Můj pane 2. - Nečekané setkání

9. října 2013 v 13:35 | Kyoketsuki |  Můj pane
Můj pane

Přítomnost


Neochotně jsem vstala z postele a vyhlédla ven do krásného slunečného rána. Byla sobota, tudíž jsem nemusela nikam spěchat. Přesto jsem vstala a šla nakrmit Bleska. Podívala jsem se na kuřátka a vzala svého psa na procházku. Bylo teplo a tak jsme šli do potoka. Do hloubky se mu nechtělo a tak jsem ho tam musela donést, odvděčil se mi tím, že mě do té vody shodil a já vypadala jako vodník.
Poté s nevinným kukučem utekl ven a díval se na mě. "Kdybys nebyl můj pes asi bych tě zabila." Zavrčela jsem a vyškrábala se ze studené vody. Nic vás po ránu neprobudí tak, jako studená koupel v potoce. Došli jsme domů a já se vydala do lesa. Vždy mě les uklidnil. Připadal mi kouzelný. Jako by vždy dokázal vyléčit můj smutek a uzdravil mě.....ale nikdy ho nevyléčil úplně a smutek se dál šířil.

Les mi poskytuje vlídnou náruč i klid a bezpečí. Prostě a jednoduše les miluji. Vždy v něm najdu, to co nemám doma..... tiché pochopení a útěchu. Co jsem nečekala bylo, že zde narazím na Williama.
Nejprve jsem chtěla utéct, protože jsem se najednou cítila ještě víc smutná a zraněná, ale on na mě zavolal. "Elizabeth!" Otočila jsem se a nádherně se usmála. Nikdo nesmí vidět mou bolest a už vůbec né William. Proč mi na tom tak záleží? To je otázka na kterou ani já neznám odpověď.
Chytl mě za ruku a někam mě táhl. "Co to děláš?" "Chci ti něco ukázat. William se na mě usmíval a vedl mě krásnou lesní stezkou. Znala jsem tu stezku. Hrávala jsem si na ní jako malá a poprvé zde jela na Bleskovi. Vyběhla před nás srnka a já se na ni usmála. Dovolila mi přijít až k ní a pohladit ji, znala jsem ji. Jednou se zranila a já se o ni pak starala. William si jí také pohladil a usmál se na mě. "Proč se na mě neustále usmíváš, Williame?" "Nelíbí se ti to?" "Právě naopak jsem vděčná za tvou přízeň a pozornost, ale nemyslím si, že jsem ji hodna." Usmál se. "To nech posoudit mne, Elizabeth...." Sklonil se ke mně, až jsem zapoměla jak se dýchá, mé srdce bilo tak rychle, že jej musel slyšet. Tak počkat! Tohle až moc připomíná můj sen!! Uhla jsem před ním. "Promiň, musím domů." Zamumlala jsem a rozběhla se pryč. Nevšimla jsem si jeho smutného úsměvu, který značil léta bolesti a odloučení.
Doma jsem pomohla rodičům a po věčeři jsem šla raději spát.

Minulost

Její kůň se splašil a zběsile s ní uháněl pryč. Bála se. Tak moc se bála. Myslela jen na něj, tak ráda by ho spatřila...ale on odjel pryč, i když jen na pár dní. Moc jí tu teď scházel. Vběhla jim do cesty srnka, lekla se a její kůň se postavil na zadní. Spadla.... poslední co vnímala byla jeho tvář....
Když otevřela oči zjistila, že je ve svém pokoji. "Nemohu odjet ani na pár dní, aniž by jste se nezranila." Podívala se k oknu a usmála se. "Omlouvám se, můj pane. Jsem ráda, že jste zpět. Kdo mě našel?" "Já, má drahá.. přivedla mne k vám ta srnka." "Slibte mi, že už mne neopustíte." "Slibuji...." Zašeptal do ticha zšeřelé místnosti...



Pokračování >> Den dětí
Předchozí díl >> Krátké seznámení
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama