mu zlomila ruku na třech místech najednou, pořádně mu pomuchlala vnitřnosti silnou ránou do břicha a nakonec ho nechala ležet bezbranně na zemi. Vůbec jsem přitom nezměnila výraz svého pohledu. Kluci z jeho party se na mě vyděšeně dívali a potom se dali na divoký úprk. Ignorovala jsem bolestné úpění a šla dál směrem domů. Po hodině cesty se mi do cesty postavil Break.
"Ahoj, Alice." uvítal mě až s přílišnou vřelostí. Pevně mě objal a já ho po chvilce praštila pěstí do břicha, jako předtím toho ubohého puberťáka.
"Co tu děláš? Myslela jsem, že na mě počkáš doma." dívala sjem se jak se s úsměvem na tváři mne zasažené břicho.
"Byla to nuda. Ta tvoje láska je ale děsně bolestivá. Ostatně jako vždy." smál se na mě pořád praštěně. Prošla jsem kolem něj a vydala se k řadě panelových domů. V tom úplně posledním bydlíme v sedmém patře. Nebylo to nic moc bydlení, ale náš byt byl alespoň prostorný a hezky zařízený. Strávila jsem v něm už skoro čtyři roky, a i když tam musím bydlet s Breakem, neměnila bych.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama