Můj pane 4. - Ztracená

9. října 2013 v 13:37 | Kyoketsuki |  Můj pane
Můj pane

Přítomnost

Vstala jsem a utíkala do školy. Nebyla jsem si jistá, co měl ten sen znamenat, ale jedno jsem věděla jistě, má minulost je spjata s Williamem. Měla jsem tolik otázek. Čím blíž ke škole jsem byla, tím víc rostl můj smutek a beznaděj. Děsilo mě to.
Vešla jsem do třídy. William tu seděl a povídal si s Kate. Chvíli jsem se na ně dívala a rozhodla jsem se, že se Williama zeptám až po škole. Kate se ke mně hned rozběhla a já se usmála. Cítila jsem se nesmírně unavená. Už mě nebavilo se věčně přetvařovat. Chtěla jsem znát pravdu.
Ve škole mi připadalo, že se čas vleče. Nebyla jsem schopna se soustředit. V hlavě mi vířilo tisíc myšlenek ale ani jedna se nezastavila, abych nad ní mohla přemýšlet. Kate si všimla, že nejsem ve své kůži. Dívala se na mě. Nyní mi to ale bylo jedno.

Konečně zazvonilo na konec poslední hodiny. Okamžitě jsem vystřelila z lavice a šla k Williamovi. "Musíme si promluvit." William se na mě překvapeně podíval. Kate k nám přišla. "Tak jdeme?" "Promiň Kate, ale já si potřebuji s Williamem o něčem promluvit, mohla by jsi na nás chvíli počkat?" Usmála se. "Jasně."
Počkali jsme až všichni odešli a pak se mě William zeptal. "Tak co se děje, Elizabeth." "Nesměj se mi a vyslechni mě. Poslední dobou se mi zdávají divné sny z minulosti a v nich jsi ty a já. Nevím proč se mi zdají, ale i tak se tě ptám, jsi ty ten záhadný muž v mých snech?"
Bylo ticho. Podívala jsem se na Williama. Díval se na mě s obrovským smutkem a bolestí. "Vzpoměla sis i na smrt?" Překvapilo mě to. "Nic se smrtí tam nebylo." William si trochu oddechl. "Ano, ten muž jsem já. Měli jsme smutnou a tragickou minulost, která se opakuje, kdykoliv se narodíme." "Nechápu to." Smutně se usmál. "Pochopíš to, až si vzpomeneš na vše. Pojď ať Kate dlouho nečeká."
William opustil třídu a já zde zůstala stát. Nechápala jsem to, ale něco mi říkalo, že odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Vyběhla jsem ven za Kate a Williamem. Povídali si a tvářili se jako staří známí. Možná je v naší minulosti i Kate.
Šli jsme do kina a na večeři. Plánovali jsme to už dlouho. Bylo to hezké, ale stejně jsem se nemohla soustředit. Myšlenky mě neposlouchali a smutek si dělal, co chtěl. Začalo mě to štvát, ale nechtěla jsem kazit Kate náladu a tak jsem se dál usmívala.
Nakonec jsem byla ráda, když Kate řekla, že už musí domů. Rozloučila jsem se s ní a nechala ji odejít v doprovodu Williama. Sama jsem se otočila a spěchala domů. Umyla jsem se a lehla jsem si do postele. Věděla jsem, že se teď dozvím o čem William mluvil, ale bála jsem se. Nakonec mě únava stejně ukolébala do spánku.



Pokračování >> Temná minulost
Předchozí díl >> Den dětí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama