Náš život s magií 2

9. října 2013 v 14:13 | Sayu&Kyo |  Náš život s magií / Na motivy Fairy Tail

Reizo

Včerejšek byl docela drsný, když si vzpomenu, jak to šlo dál. Domů jsme se vrátili až někdy k půlnoci. Za tu dobu jsme se stihli seznámit nejmíň s polovinou cechu. Povzdechl jsem si a dal si loket přes oči. Tohle bude ještě zajímavé. Až se holky vzbudí, budeme si muset stanovit nová pravidla.
Něco studeného se dotklo mojí ruky. Otráveně jsem jí sundal z očí, abych viděl, jak se na mě směje Sayu. Měla mokré vlasy, ze kterých na mě kapaly kapičky vody.
"Sayuri, usuš si vlasy." řekl jsem jí a pomalu se posadil na gauči, kde spím.
*Jo. Ki ještě spí, ale brzy se probere. Chtěla jsem si s tebou promluvit o tom cechu. Dokud se neprobere.* zašeptala mi do hlavy a z vlasů jí najednou začala stoupat pára až je měla naprosto suché.
"A o čem přesně?" ptal jsem se jí. Sedla si vedle mě a dala si přitom nohy pod sebe.
*Jsou tam velice zvláštní lidé.* začala, ale to nebylo nic nového.
"Hmm, a ještě něco?" zívl jsem. Podívala se na mě naštvaně. Zvedl jsem ruce v obraném gestu. Vítězoslavně se usmála a v zamyšlení si začala poklepávat prstem po spodním rtu.


*Docela se mi tam líbí, i když tam jsme jen chvíli. Ale zajímalo by mě jak to bude s tou naší mocí.* pokračovala s tím zamyšleným výrazem.
"Budem to, co nejdéle držet pod pokličkou. Ale docela pochybuji, že nám to vydrží moc dlouho." řekl jsem a očima pozoroval jak Kimi vychází ze svého pokoje.
"Co zas moc dlouho nevydrží?" ptala se trochu rozespale a trochu naštvaně, že jsme jí nezapojili do našeho rozhovoru dříve. No jo, Sayu se někdy chová divně. Ale co, Kimi je naše výbušná odvaha, Sayuri zase senzitivní srdce. Tak to raději nechci vědět, co jsem pro tuhle divnou rodinu já.
*Chtěla jsem vědět, co si bráška myslí o našem novém cechu. Ale moc se mi to nepodařilo.* vysvětlila Sayu.
"To jsi to ještě nevzdala? V něm číst je jako číst prázdný papír." konstatovala Kimi. Zamračil jsem se na ni.

Kimi

Po malé rodinné rozpravě jsme se dohodli, že si naše tajemství ohledně magie necháme prozatím pro sebe. A to co jsme se naučili, využijeme jenom, když bude třeba a nebude jiného východiska. Bude švanda, protože když teď něco zničím, tak to tak i zůstane.
Nakonec jsme po malé snídani vyrazili do cechu. Chtěli bychom si už vybrat naši první misi. Šli jsme se Sayu za Reizem, nikam jsme nespěchaly. Užívaly jsme si města, které asi pro následujících pár dní opustíme. Jsem zvědavá, co tam bude za mise, a kterou si vyberem my. I když o tomhle rozhodne asi Reizo, tak se těším. Konečně jsem, jsme součástí nějakého cechu. O tom jsem snila už docela dlouho. No, to bude možná od té doby, kdy jsme jeden takový cech celkově zničili. Ale to je úplně jiný příběh.
Ani jsem se nenadála a už jsme se Sayuri stály před cechem a Reiza nás totálně ignoroval. Šel si vesele dál bez nás. Schválně jsem se zastavila na prahu. Sayu se na mě podiveně zadívala.
"Ten Reiza je děsnej, co?" podívala jsem se na ni. Jen se usmála, ale nic na to neříkala. Úsměv jsem jí oplatila a pohledem se pomalu stočila do zaplněných prostor cechu. Najít Reiza není problém, ale to mě nijak nezajímalo. Všimla jsem si nových tváří. To se asi někdo vrátil z misí. Kousek přede mnou šel kluk, co měl dlouhé, zelené vlasy. Při pohledu na něj se mi rozbušilo srdce, ale to jsem raději ignorovala. Všimla jsem si Natsua, který šel právě kolem toho zelenovlasého krasavce. Asi si mě všiml a chtěl mě přivítat. Jenomže nečekal to, co jsem udělala následně. Chytla jsem ho za jeho šálu a stáhla si ho blíže.
"Kdo je to?" byla moje jediná otázka a doufala jsem, že byla i tichá. Zelenovlasý se otočil naším směrem a nechápavě na mě hleděl. Trochu jsem zčervenala.
"O kom to mluvíš?" vytrhl se Natsu z mého sevření a nechápavě na mě hleděl.
"Jsem Freed. My se ještě neznáme, že jo?" řekl zeleno-vlasý, tedy Freed. Málem jsem roztála a najednou jsem dostala chuť utéct. Nevinně jsem se usmála a chtěla něco říct, když jsem uslyšela Sayuřin hlas ve své hlavě.
*Co se ti na něm líbí?* chytla mě pevně za ruku, abych nikam nemohla utýct.
"Sayu!" vyhrkla jsem příliš prudce. Normálně by Sayu zmizela, zneviditelnila se. Ale teď tu stála vedle mě a nevinně se dívala. Musím uznat, dostala mě. Zajímalo by mě, jak to dělá, že vždy ví, co se mi honí hlavou. Počkat, vlastně je to telepat. Co se divím. Ztěžka jsem si povzdechla a vrátila se pohledem na Freeda.
"Já jsem Kimi a tohle je moje sestra Sayuri." představila jsem nás. Sayu mu zamávala a potom se na mě podívala.
*Půjdu se podívat po cechu.* řekla a vrhla se k Natsuovi s prosbou v očích.
"Co s tebou nadělám." podotkla jsem tiše a sledovala jak chudáka Natsua vleče někam dál do cechu.
"Máš zvláštní sestru." ozvalo se vedle mě. Byl to Freed. Jaksi jsem mezitím zapomněla, že stojí kousek ode mě. Otočila jsem se na něj a dechem tak tak vystačila na sebekontrolu. Byl tak božský.
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se, aby nevázla konverzace. Byla jsem mu vděčná za to, že něco nadhodil, i když bavit se o svoji podivný rodince se mi s ním moc nechtělo. Ještě by se lekl.
"Pokud jsem si dobře všiml, tak nemluví." vysvětlil rychle.
"Ještě jsem jí mluvit neslyšela a ani její bratr. Mimochodem kolik je ti let?" zeptala jsem se, dokud jsem měla nějakou odvahu. Zmateně se na mě podíval, co to po něm tak najednou chci.
"Ehm, dvacet." odpověděl ještě stále zmateně. Než mi odpověděl, vymyslela jsem si dobrou historku. Ale byla jsem rudá jek rak už jen z té představy.
"To je optimální a zdáš se býti i dost siný. Mohl bys mi s něčím pomoci?" začala jsem. Teď už zmatení vystřídala zvědavost.
"S čím potřebuješ pomoct? Podle toho, co jsem zatím o tobě slyšel, používáš stejnou drakobijeckou magii jako Natsu." řekl jednoduše. On o mně už něco slyšel? No jo, přeci jenom jsme tu včera udělali pěkný rozruch.
"Nejsem v ní tak dobrá jako on." zalhala jsem, "A to se týče jednoho chlápka, co mě furt otravuje. Je mu asi stejně jako tobě."
"A proč prosíš zrovna mě?" zeptal se. Protože jsi prostě úžasný a já tě chci vidět v akci? Ne, to mu nemůžu říct.
"No, nemám v plánu zničit přitom město. Spíše to vyřešit pěkně v klidu. Tak mě napadlo, jestli bys mi nezahrál kluka. Třeba by mi potom dal pokoj." zapřemýšlela jsem nahlas. Ten pohled, co se mi potom naskytl, za to stál. Alespoň jsem nebyla jediná, kdo byl rudý až za ušima. Freedo zrudl, ale bylo vidět, jak moc uvažuje nad mojí prosbou.
"D-dobře." vysoukal ze sebe nakonec.
"Fajn. Tak já ti dám potom vědět, co a jak. Jo?" vesele jsem se na něj usmála. Nevím jistě, ale mám dojem, že po tom ještě více zrudl.
"Jo. Potom." s těmi slovy se se mnou rozloučil a odešel někam. Kam to nevím, protože jsem spěchala za Reizem. Za svojí jedinou spásou.
Seděl u nějakého stolu úplně sám. Nedivím se, že si k němu nikdo nepřisedl. Nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by si rád s někým pokecal a mělo to smysl. Teda to je můj názor. Ale teď budu muset být opravdu neústupná a donutit ho hrát podle mýho. Sedla jsem si naproti a chtěla začít, ale on mě předběhl. Jako vždy.
"Kde je Sayuri?" zeptal se hned.
"Někde se tu toulá. Znáš jí přece." povzdechla jsem si.
"Aha, chceš něco k pití?" nabídl mi a přitom si usrkl něčeho v hrnku.
"Ne díky. Chtěla bych tě poprosit o laskavost." spustila jsem. To si vyžádalo jeho plnou pozornost. No jo, nestává se často, že bych po něm něco chtěla. Včera mi daroval celou sbírku černých gumiček, abych příště nenadávala, když mi v boji někdo nějakou zničí, že mě štvou vlasy. Za to jsem mu byla vděčná, ale teď je to trochu větší problém.
"Cos vyvedla?" začal s výslechem.
"Já nic nevyvedla." okřikla jsem ho, pak trochu klidněji mu jsem mu vysvětlila celou záležitost od začátku až do konce.

Sayuri

Potom, co jsem Natsua odtáhla od těch dvou hrdliček, jsem ho donutila se se mnou podívat na nástěnku s misemi. Trochu jsme si popovídali. Teda on povídal, já jsem tam něco odkývla nebo zavrtěla hlavou v záporu. Nakonec jsem se raději vypařila. No a to skoro doslova. Schopnost neviditelnosti se někdy hodí. V rouchu neviditelnosti jsem si prošla celý cech a skončila u něčeho, co vypadalo jako bar. Za ním stála Mirajane a na barové stoličce seděl nějaký divný chlápek. Měl na obličeji i na rukou kovové cvočky. Ale divnější bylo, že jedl kov.
Zviditelnila jsem se, tak aby si toho nikdo nevšiml a přišla jsem k němu blíže a pozorně jsem ho sledovala při každém pohybu. Určitě tu včera nebyl, takže se musel buď dneska brzy po ránu vrátit do cechu anebo se vrátil už včera večer. Ucítila jsem, že si je vědom mého upřeného pohledu, a že mu není zrovna dvakrát moc příjemný, ale nijak jsem na to nereagovala. Bráška přeci říkal, ať nepoužíváme další schopnosti.
"Co je?" podíval se na mě. Fascinovaně jsem na něj poulila oči. Mirajane byla na opačné straně jak my dva, takže si mě zatím nevšimla. Myslím, že vysvětlit mu, že nemluvím, bude docela složité. Ale i tak jsem ho dále pozorovala skoro s otevřenou pusou. Nikdy jsem nikoho takového neviděla.
"Hey!" začal být trochu naštvaný. Trošičku neohrabaně jsem si sedla na volnou židli vedle něj. Celou dobu jsem při tom cítila jeho pohled a slyšela proud jeho myšlenek. Znova jsem se na něj obrátila pohledem a zkoumala ty kovové věci na jeho obličeji. Trošičku znervózněl, ale schoval to za hněv. Přede mnou nic nezatají. Slyším a cítím jeho myšlenky a pocity. Naklonila jsem hlavu a natáhla k němu ruku v pozdravu. Překvapeně na mě zíral.
"Sayuri-chan! Kdepak máš sourozence?" ozvala se najednou Mirajane. Otočila jsem se na ni a beze všeho ukázala někam do cechu. No ukázala jsem přesně na ty dva. Zrovna byli uprostřed velice důležité diskuze.
"Kdo je ta malá holka?" zeptal se ten chlapík.
"A. vy se ještě neznáte. To je Sayuri a je tu nová jako její dva sourozenci Reizo-san a Kimi-chan." odpověděla mu Mirajane, "Sayuri, tohle je Gajeel." podívala se na mě. Gajeel jo? To je docela zajímavé jméno. Pohlédla jsem na něj a zas ho tak fascinovaně pozorovala.
"Co to s ní je?" zeptal se Gajeel Mirajane.
"Nemluví a zdá se, že se jí líbíš." řekla mu na to. Moc se mi nelíbí, jak o mně mluví, ale s tím už asi nic nenadělám. Potom jsem si všimla něčeho malého a černého, co se najednou objevilo u Gajeela. Byla to kočka. Vypadala docela drsně, ale stejnak i roztomile. Natáhla jsem se po ní a vzala jí do náruče. Měla tak hebký kožíšek.
"Hey! Co to děláš? Okamžitě mě pusť!" bránila se ta kočička a podle hlasu to byl kocourek. Ale i přes jeho naléhaní jsem ho nepustila a dále se s ním mazlila.
"To je Lily. Moje kočka." komentoval to Gajeel. Vzhlédla jsem k němu s užaslým pohledem. Tenkrát se mu můj pohled líbil. Ale Lily, v mém náručí zanaříkal. Zvedla jsem ho před svůj obličej, abych mu viděla do obličeje.
*Neboj se mě. Jenom jsem nikdy neviděla kočku jako jsi ty nebo ty dvě další, co tu jsou.* zašeptala jsem mu do hlavy. Podiveně se na mě díval a nedokázal chvíli nic říct. Já se na něj jen neustále zářivě usmívala.
"Co-co? Jak jsi?" vypadal zmateně. Mirajane a Gajeel se taky zmateně podívali jak na mě, tak na Liliho.
*Já mluvím jedině takhle a to už od mala.* vysvětlila jsem mu. To už docela rychle pochopil.
"Takže jsi telepat?" zeptal se mě Lily. Zavrtěla jsem okamžitě nechápavě hlavou a přitom jsem ho postavila na bar.
"Sayuri-chan ovládá vodu." přidala se do našeho rozhovoru Mirajane.
"Vodu?" podíval se na mě Gajeel.
"Ale před chvílí se mnou mluvila pomocí myšlenek." pověděl jim, Lily.
"Její bratr Reizo-san, vlastně říkal, že ovládá i trochu telepatii. Ale to se docela hodí, když nemluví, ne?" dodala s úsměvem Mirajane. Lily, se na ni trochu naštvaně podíval, ale pak si jen povzdechl a založil si ruce na prsou. V hlavě mu to docela vířilo.
*Hmm, no Mirajane má pravdu. Někdy se to hodí.* přidala jsem se k rozhovoru a přitom se zamyšleně mračila.
"A to tak mluvíš se všemi?" zeptal se, Lily. Zamyšleně jsem si položila prst na bradu.
*Ne. Jenom s tebou, bráškou a Ki-chan.* počítala jsem na prstec, *S ostatníma jsem to nezkoušela.*
"Takže ti to jde jen s někým." konstatoval, Lily. Na to jsem mu kývla. Po tomhle už náš rozhovor nestál za moc. Rozloučila jsem se s nimi a zamířila k bráškovi a Ki, protože to vypadalo, že se stane něco velkého.

Reizo

To snad nemyslí vážně. Ta holka se mi snad jenom zdá. To si vážně myslí, že ze sebe udělám poblázněného kluka, co jí děsně miluje? Praštila se do hlavy či co?
"Prosím, prosím. Budu hodná a udělám vše, co mi řekneš." žadonila. Podíval jsem se na ni, zda to má v hlavě všechno v pořádku. Kimi se nikdy předtím nesnížila k něčemu podobnému. Tohle je poprvé, co jí tak vidím.
"Ne. Nikdy v tomhle životě." řekl jsem jednoduše. Snažil jsem si jí nevšímat, ale ona byla docela neodbytná. Naklonila se ke mně přes stůl a dál prosila.
"No ták, Rei. Je to pro mě důležité." měnila taktiku, "Nebo poprosím Sayu, aby tě uprosila." dořekla s jiskrou v oku. To mě na chvíli vyvedlo z míry, ale pak jsem se usmál já.
"Sayu tu teď není a nepomůže ti. A moje odpověď trvá, ať tak či tak." pronesl jsem vážně. Naštvaně se na mě podívala, ale pak se znenadání usmála.
"Měl by ses otočit, Rei." řekla jednoduše.
"Na tohle ti už podruhý neskočím." odvětil jsem rázně. Než jsme došli do Magnolie, tak mě donutila tímhle trikem se otočit. Skončil jsem v hluboké díře a než jsem se odtamtud dostal, byl už večer. Měl jsem co dělat se ovládnout tehdy.
"Neříkej, že jsem tě nevarovala." řekla a sedla si zpátky na lavici. Provrtal jsem ji sebevědomým pohledem. Čehož jsem hnedle litoval. Protože jsem náhle pocítil proud vody na svojí hlavě. No teda, spíše pár dobře mířených kapek, tak že jsem měl vlasy úplně mokré. Otočil jsem se a spatřil nevinně se tvářící Sayuri. Obešla mě a sedla si vedle Kimi.
*Co tu řešíte?* zeptala se jakoby nic. Probodl jsem jí nevraživým pohledem. Použil jsem kousek svojí magie na usušení vlasů, ale ne moc. Aby to nebylo moc nápadné.
"Bráška Rei je na mě zlý. Nechce mi pomoci sbalit toho Freeda." vysvětlila jí Kimi pobouřeně. Povzdechl jsem si, tohle bude opravdu děsný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama