Oheň a voda

9. října 2013 v 10:43 | Kyoketsuki |  Kyoketsuki - jednorázové povídky
Nová škola. Rodiče mě donutili jít na novou školu. Školní uniforma povinná. Kašlala jsem na to a doufala, že mě hned vyhodí. Vešla jsem do třídy. Všichni na mě zírali. Já jediná tu uniformu neměla. Přičtěte mou bledou kůži, bílé vlasy a oči letní oblohy a máte velký průšvih.





Sedla jsem si na místo a čekala. Přešel postarší učitel a už jsem frčela do ředitelny. Zaklepala jsem, vešla a ztuhla. Seděl tu kluk s dlouhými černými vlasy a modrýma očima. Nemohl být starší než já.
"Ty jsi Nicol? Tví rodiče říkali, že s tebou budou problémy." "Jestli ty jsi ředitel, tak já jsem papež." Řekla jsem sarkasticky. Usmál se. "Jsem ředitelův syn, mám tě tu na starost." "Vyřídím tvému otci upřímnou soustrast, to nepřežiješ." Zasmál se.
Přišel až ke mně. Udělala jsem si štít, neviditelný štít. O mých schopnostech ovládat skoro vše, ví jen rodiče. Šel blíž a vrazil do štítu. Ten ho odhodil přes celou místnost. Narazil do stěny a svezl se na zem. Zaklel a já se nanápadně zasmála.
Otočila jsem se a šla ven. Každý něco umí. Ten je duch, ten čte myšlenky, ten má křídla a ten je smrtka. Nemohou mi ublížit i kdyby chtěli. Ten kluk z ředitelny se jmenuje Alex. Přečetla jsem si jeho mysl. Je to sukničkář. Má mě hlídat, protože se zaměřuje na vodu zatímco já jsem oheň. Podle prvků tu hlídájí starší mladší.
Znuděně jsem si sedla a čekala až se vzpamatuje a pokusí se mě spražit vodou. Pořád se nic nedělo a já tušila velké problémy. Super. Třeba mě opravdu vyhodí. Usmála jsem, že se mi to možná podaří a já budu moct vypadnout.
Přišlo ke mně jedno malé dítě. "Hoř!" Řeklo mi a já vzplanula. Všichni se lekly. Oheň mi nemohl nic udělat, jen kolem mě kroužil a nakonec ho mé tělo pohltilo. Teď na mě zírali. Dívenku chytl nějaký kluk a omluvil se mi. Kývla jsem, že to nevadí. Šla jsem najít toho dementa, co si hrál nahoře na mrtvolu. Vzala jsem to přes teleport.
Byl mrtvý. Vau! Musela jsem ho oživit. "Já řekla, že to nepřežiješ." Zíral než to pochopil. "Ty jsi mě zabila?" "A oživila, dej si pohov a neotravuj." Zase se objevila ta malá holka. "Hoř!" Řekla naštvaně a opakovala se scéna z venku. Chytla jsem ji zvedla do vzdechu. "Hele, ty malej spratku. Už mě štveš. Koukej se chovat slušně nebo ti zmaluju prdel!"
Ten kluk znovu přiběhl. Pustila jsem ji a bylo poznat, že se mě teď bojí. Někoho mi ten kluk připomínal. "Gabrieli?" Střelila jsem a trefila se. Byl to on. Podíval se na mě a taky si vzpomněl. Objali jsme se a dělali celý den všem naschvály jako dřív. Přiznal se, že mě miluje. I já ho milovala, a tak jsem mu to taky řekla. Usmál se a od té doby jsme spolu.

Věčná láska existuje. I po deseti letech odloučení se naše láska nezměnila, spíše rostla. Budu ho chránit jako chrání on mě. A Alex? Až vyrostla ta dívka od Gabriela skončila s ním. Konec šťastný, všechno šťastné, avšak.....
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Čí povídky se vám líbí více?

Kyoketsuki (Kyo-chan)
Sayuri (Sayu-chan)
Obou

Komentáře

1 nina nina | 26. února 2016 v 13:36 | Reagovat

ako sa maš lebo ja sa mam dobre :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama