Pravá tvář Karla IV. a pravda o stavbě Karlova mostu

9. října 2013 v 10:33 | Kyoketsuki |  Kyoketsuki - jednorázové povídky
Jmenuji se Karel IV. Málo kdo ví, že jsem věřil v posvátnou moc ostatků svatých lidí, a proto jsem je sbíral a ukrýval na Karlštejně spolu s korunovačními klenoty. Tito lidé, jejichž ostatky jsem vlastnil, my pomohly......ačkoliv má láska zemřela..
Začněme však od začátku.....





Jednou jsem se vracel do Prahy. Jel jsem přes Juditin most, když jsem spatřil nádhernou pradlenu. Měla zlaté vlasy a ledově modré oči. Prala v řece prádlo a zpívala si u toho krásnou píseň. Ta píseň mi utkvěla v mysli dodnes.
"Slunce jasně svítí, opět roste kvítí, můj milý, kdepak jsi? Kdy jsi pro mne příjdeš a sebou mne odvedeš. Na naší krásnou moravu, kde je lidem do zpěvu. Od rána až do večera, pracovat ve vinici, a potajmu upíjet víno, jako hříšnící. Sledovat nádherné východy a západy slunce, v naší krajině, kde nám plesají srdce."
Kdykoliv si vzpomenu na tu píseň vidím svou milovanou. Když jsem kolem ní projížděl vzhlédla a naše pohledy se setkali. Sklopila hlavu a zůstala tak, dokud jsem neprojel.
Jel jsem na Pražský hrad, abych se věnoval svým povinnostem, ale pořád jsem viděl ji, jak pere v řece prádlo a upírá na mě svůj ledový pohled.
Sluhové přinesli papíry s tresty a zákony, které jsem měl probrat. Prohlédl jsem si je a schválil, co mi připadalo správné. Přišel ke mně posel mého přítele Martina ze Stvolna, který pro mě vyhledával ostatky svatých mrtvých a řekl mi, že by se se mnou rád setkal. Souhlasil jsem, aby přišel zítra. Chtěl jsem se co nejdříve vrátit na Karlštejn, ale nyní jsem chtěl poznat tu dívku.
Odebral jsem se do chrámu svatého Víta a začal se modlit. Věřil jsem, že ostatky svatých mají nějakou moc, kterou mi obyčejní lidé nepochopíme a proto bychom jim měli prokázat úctu a respekt.
Nemohl jsem však najít klid. Stále jsem viděl její ledové oči. Ty oči se mi propálili do duše a nutili mě neustále dívat se do nich. Otevřel jsem oči a ukončil modlidbu. Odebral jsem se do svých komnat. Sedl jsem si ke stolu a podíval se do rohu na rozpletený koš.
Doufal jsem, že když budu něco dělat, zbavím se myšlenek na ni. Začal jsem tedy plést. Dnes se mi to však nedařilo, nicméně jsem se donutil pokračovat a upletl ho. Poté jsem ho vrátil do rohu a lehl si na postel. Cítil jsem se trochu unavený po dlouhé cestě.
Zavolali mě na večeři. Řekl jsem, že dnes budu večeřet ve svých komnatách. Donesli mi tedy jídlo. Po večeři jsem si vypil pohár vína a poté se uložil na lůžko k vytouženému spánku. Ale i nyní mne pronásledovali modré oči neznámé pradleny.
Druhý den ráno jsem byl v dobré náladě. Po snídani přišel Martin ze Stvolna. Našel pro mě další posvátné ostatky. Byl jsem za ně velmi vděčný. "Mám pro tebe nový úkol, Martine ze Stvolna, dám vypravit výpravu v jejimž čele budeš stát ty. Nyní je tvým úkolem vydat se ke hrobu Krista, pokud vše zvládneš budeš bohatě odměněn." Martin se zamračil a přemýšlel. "Dobrá výsosti, ale tato výprava bude velmi nákladná a zdlouhavá." "To nevadí, věřím ve tvé schopnosti, příteli."
Rozloučili jsme se a já přikázal, aby mi přichystali koně. Hodlal jsem odvézt ostatky na Karlštejn k ostatním svatým ostatkům a vzdát jim hold.
Jej jsem znovu přes most. Dívka tam byla opět. Stejně jako v mém snu ke mně vzhlédla a pozdravila mě. Zastavil jsem koně. "Jak se jmenuješ?" "Jsem Zuzana, výsosti." "Rád bych tě navštívil." Dívka vyděšeně vytřeštila oči a zírala na mě.
"Ale my jsme chudí, nemáme nic, čím bychom vás pohostili, pane." "To je v pořádku. Nyní jedu na Karlštejn zítra tu na mě čekej, Zuzano." Pravil jsem a pobídl koně. Ten se vzepjal a cvalem vyrazil. Zuzana tam zůstala sama a usmívala se.
Projížděl jsem jako už tolikrát nádhernou českou a moravskou krajinou. Na polích všude rostli brambory a víno, v lesích se proháněla divoká zvěř. Miloval jsem krajinu v tomto království. Dokázala mě vždy překvapit a okouzlit něčím novým. Lidé mi mávali a zdravili mě. Ano, lidé jež jsem dříve neměl v oblibě a nyní jsem bez nich nedokázal žít.
Na Karlštejně jsem se přivítal s Arnoštem z Pardubic a společně s ním jsem šel do kaple svatého kříže. Zde jsem uložil svaté ostatky a věnoval se modlitbám. Arnošt z Pardubic byl celou dobu po mém boku a dělal mi tichou společnost.
Po skončení modliteb jsem vstal a odebral se do svých komnat. Cestou jsem se však zastavila podíval se na nádvoří. Život si tu jde svým tempem. V rohu právě holohlavý muž dokončoval svou výšivku. Uprostřed nádvoří viselo vyprané prádlo. V jiné části bylo vidět do zšeřelé kuchyně, před níž muž sekal a skládal dříví.
Na druhé straně v zahradě kvetly stromy a zelená tráva přímo zářila. Pod jednou jabloní leželi dva opilci s demižóny vína. Život si tu jde prostě svým vlastním tempem.
< Vzhlédl jsem k modrému nebi. Bylo jasné a bez mráčků, slunce jasně zářilo a začínalo být až nesnesitelné horko. Všichni se přemístili do stínu nebo do chladu hradu.
I já jsem vešel do stínu hradu a okamžitě mě zalil příjemný studený vzduch. Prošel jsem chodbou a vešel do svých komnat. Před mými komnaty čekalo na stráži páže. Uklonilo se mi a já vešel dovnitř.
Cítil jsem se poněkud unaven, a tak jsem se uložil ke spánku. Večer mě zavolali na večeři. Hrála zde hudba a lidé se vesele bavili. Tiše jsem zasedl ke stolu. Snědl jsem svou křepelku a vypil pohár vína. Poté jsem se rozlouči. Zde jsem se pomodlil, vypil si ještě jeden pohár vína a uložil se ke spánku. Opět se mi zdálo a té pradleně. Její oči mě odmítli nepronásledovat a stále mi připomínali její jemný vzhled.
Ráno, hned po snídani, jsem vyrazil zpět k mostu. Našel jsem jí tam. Poslal jsem fraucimor napřed a byl jsem tu s ní. Čekal jsem až dopere. Když doprala vydali jsme se k ní domů a cestou si povídali. Byla to milá, ale rázná žena.
Bydlela v chudém stavení. Bydlela zde s matkou a svými třemi sestrami. Všechny byli krásné a mladší než Zuzana. Dozvěděl jsem se, že jejich otec před pár dny zemřel na vážnou chorobu a jejich bratr utekl před třemi roky z domova.
Strávil jsem tu s nimi celý den. Povídal jsem si s nimi a smál se s nimi. Nejmladší dívce bylo teprve pět let. Chodila za mnou jako ocásek a neustále se mě na něco ptala. Říkala mi strejdo. Matka jí okřikla, mě to ale nevydilo a dovolil jsem jí říkat mi tak.
K večeru jsem se už odebral, abych se vrátil na hrad. Popřál jsem Zuzaně dobrou noc a dal jí polibek na čelo. Začervenala se a utekla zpět do domu. Musel jsem se usmát její krásné nevinosti. Byla pro mne múzou, jak by to nazval můj učitel Jan Nepomucký.
Vrátil jsem se na hrad a moc jsem se těšil na zítřejší setkání, a na to, jak vezmu Zuzanu na místo, o kterém zpívala ve své písni.
Ráno jsem přijel k Zuzaně domů a řekl jsem jí, že si spolu vyjedeme na kratší výlet. Matka jí pustila a byla ráda, že jí někam někdo vezme. "Kam jedeme?" Zeptala se mě, když vedle mě jela na koni. Musel jsem uznat, že jí to jde ačkoliv jede na koni poprvé. "Ve své písni jsi zpívala o vinicích a slunci, co jsi tím myslela." "Otec pocházel z vinařské rodiny, ale neměl to rád a proto jsme se odstěhovali sem. Bydleli jsme v Čechovicích na jižní moravě."
"Ano tam teď jedeme, má milá." Začervenala se a zalkla v úžasu. Užívali jsme si jízdu. Kolem nás byli lesy a pole. Občas jsme projeli nějakou malou vesnicí nebo kolem rybníku. Morava je nádherné místo. Po chvíli se před námi rozprostřeli dlouhé řady vinic.
Podíval jsem se na Zuzanu, která štěstím celá zářila. Dojeli jsme do vesnice a ubytovali se v hospůdce. Zuzana se nemohla dočkat západu slunce a celý den běhala mezi vinicemi a pomáhala se sběrem vína. Před západem slunce jsem jí vzal do sklepa a pili jsme víno, tak jako v její písni.
Vylezli jsme akorát včas, abychom stihli západ slunce. Byl opravdu nádherný. Vinice se v zapadajícím slunci nádherně rýsovali a leskli. Obloha byla plná červánků a v dálce se již rýsovala tmavě modrá.
Brzy se nad nás vyhoupl měsíc a ozářil krajinu svým světlem. Dodalo jí to magický nádech. Vydali jsme se zpět do vesnice. Brzy jsme se uložili ke spánku.
Druhý den jsme přijeli do jiné vesnice. Tady Zuzanu zaujal chov ovcí, vždy si myslela, že je chovají převážně v horách. Moc se jí zalíbili malá jehňátka a většinu dne strávila mazlením se s nimi v ohradě.
Třetí den jsme se vydali zpátky do Prahy. Byl jsem moc rád, že Zuzana byla spokojená a musím uznat, že i já jsem se přiučil novým věcem. Poznal jsem další kousek své milované Moravy.
Vrátili jsme se do Prahy a začalo pršet. Rozloučil jsem se ze Zuzanou a odjel na hrad. Těšil jsem se na naše další setkání. Slíbila mi, že zítra příjde i kdyby pršelo.
Ráno jsem vstal a náladu mi nezkazil ani déšť. Jel jsem tedy k mostu, kde jsem našel Zuzanu. Ležela na zemi a nehýbala se. Okamžitě jsem k ní utíkal vyděšen, zda-li je v pořádku. Vzal jsem ji do náruče. Měla vysokou horečku. Vysadil jsem ji na koně a sedl si za ni.
Pobídl jsem koně a uháněl k hradu. Tady jsem ji nechal ošetřit a poslal jsem k ní domů posla se vzkazem, že se o ní postarám. Její rodině se ulevilo, že je v pořádku a byli moc vděčni, že se o ně zajímá sám panovník.
Zuzana ležela v mé postely a mluvila ze spaní. Volala mé jméno. Chytl jsem ji za ruku a držel ji. Stále jsem opakoval, že to bude v pořádku. Strávil jsem u ní celý den i celou noc. K ránu se probrala. Byla unavená, ale horečka ustupovala. Donutil jsem ji, aby se najedla a pak šla spát.
Po dvou dnech mě donutila, abych ji pustil domů. Neustále pršelo a voda nebezpečně stoupala. Odvezl jsem ji tedy a slíbil, že se za ní přijedu podívat, jakmile budu mít hotové své povinnosti.
Odjel jsem na hrad a věnoval se státním povinnostem. Za ty dva dny, co jsem je zanedbával, se nahromadilo mnoho práce a mnoho vyslanců čekalo. Než jsem vše vyřešil uplynulo pět dní.
Chtěl jsem jet ráno za Zuzanou, ale dozvěděl jsem se, že byl Juditin most stržen. Rozhodl jsem se postavit nový most, lepší a pevnější.
Poslal jsem posli po celé zemi, aby mi lidé pomohli. Lidé hojně posílali materiál a pomáhali mi. V noci jsem o ní vždy snil a díky svatým jsem se s ní vídal. Po pár letech jsem cítil, že umírám a nakonec přišel i můj konec a já se připojil ke svatým.

Závěr

Po mé smrti nastoupil na trůn můj syn. Respektoval můj odkaz a dostavěl na mé přání most, Karlův most. Ozdobil ho postavami svatých. Věřil v jejich sílu, tak jako já.
Co se dělo se Zuzanou po mé smrti, to nevím. Nyní je však už po mém boku a bude to tak navždy. Toto je konec příběhu, je čas začít nový.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čí povídky se vám líbí více?

Kyoketsuki (Kyo-chan)
Sayuri (Sayu-chan)
Obou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama