Příběh nájemného vraha - Část 1.

9. října 2013 v 12:05 | Sayuri |  Příběh nájemného vraha


Jmenuji se A. Čistě a pouze A. Jiné jméno si už ani nepamatuji. Ale kdybyste mě potkali někde na ulici, představila bych se vám třeba jako Alexis Rollingová či někdo jiný. Jsem totiž nájemný vrah. Moje jméno je asi tak stejně důležité jako moje existence, pokud bych měla špatnou mušku, nebo kdybych moc mluvila o věcech, jež jsou ve složkách označených tajné či přísně tajné. Proč vám to tu potom vykládám? No, to bude asi tím, že se nudím. Tak, co kdybych vám už pověděla celý svůj příběh? Doufám, že umíte udržet tajemství, protože jinak bych vás musela zabít. Pokud nemáte dost odvahy, tak zapomeňte na těch pár vět a jděte si po svým. Ale pokud vás zaujal začátek mého vyprávění, proč se pohodlně neposadit a naslouchat mu i nadále?



Takže, jak to všechno začalo.
(To by mohl být takový nadpis pro první kapitolu, nemyslíte?)


Nevím, jak si lidé představují takový výcvik nájemného vraha. Zato, ale tuším, co si všichni myslíte. Takový vrah kope sám za sebe, že? Ale to jste na omylu. Existují i takové organizace, samozřejmě tajné, kde se již mladiství učí, jak správně zacházet se zbraněmi, když projdou tréninkem, stanou se z nich tajní agenti, nájemní vrazi, hekři a kdoví, co ještě. A já do jedné takové organizace patřím.(Její jméno vám, ale říkat nebudu, co kdyby…) Tak a teď vám povím, jak jsem se do tý organizace nebo jak tomu chcete říkat, dostala.

Moje matka zemřela při mém porodu a otec se o mě musel starat sám. Po pěti letech se znovu oženil. Moje nová máma a jeho žena byla k neunesení. Neměla mě zrovna moc v lásce a já ji po pár letech taky ne. Když mi bylo asi tak osm, narodil se jim chlapec. Otec z toho byl nadšený, ale mě to moc radosti nepřineslo. Právě naopak. Stala jsem se pro otce najednou přítěží. Prostě jsem přestala existovat. Doma bylo od té doby pořád nějak dusno. Pořád jsem se snažila být hodná dcera i starší sestra a pomáhala jsem, jak jen to šlo. Ale i tak. Zdálo se mi, že pro ně už neexistuji. Takhle to šlo do mých jedenácti roků a asi devíti měsíců. Tehdy jsem se rozhodla, že uteču a nechám je žít si svoje bezstarostný životy. Ale daleko jsem se nedostala. Bylo zrovna sychravé jarní ráno, takže mi byla zima. A taky jsem nevěděla kam jít. Zastavila jsem se někde v parku. Už ani nevím, kde přesně. Jen si vybavuji, že tam byla odřená, stará lavička, na které někdo seděl. Byl to postarší muž v černém kabátě a na hlavě měl tmavý klobouk, který mu zakrýval tvář. Nepřibližovala jsem se k němu moc blízko, dávala jsem si na něj pozor. Co kdyby to byl nějaký úchyl? Ale i tak mě zajímalo, kdo to je. Bylo to děsný dilema, buď se někam zdejchnout anebo zůstat a pozorovat toho divně vyhlížejícího chlápka. Nakonec jsem se schovala za jeden strom s mohutnějším kmenem. Sledovala jsem ho skoro dvě hodiny, když už mě to přestalo bavit. Ten chlapík se totiž ani nepohnul a já si začala říkat, jestli nespí. Nebo hůř, co když je mrtvej? Otočila jsem se k odchodu, byla mi zima a měla jsem čím dál tím větší strach z toho, že je asi mrtvej.
"To už to vzdáváš? Ale musím uznat, že máš výdrž." ozvalo se znenadání za mými zády. Zprudka jsem se otočila, abych zjistila, kdo za mnou stojí, ale tam nikdo nebyl. Jen ten pán v kabátě se teď díval mým směrem a docela mile se usmíval. Vypadal asi tak stejně starý jako můj otec, ale pořád byl podezřelý.
"Jakpak se jmenuješ?" zeptal se mě. Chvíli jsem na něj jenom zírala, ale nakonec jsem si zkřížila ruce na prsou a začala jsem se tvářit vzdorovitě. Co ho má, co zajímat moje jméno? Neřeknu mu ho dřív, jak on mi to svoje.
"Odvážná, ale ostražitá. To jsou dobré vlastnosti. Já jsem Break." vstal z lavičky a natáhl ke mně ruku, i když vzdálenost mezi námi byla dosti velká.
Teď, když tak vzpomínám, mi vůbec nedochází, co na mě mohl Break tehdy vidět. Byla jsem malá a hloupá, naivní holka, co prostě utekla z domu. Ale když vezmu v potaz jeho povahu, je to génius, co si hraje na hlupáka. To jsem teď, ale odbočila. Vraťme se zpět k vyprávění.
"Jmenuji se Alice. Co jste zač?" ptala jsem se rovnou. (To jméno jsem si teď vymyslela, já už měla tolik jmen, že si ho nepamatuji.) To ho docela překvapilo, ale hnedle se na mě usmál a pomalu si sundal klobouk. Alespoň jsem si ho mohla lépe prohlédnout. Měl černé na krátko střižené vlasy a oči barvy moře. Teda alespoň to jsem si myslela. Vypadal milejc bez toho klobouku, jako nej strejda na světě.
"Jsem z velice, velice tajné organizace." řekl s úsměvem od ucha k uchu. Dělá si ze mě srandu? To si myslí, že mu na to skočím? A hromada podobných myšlenek mi v minutě projela hlavou.
"Tak proč mi to tu teď říkáte, pokud je to opravdu tajná organizace?" opáčila jsem a nevědomky se trochu přiblížila jeho směrem. Byla jsem docela rozčílená, promrzlá a unavená. A i když to mohl být nějaký úchyl, co mě zneužije, zabije a potom moji mrtvolu někde pohodí, bylo mi to jedno. Život mě už nebavil. Nikdy jsem neměla žádné kamarády a rodina? Ta mě odkopla. Takže co jiného mi zbývalo? Byla jsem tehdy velice odhodlaná, a to se asi Breakovi na mě líbilo.
"Jsi velice chytrá dívenka." konstatoval a úsměv mu z tváře téměř vymizel, "Tak proč jsi v tomhle škaredém počasí venku?" naklonil mírně hlavu v čekání odpovědi. Měla jsem co dělat, abych se tomu nezasmála. Vypadal v té chvíli jako nějaký pták. Můj otec to taky dělával, ale nikdy u toho nevypadal tak komicky jako Break.
"No já,… a co je vám do toho?" zamračila jsem se na něj. Proč bych mu to měla říkat, když mě stejnak asi zabije, ne? Usmál se moji nedůtklivosti. On to fakt je nějaký úchyl a ještě k tomu asi pshychouš, proletělo mi hlavou.
"Hádám, že tu někdo utekl z domova." mrkl na mě. To mě docela vyděsilo. Jak proboha mohl vědět, že jsem utekla z domu? Musel mě sledovat, jinak by to nemohl vědět. Takže je to psychopat, tím líp pro mě. Jsem teď už stopro mrtvá, a to zdaleka není vše, na co jsem v tu chvíli myslela.
"Jak…" vytratila se mi slova. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Nebála jsem se, to ne. Ale překvapil mě.
"Říkal jsem, že jsem z tajné organizace." začal, "V tý organizaci se učí špióni a jiní různí agenti. Znáš to z filmů, ne?" počkal si, dokud mu nepřikývnu a potom pokračoval, "Jsem tam docela vysoce postavený, víš. Mám totiž za úkol sbírat nové adepty a ty ses mi velice zalíbila." teď už tak nějak mluvil vážně, teda jak se to vezme. Stále jsem mu nevěřila.
"A...a proč zrovna já?" zeptala jsem se trošičku podezřele. Ale byl to dobrý dotaz. Proč by někdo chtěl, abych se zrovna já stala agentem nebo špiónem?
"Protože se ničeho, jak vidím, nebojíš a myslíš jen na smrt, i když jsi na to podle mě moc mladá." zamyšleně si zamnul bradu. Tohle je čím dál tím divnější, blesklo mi v hlavě.
"Cože?" vyhrkla jsem bez přemýšlení.
"Uh, ty jsi ale hloupoučká. Ale s dobrým tréninkem…" mumlal si sám bez sebe.
"Hele, já vás slyším." rozčílila jsem se.
"Alice, mě se nemusíš bát. Já ti pomůžu. Udělám z tebe nového člověka a dám ti to, co chceš nebo spíše potřebuješ." přišel ke mně blíž a naklonil se ke mně, "Pojď se mnou. A slibuji ti, že tě nenechám nikdy samotnou, protože podle mě jsi báječná holka. Já nikdy děti neměl, ale kdyby jo. Chtěl bych, aby moje dcera byla jako ty." usmíval se, ale hlas měl vážný stejně jako pohled.
"V-vážně?" kousek jsem se od něj oddálila. Na to mi jenom přikývl a natáhl ke mně ruku.
"Tak co? Jak se rozhodneš?" zase naklonil, tak srandovně hlavu. To už jsem to, ale nemohla vydržet a začala jsem se smát. On se jenom usmál a pozoroval mě.
"Tak dobře. Stejnak mě doma nebudou postrádat." řekla jsem a natáhla k němu svoji drobnou ruku. On jí okamžitě přijal s úsměvem. Ten mě od tý doby provázel všude. Z Breaka se stal můj adoptivní otec a nelhal mi. Byl opravdu nějakým členem tajné organizace. Ještě ten den jsem se dostala do výcviku pro agenty juniory. Bydlela jsem u svého hodnýho strejdy Breaka. No,… hodnýho? Spíše praštěnýho, ale alespoň jsem se při učení nenudila. S tréninkem jsem, ale začala až o týden později.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama