Překvapující prázdniny - První den prázdnin

9. října 2013 v 11:49 | Sayuri |  Překvapující prázdniny - Na přání mojí sestry Kyo
Překvapující

Příběh o dvou japonských kamarádkách a zároveň blízkých sousedkách, které se o jarních prázdninách rozhodnou zajet do soulu v jižní Koreji, kde bydlí prarodiče jedné z nich. Při svých toulkách městem narazí na jednu velice populární chlapeckou kapelu. Jak se vyvine zbytek jejich kratičkých prázdnin? A vyznají se svým oblíbencům z lásky nebo to nedokážou? Pokud vás to zajímá, tak čtěte dál a dočtete se o jejich prázdninách plných překvapení a snad i štěstí.

Vysvětlivky - S a y u r i- blonďaté vlasy a modrošedé oči; H i k a r i- tmavé vlasy a hnědé oči



Konečně jarní prázdniny! Už jsme se s mojí nejlepší kamarádkou nemohly dočkat, protože jsme se chystaly vyjet na menší výlet do Koreje. Hikari tam má totiž prarodiče a já ještě nikdy nebyla dál jak v sousedním městě. Rodiče mě pořád nutí se učit, ale protože jsem docela dobrá, tak doučuji Hikari a ona mě poučuje zase ve věcech vaření a jiných prací. Obě jsme jedináčci a tak je fajn, že ji mám. Jinak bych se asi unudila k smrti a škola by mi vlezla až příliš do hlavy. Takhle pořádáme pyžamové party a nákupové dny. Každičký den s ní je nezapomenutelný, proto se děsně těším, až dojedeme k jejím prarodičům do Soulu, kde bydlí. Jejich byt prý není moc daleko od letiště, tak se prý trochu projedeme.


Právě se jsme v letadle a za pár minut budeme přistávat. Sayuri se vedle mě zase nějak přitrouble usmívá. Vím, že se děsně moc těšila. Jak by taky ne, vždyť jsme sousedky a neustále je jedna u druhé. Jsme jak sestry. Ale jo tohle budou bezva prázdniny. No, babča s dědou na nás už čekají, aby nás přivítali. Minulý rok jsem u nich byla s rodiči a ještě si pamatuji, jak se dostat k jejich domu, kde bydlí v bytě. Jen nám to bude asi nějakou chvíli trvat, chceme si to tu trochu projít. I když na to asi budeme mít ještě dosti času. Čtyři úžasně dny, potom se musíme vrátit.

Začali jsme přistávat. S Hikari jsme si vyměnily pohledy a zapnuly si bezpečnostní pásy. Tohle je poprvé, co letím. Ještě štěstí, že je to s mojí kamarádkou. Jinak bych to asi nezvládla. Jsem docela srab, když přijde na něco takového.
S Hikari jsme po přisání vystoupily a šly si pro svá zavazadla. No docela nuda. Ale když jsme vystoupily z letiště zalapala jsem po dechu. Naše městečko je docela malé a v celém Japonsku je spousta větších měst, jako je to naše. Ale tohle je úplně něco jiného. Páni, poprvé v nějakém hlavním městě.
"To je co, Sayu?" mrkla na mě Hikari. Podívala jsem se do její usměvavé tváře.
"To teda jo." usmála jsem se na ni.
"Slibuji, že tohle budou nezapomenutelné čtyři dny ve tvé i mém životě." nabídla mi rámě a já ji s radostí chytla za paži. Přitisknuté k sobě a obdivujíce okolí jsme vyrazili užít si náš první den prázdnin.

Se Sayuri jsme si prošly docela dost ulic, než jsme se zastavily ve Starbucks na něco k jídlu a pití. Já si jako vždy dala velice sladkou černou kávu a Sayu bílou čokoládu. Dohromady jsme si potom koupily maxi hranolky a sedly jsme si někam, kde bylo málo lidí, a nikdo na nás neviděl.
"Nikdy jsem netušila, že by mohlo být v tak velkém městě tolik zábavy." přiznala Sayu.
"No, to jsi snad nikdy neslyšela o těch velkých koncertech tu." zasmála jsem se jejímu praštěnému výrazu. Pusa otevřená dokořán a hranolky, co právě jedla, na zemi. Rychle je šikovně zamaskovala, aby si toho nikdo nevšiml.
"Bude tu nějaký koncert v nejbližší době? Bylo by to fajn zakončení prázdnin, ne?" usrkla svého nápoje.
"Víš, že jsem uvažovala o tom samém?" řekla jsem zamyšleně. Ale ani za nic, se mi v hlavě nevynořilo žádný datum koncertů. A to si většinou pamatuji vše ohledně svých oblíbených skupin a zpěváků.
"Hm, aby ne. Myslíme skoro stejně." zasmála se mírně.
"No nevím, jestli tu něco bude. Až dorazíme k mým prarodičům, mrknu na net."
"Tak fajn, pak se dohodneme." řekla Sayuri.

Hikari určitě najde jednu z našich společných oblíbených skupin. Takže to bude buď BigBang nebo Nu´est. Jedna z nich, to bude děs vybírat. Ale co když bude mít koncert jen nějaká nám neznámá skupina? To by bylo nanejvýše zajímavé.
"Hi? Co budeme dělat zítra?" zeptala jsem se zvědavě. Hikari to tu zná líp než já, takže ona rozhoduje, kam půjdeme.
"Nevím. Chtěla bys na nějaký určitý místo?" snědla poslední hranolku.
"No, tak nějak nevím, co by tu mohlo být zajímavé. Ale možná bychom mohly zkusit nějaký obchoďák." navrhla jsem a vypila jsem svoji čokoládu do poloviny.
"To zní bezvadně. Znám jeden obchodňák, kde je spousta božských věcí. Pamatuješ? Posledně jsem ti z něho přivezla ty úžasné náušnice." na ty jsem si opravdu vzpomínala. Jak bych mohla, zapomenou, když jsem si je přibalila sebou a docela často je nosím. Náušnice v podobě sakurových květů, opravdu krásně dělané a s růžovým nádechem.

Hm, zítra nákupní horečka. Ještě, že máme dostatek financí, abych to tu mohly pořádně rozjet. Se Sayuri to bude větší švanda jak s rodiči. Přeci jenom mě nebude káznit a kárat mě na veřejnosti jako nějaké hloupé děcko, tak jak to dělá moje mamka.
"Měly bychom vyrazit, už se stmívá." upozornila jsem Sayu. Venku se začaly rozsvěcet pouliční lampy a v záři zapadajícího slunce vypadal městský ruch tak nepodstatný.
"Jasně. Můžeme vyrazit." vyhrkla a přitom spěšně dopila poslední doušky své čokolády.
"Zas tak jsi nemusela spěchat." zasmála jsem se jí. Jen nevinně pokrčila rameny a vyrazila k východu ze Starbucks. Cesta byla sice dlouhá, ale s dobrou společností se i stovka kilometrů zdá být nepodstatná. Bavily jsme se se Sayuri o zítřejším dnu a o možné koncertu. Bylo by bezva potkat nějaké své oblíbené a milované idoly.
K prarodičům domů jsme dorazili kolem deváté večer. Moji rodiče by bláznili, ale děda s babčou nás se Sayu chápali. Přeci jenom už nejsme malé děti, ale osmnáctileté holky, co už měly několikrát zlomené srdce.

Po krátké večeři s prarodiči Hi, jsme si lehly do přikrývek a polštářů, které byly připraveny pro nás. Spát takhle mě baví. Babička Hi nám ještě donesla nějaké sušenky a něco na pití. Moji prarodiče, jak z matčiny tak z otcovy strany, zemřeli už dávno. Mamku vychovávala babička sama a zemřela po mém narození a otcovi rodiče ještě před ním při autonehodě. Nikdy jsem nezažila jaké to je být rozmazlována prarodiči.
Hikari vytáhla z batohu svůj laptop a zapla ho. Okamžitě jsem si lehla vedle ní. Po přihlášení se do sítě, jsme začaly vyhledávat nejbližší koncerty. Bylo jich docela dosti, ale ne zrovna na ty supiny, co bychom braly. Taková škoda. Asi si taky dělají něco jako prázdniny, i když se mi zdá, že slavní jen tak nevypnou. Nechtěla bych být slavná, aby mě furt někdo otravoval. No, nevím, jak bychom se my dvě chovaly v přítomnosti našich idolů. Páni, já bych asi omdlela nebo totálně slintala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama