Můj pane 11. - Nový začátek + Epilog

9. října 2013 v 13:47 | Kyoketsuki |  Můj pane
Můj pane

Přítomnost


Vstanu a spěchám do školy. Nevím proč, ale mám pocit, že jsem něco velmi důležitého zapoměla. Přála bych si, abych si vzpoměla, ale bojím se, co by se stalo. Zůstal mi jen ten sen o šťastné minulosti.
Před školou se zastavím a rozhlížím se jako bych na někoho čekala. Jako by tu někdo měl být, ale není. V tom mi někdo skočí zezadu na záda a obejme mě pod krkem. Zasměju se. "Kate! Vždyť mě uškrtíš!"
Kate se zasměje a pustí mě. "Jak jsi věděla, že jsem to já?" Zasmála jsem se jí. "Nikdo jiný by na mě neskákal." Zasmála se. "No, jo. To je pravda. Ale i tak by se někdo mohl splést." Pouze jsem si povzdechla. Kate se prostě nezmění.
Cítila jsem, že je něco jinak. Jako by to co hledám čekalo na mě. Vešli jsme do třídy a já se podívala k oknu. Věděla jsem, že tam bude. Hnědé vlasy a modré oči, které mi říkali, že už na mě čeká. Chtě nechtě jsem se usmála.
Přestala jsem Kate vnímat a šla jsem k němu. "Čekáte na mne dlouho, můj pane?" Usmál se a pohladil mě po tváři. "Na vás bych čekal i celou věčnost." Usmála jsem se a objala ho. Už jsem si vzpoměla. Pamatovala jsem si ho.

"Našel jsi mě, Williame." Pohladil mě po zádech. "Šel bych za tebou až na kraj světa, Elizabeth. Nikdy už nebudeš sama. Vždy si tě najdu. Nezáleží na tom co se stane, budeme navždy spolu." Usmála jsem se.
Vzala jsem ho za ruku. "Poběž." Proběhli jsme kolem Kate, která na nás jen nechápavě koukala a vyběhli jsme ven. Proběhli jsme lesem až na skrytou louku. "Tady to vše začalo, a skončilo. Pamatuješ?" William se usmál.
"Ano, málem jsem tě tady ztratil. Slib mi, že už nikdy nebudeš skákat do cesty svému otci až mi bude chtít uštědřit lekci." "Promiň, ale pokud bych ti řekla, že už to neudělám lhala bych. Jsi pro mě vše a já tě budu chránit. Nezáleží na tom co se stane. Miluji tě, Williame."
Přišel ke mně blíž. Jednu ruku mi dal kolem pasu a tou druhou mě chytl ve vlasech. "Také tě miluji, Elizabeth." Zašeptal a políbil mě. Věděla jsem, že teď už nás opravdu nic nerozdělí. Tiše jsme si lehli do trávy a dívali se na sebe. Přála jsem si zůstat tak navždy.
"Myslím, že přišla chvíle se tě na něco zeptat." Řekl William. Překvapeně jsem se na něj podívala. "Elizabeth, vezmeš si mě?" Chvíli jsem na něj dokázala jen zírat a pak jsem se usmála. "Ano, Williame." Nechala jsem si nasadit prsten a znovu se políbit v západu slunce.


Epilog

Tiše jsem je pozorovala. Tušila jsem, že se znovu setkají, je to jejich osud. Setkat se a zamilovat. Stále jsem se v lidech nevyznala. Konec konců jsem jen srnka, ale věděla jsem, že je v tom něco víc.

Otočila jsem se k odchodu. "Sbohem." Pronesla jsem tiše jejich směrem a zmizela ve stínech lesa. Přišel čas je ponechat jejich osudu. Musím jít dohlížet na jiné lidské životy. Stále se mám čemu učit, ale něco jsem přeci jen pochopila. Pravá láska překoná i smrt...



Předchozí díl >> Nová minulost
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama