My Immortal Love 5. - Katino tajemství

9. října 2013 v 12:48 | Kyoketsuki |  My Immortal Love
My Immortal Love

Ráno někdo zaklepal na dveře. Běžela jsem otevřít v slepém očekávání, že by mohl být Alex, byla to Kate. Vrhla jsem na ni vražedný pohled. "Co tu chceš?!" Jen se usmívala a ignorovala mě. "Myslela jsem, že bysme spolu mohli chodit do školy." "Ne, díky. Já do školy trefím i bez tebe." Její výraz říkal, dělej si co chceš mě se ale nezbavíš.
Povzdechla jsem si. Vzala jsem si věci a šla s ní do školy. Neustále něco breptala a ptala se mě. K její velké smůle mi lezla na nervy a já zarytě mlčela. "Na tak Kate, nech ji chvíli na pokoji." Otočila jsem se, ale přesně jsem věděla koho tam uvidím, byl to Alex. Kate před ním trochu ustoupila.

Hah! Bojí se ho! Teď jsem věděla, co zabere, když mi poleze na nervy. Došel k nám a já se mírně usmála. "Díky." Usmál se. "Není zač. Nic jsem neudělal, Kate jenom občas moc mluví a je trochu otravná, ale je na ní spolehnutí." Usmála jsem se. "Ano, je to na ní poznat. Vyzařuje z ní láska ke kočkám a vílí upovídanost a otravnost."
Překvapeně se na mě podívali. "Toho si nevšímejte, asi jsem se jenom zbláznila a melu kraviny." "Nemeleš." Řekla Kate a já se na ni překvapeně podívala. "Já jsem byla v minulém životě víla a jsem pod ochranou duchů koček." Zírala jsem na ni. "Tak jo a teď bych se měla probudit." Zamumlala jsem. Jen se zasmáli a šli jsme do školy.
V tělocviku jsme si měli udělat páry. Kate se ke mně hned rozběhla a pověsila se mi na ruku. "Já budu s tebou!" Vytrhla jsem se jí. "Jsi ta nejotravnější kamarádka jakou jsem kdy měla." Kate se celá rozzářila. "Kamarádka? Opravdu?" "Jo a jestli mi polezeš ještě dlouho na nervy tak přehodnotím svůj názor na tebe."
Po tělocviku jsme měli pár dalších hodin. Kate za mnou neustále lezla i přes mé velmi vražedné pohledy, díky nimž se mi všichni ostatní vyhýbali velkým obloukem. Alex mě neustále pozoroval a usmíval se. Co to má znamenat?
Nakonec jsme šli do školní jídelny ny oběd. Kate ke mně přihopkala. "Můžu si sem sednout?" "Ne!" Stejně si ke mně sedl a neustále se na mě dívala. "Proč se na mě díváš?" "Kdo ví. Nejsi obyčejný člověk. Je na tobě něco velmi vzácného. Jsi předurčena, k velkým věcem."
Chvíli jsem na ni civěla, jako naprostý idiot. "Promiň, ale já na takové věci nevěřím." Po škole trvala na tom, že mě doprovodí domů. Raději jsem se smířila s tím, že se jí jen tak rychle nezbavím.
Večer jsem stála na balkónu a pozorovala oblohu. Najednou mi připadalo, že vidím na obloze koně s křídly. Ticho pročíslo bolestné zaržání, které se mi zakouslo do morku kostí a trhalo mi duši na malé kousky. Chudáček kůň, který tak trpí.
Sklopila jsem pohled k lesu. Když jsem se podívala zpět na oblohu, už tu nic nebylo. Ať to bylo cokoliv, je to pryč. Vrátila jsem se do pokoje a brzy jsem usla.



Pokračování >> Záhadný pegas
Předchozí díl >> Škola
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama