Legenda o Soví skále a Soví princezny

9. října 2013 v 10:39 | Kyoketsuki |  Kyoketsuki - jednorázové povídky
Poblíž hradu Sovince leží dosud majestátná soví skála. Pod jedním z mechem porostlých balvanů ležícím na jejím strmém svahu je ukryt tajemný vchod do jeskyně, v níž v dávných dobách žil Soví král.
Ten byl proklet zlou čarodějnicí Durmou, za to, že neopětoval její náklonnost. Král tedy čekal a trápil se smutkem. Létal po nocích a celé hodiny zíral na kámen připomínající dívčí tvář.
Po pár letech se tato dívka objeví přímo v jeho jeskyni a on začíná věřit, že i život umí být krásný, když ho máte s kým sdílet….



Část první

Velký výr se snesl ne zem a chytl myš. Snědl ji a letěl zpět ke své jeskyni. Přistál na větvi opuštěného stromu a pozoroval kameny pod sebou. Jeden z velkých balvanů připomínal tvář krásné dívky. Tvář dívky i její tělo ozařoval měsíc v úplňku.
Výr jen seděl a žasl nad krásou, s jakou měsíc kreslí pomocí svých paprsků svázaných v měsiční štětec. Tak jemné rysy. Výr smutně zahoukal a vzlétl. Párkrát zakroužil nad kamenem dívky a odletěl do lesa.
Noc se už klonila k ránu a výr se opět vrátil. Přistál v jeskyni a s prvními slunečními paprsky se změnil zpět na člověka. Smutným, moudrým sovím pohledem se rozhlédl po lese. Bylo tu ticho, ale první ptáci už pomali začínali švitořit v korunách stromů. Soví král se otočil a zmizel v temnotě.
Prošel úzkou chodbou a vyšel do prostorné části jeskyně. Uprostřed bylo vyhaslé ohniště s posledními zbytky dřeva. V rohu jeskyně byla postel plná teplých kožešinových přikrývek. Vedle ní byl stolek s pohárem vody.
V druhém rohu jeskyně byla almara s oblečením a zrcadlo. O kus dál bylo něco, co by se dalo nazvat primitivní kuchyní. Bylo tam pár talířů a pohárů, všechny byli ale špinavé. Občas se král sám divil, jak v téhle špíně může žít. Nebýt jeho prokletí, nikdy by se takto živit nemusel.
Kdo by chtěl ale panovníka sovu? Nikdo. Král si smutně lehl do postele a za chvíli spokojeně oddychoval.
Zdálo se mu o čarodějnici Durmě. To ona byla zdrojem jeho smutku. Durma byla zvyklá brát si, co chce, ale on se jí vzepřel a toto je jeho odměna. Bude trávit zbytek života létáním po lese v soví podobě.
Král se probudil. Venku bylo ještě světlo. Vzal si tedy luk a šípy a šel na lov. Procházel se lesem a narazil na stádo srnek.Jednu z nich zastřelil a odnesl do jeskyně. Donesl si zbytek dřeva, které měl schované za jeskyní a podpálil oheň. Rozřezal srnku a část masa si opekl a snědl.
Nastala noc a s posledními slunečními paprsky se král změnil opět na výra. Vyletěl z jeskyně a sedl si na strom. Opět zíral na balvan připomínající dívku. Byla jako sen. Přál si mít také někoho, jako byla ona.

Výr mocně zahoukal. Roztáhl svá mocná křídla a vznesl a vysoko do vzduchu. Párkrát zakroužil nad skálou a kamenem dívky, a pak odletěl pryč. Strávil celou noc venku a k ránu se unavený a ospalý vrátil zpět do jeskyně.
Po východu slunce se jako už tolikrát změnil na člověka. Dnes se konala oslava na hradu Sovinci. Král se rozhodl jít se tam podívat. Vzal si měšec s penězi a šel na hrad. Už z dálky slyšel zpěv a křik.
Vešel na hradní nádvoří. Všude bylo živo. Smích a křik. Lidé tu tančili a veselili se. Král si sedl k jednomu stolu a objednal si víno. Dívka mu ho přinesla, a pak utíkala zpět do výčepu. Král se usmíval. Ten ruch mu zvedl náladu.
Obklopil ho hlouček dívek. "Hej, mládenče. Máš krásný moudrý soví pohled v očích. Řekni, která z nás je nejkrásnější." Král se zamračil a pak pravil. "Nemohu, vám říci, co není možné posoudit. Vaše krása mě pálí v očích a láká mě se namočit v hřích." Dívky se usmály. "Umíš krásně lichotit, mládenče. Pojď si s námi zatančit."
Král položil pohár a šel s dívkami. Tančili spolu, smáli se spolu…králi to připomnělo staré časy, kdy sám žil na tomto hradě a s oblibou chodil tančit mezi jeho lid. Pocítil smutek. Jeho duše věděla, že je to minulost. Král se dívkám omluvil, že už musí odejít a rychle zmizel z dohledu.
Stihl akorát doběhnout do lesa a změnil se ve výra. Mohutně máchl křídly a vzlétl. Jako každou noc se nejdřív letěl podívat na kámen dívky, a pak teprve letěl na lov. Stále ho ale vábil hrad. Letěl tedy k němu. Sám nevěděl, co je to za náhlou posedlost. Nad hradem zakroužil a dosedl na věž. Dole pokračovala oslava. Dívky i muži spolu tančili.
Po chvíli se zvedl a letěl zpět k lesu. V lese si sedl ne větev a zbytek noci strávil upřeným pohledem na kámen dívky. K ránu jen vylétl do jeskyně a změnil svoji podobu. Celý smutný si lehl do postele a za chvíli už spal.
Anna se ráno probudila a cítila se divně. Zničehonic jí připadalo, že ze stěn okolo ní proudí smutek a volá ji. Smutek, který nikdy dřív nevnímala. Oblékla se a šla ven. Na pátém nádvoří ji však zastavil její kamarád z dětství. "Co si přejete, má soví princezno." "Neříkej mi tak, Petře. Jen se jdu projít do lesa." "Neměla byste chodit pryč sama." "To je v pořádku, Petře. Mě se nic nestane." Usmála se a utíkala ven.
Petr se za ní podíval. "Ah…je stejná jako naše královna." Řekl a odešel pracovat. Anna zatím utíkala do lesa, utíkala za smutkem, který jí volal a odváděl jí dál a dál od zámku. Jen tak utíkala dlouhými lesy táhnoucími se do nekonečna.
Po chvíli se cítila unavená, a tak usedla na opuštěný balvan pod Soví skálou. Rozhlížela se okolo, když v tom jí spadlo do klína kropenaté peříčko. Chtěla ho vzít do ruky, ale peříčko jí zničehonic vylétlo z klína a zakroužilo jí okolo hlavy. Peříčko jemně odlétalo a princezna ho následovala. Peříčko vylétlo nahoru a zmizelo. Princezna vzhlédla a spatřila ve skále otvor.
Princezna začala pomalu šplhat a nakonec stanula v dlouhé černé chodbě. Prošla jí. Před ní se objevila místnost. Rozhlédla se a spatřila na posteli spát mladíka. Byl to soví král, který ve své lidské podobě tiše ležel a pravidelně oddechoval. Při pohledu do jeho tváře ten pocit smutku zmizel. Připadalo jí, že jí k němu smutek schválně dovedl.
Princezna z něj nemohla spustit oči. Byl tak krásný. Byl to mladík, který ji v noci chodil navštěvovat do snů. Potichu k němu přišla a jemně ho pohladila po tváři. Král zasténal a otevřel oči.
Podíval se na dívku a nemohl uvěřit vlastním očím. Krásná tvář z jeho měsičního kamenu se stala skutečností! Princezna se uklonila. "Jsem Anna, princezna ze Sovince." Král si sedl a díval se na ni. "Omlouvám se, že jsem vás vzbudila, pane." Král vstal a také se uklonil. "Těší mě princezno, já jsem soví král Michael" Princezna se narovnala a podívala se do jeho očí. Jeho oči byli hnědé s plamenným podtónem, jako oči sovy, oči dravce. Při pohledu do jeho očí jí polilo horko. Ty pomyslné plameny jí přitahovaly.
Její oči byli naopak ledově modré. Při pohledu však roztáli a donutili toho, kdo se dívá, aby se v nich utopil. Oba tam stáli ponořeni pohledem v očích toho druhého. Princezna nakonec svůj pohled sklopila a přerušila to pouto, které navázali. Nyní však cítila, že smutek odešel nadobro.
Soví král se na ni dál díval. "Prosím, chtěl bych vám něco říct. Něco, co možná změní váš pohled na mě. Pak už se na mě nebudete dívat pohledem lásky, princezno." Princezna se na něj vzdorně podívala. "Vy mi chodíte do spánku už velmi dlouho, pane a věřte, že není nic na světě, co by mi zabránilo milovat toho, kdo mi věří a dává mi svou vroucí lásku."

Král vypadal překvapeně. "Ještě jsem neviděl, aby se princezna chovala takto." Řekl s úsměvem. Princezna se usmála. "Ano, to říká i má matka a otec a mladší sestra, která slepě dělá vše, co se jí řekne. Jen já se musím vždy hádat." Král se opět usmál a princezně zakručelo v žaludku. "Omlouvám se. Ráno jsem nesnídala."
Král vytáhl maso a rozdělal oheň. Pak princezna umyla nádobí, aby měli v čem jíst. Společně se naobědvaly a princezna se krále zeptala, jak vlastně král začne žít v jeskyni? Král se jen smutně usmál. "To je právě to, co vám chci říct. Je to ale velmi dlouhý příběh. Možná byste měla přijít zítra a já vám to ….." "Ne. Mám spoustu času králi. Řekněte mi váš příběh už dnes, prosím." Král se podíval znovu do princezniných očí a povzdechl si. "Mohu odolat vašemu prosení, mohu odolat vašemu pláči a výhružkám, ale nedokážu odolat pohledu vašich ledových očí." Princezna se usmála. "Tohle mi ještě nikdo, nikdy neřekl." Král se také usmál.
"Žil jsem na hradě Sovinci. Jsem potomek Petra ze Sovince, jednoho ze zakladatelů hradu. Byl jsem hrdý na svůj rod a hrad. Možná, že právě má pýcha a hrdost zapříčinili můj pád do temnoty.
Často jsem chodil mezi lid a někdy jsem si s nimi i zatančil. Byl jsem znuděný svým životem. Po pár letech mě život na hradě přestal bavit a já utíkal do lesů. V nich jsem potkal nádhernou dívku. Byla jako sen. Její oči byli jako čerstvě prokypřená hlína, temně hnědé. Byla vám velmi podobná až na barvu očí, princezno. Připomínáte mi ji.
Později jsem se dozvěděl, že je to ztracená princezna. Chtěl jsem jí vzít na hrad a oženit se s ní, ale odmítla odejít. Prý nesmí opustit les. Zlá čarodějnice Durma, by jí pak potrestala a mne s ní. Nevěřil jsem jí.
Vzal jsem ji za ruku a vlekl jí sebou z lesa. Jakmile jsme z něj vyšli setmělo se a prudký vítr nás odvál zpět k Soví skále. Na jednom velkém balvanu stála dívka. Vypadala mladě. Měla dlouhé černé vlasy a rudé oči. To mě zaujalo. Rudé oči jsem ještě neviděl.
Podívala se na dívku zlým pohledem. "Řekla jsem ti, že nikdy neopustíš tento les!!!" Dívka se lekla a sklopila hlavu. Já se před ní však postavil. "Nechte jí být, ona za to nemůže, to já ji přinutil, aby se mnou odešla." Čarodějnice vypadala překvapeně.
Seskočila z balvanu a došla ke mně. "Kdopak jsi mládenče?" "Jsem Michael, pán ze Sovince." "Hm…. jsi neodolatelný. Pojď se mnou a zůstaneš navždy mladý a krásný. Možná, že dokonce ušetřím život téhle holky!" Zamračil jsem se. "Je mi líto, ale já ji miluji a přikazuji vám, abyste jí ihned propustila a nechala jí se mnou odejít na hrad, kde se stane mou ženou!"
Čarodějnice se zasmála. "Ale no tak, Je to jen ztracená princezna z království, které jsem zničila. Já jsem daleko lepší než ona, můj králi." "Ne, nejste. Jste jen ubohá špína, která by bez svých kouzel nic nezmohla." Tohle Durmu rozčílilo.
"Jak se opovažuješ! Slyšte můj trest. Ty budeš už navždy zakletá v kámen. Nikdy už neuvidíš toho, kdo tě miluje." Řekla a z dívky se stal kámen. "A ty, zbytek života strávíš prokletý. Ve dne budeš člověkem a v noci velkým výrem, který bude tesknit a hledat svou lásku. Už nikdy nebudeš nikým milován." Pak zmizela.
Vrátil jsem se na hrad, ale nikdo mě nepoznával. I mý rodiče na mě zapomněli. Pochopil jsem Durminu sílu. Vzal jsem si pár věcí a odešel k Soví skále. Našel jsem tuto jeskyni a zůstal v ní žít. Durmu už jsem nikdy neviděl.
Každou noc trávím v podobě velkého výra. Pochopím, když mě teď opustíte princezno. Možná je to tak lepší. Kdo by stál o krále bez království, který se mění v sovu?"
Král se podíval na princeznu. Ta tu seděla a z očí jí kanuly slzy. "Já, ano. Už když jste vyprávěl svůj příběh cítila jsem, že se domů už nevrátím. Chci tu s vámi zůstat. Nechci, aby jste byl sám a dál trpěl. Podělte se se mnou o vaši bolest a smutek. Pro vás je ráda ponesu, soví králi." Král natáhl svou ruku a otřel jí palcem slzu, která jí stékala po tváři.
"Pokud je to vaše přání, má spanilá princezno, pak se mnou smíte zůstat" "Jen musím domů poslat dopis, aby se o mě nebáli, že jsem v pořádku a aby i o mě smazali historické záznamy, protože jak znám lid bude si o nás vyprávět pověsti a to bohatě stačí. Nechci, aby se o mě vědělo. Pokud jste byl zapomenut vy, pak já chci také." Král se smutně usmál. "Víte, co to pro vás znamená?" "Ano. Život s někým koho miluji."
"Už nikdy svou rodinu neuvidíte." Princezna se také smutně usmála. "Dokud budu s vámi na ničem jiném nezáleží. Jen na vás a mě, můj pane, můj soví králi." Dívali se jeden druhému do očí a cítili se spolu být spojeni. Jako by sama smutná Soví skála chtěla být opět šťastná.
Král vstal a donesl princezně pergamen s inkoustem. "Napište rodičům. Za chvíli je tma a mé soví já jim ten dopis doručí." Princezna tedy rychle napsala dopis a přiložila k němu svůj prsten. Nastala noc. Soví král se změnil ve výra. Princezna si ho prohlížela.
Dva chvostíky na hlavě jí připomínali psí ouška. Měl zlatooranžovohnědé peří s tmavohnědými skvrnami, na břiše měl peří světlejší s výrazným podélným tmavým skvrněním a jemným příčným mramorováním. V oblasti krku a okolo zobáku měl peří světlejší až bílé. Duhovku měl ohnivě oranžovou, přesně jako plameny, které jí přitahovaly. Nohy a prsty byli porostlé jemným žlutohnědým až rezavým chmýřím.
Princezna zvedla ruku a pohladila ho po zádech. Výr vzlétl a přistál jí na rameni. Princezna se zasmála a vyšla ven. Dala výrovi dopis a on si ho vzal do zobáku. "Leť rychle příteli a prosím buď opatrný. Nezraň se mi." Výr se k ní přitulil a vzlétl.
Letěl rychle a za chvíli už byl na hradě. Vletěl dovnitř otevřeným oknem a přistál. Král a královna se na něj dívali. Všimli si dopisu, a tak ho rychle vzaly. Přečetli si ho. Vypadali velmi smutně, ale slíbili, že to udělají.
Výr tedy letěl zpátky k princezně a po cestě se stavil ještě na lovu. Princezna zatím zapálila oheň a omyla nádobí. Našla chléb a přemýšlela, co by k němu udělala. Dovnitř vletěl výr se zajícem v pařátech. Princezna se usmála. Vzala zajíce a uvařila z něj guláš. V duchu děkovala, že jí její chůva jako malou brala do kuchyně a učila jí vařit.
Vařila pomalu a nikam nespěchala. Věděla, že na to má celou noc. Výr jí celou dobu seděl na rameni a držel se jí jako klíště.
Výr sletěl dívce z ramene a proměnil se opět na člověka. Podíval se na ni a usmál se. "Nevěděl jsem, že princezny umí vařit." "Moje chůva mě to naučila." "Opravdu? Pověz mi něco o sobě." "Co byste chtěl vědět?" "Vše, má vílo." "Pojďme se nejdřív najíst." Řekla princezna a nabrala jídlo. Oba dva si moc pochutnali. Princezna pak spustila.
"Narodila jsem se jako potomek pána z Boskovic, který si hrad koupil, vyrůstala jsem se svým kamarádem. Vždy jsme si spolu hráli, smáli se spolu ale i plakali. Byli jsme nerozluční. Bohužel má matka, byla názoru, že i když mě má ráda, chovám se víc jako kluk a míň jako dívka.
Najali mi tedy chůvu. Zprvu jsem jí neměla ráda, ale když mi dovolila nadále jezdit na koni, tak jsem s ní začala vycházet. V noci mě tajně brala do kuchyně a učila mě vařit. Celkem mě to bavilo. Naučila mě, jak si ušít oblečení, nebo přešít látku, jak prát v rukou a takové věci.
Bohužel rodiče to zjistili a vyhnali ji. Už jsem jí nikdy neviděla. Chybí mi i dnes. Její moudré rady mi vždy pomohly. Co se jí ale nepovedlo bylo změnit mou povahu. Dodnes musím mít poslední slovo. To máme s otcem stejné, ale má mladší sestra a matka ne. Jsem po otci."
Král se usmál. "To já byl spíš po matce." "No…..jsme své protiklady a víte, co se říká?" Král se zářivě usmál. "Protiklady se přitahují." Princezna se také usmála a zívla. "Jste unavená. Strávila jste celou noc vzhůru, kvůli mně." Princezna si povzdechla. "Trochu jsem unavená, ale to nevadí. Na spánek bude po smrti času dost." "Takhle byste mluvit neměla." "Já vím, ale nemohu si pomoct."
"Pojďte si lehnout do postele a vyspat se." "A co vy?" "Já si lehnu k ohni." "Ale tam vám bude zima." Král se jen usmíval. "O mě se nebojte, má paní. Žiji tu již dlouhou dobu a jsem na to zvyklý." "Ne. Lehněte si také na postel. Sem se vejdeme."
Král se ani nesnažil hádat. "Opravdu musíte mít vždy poslední slovo." "To, ano. Jinak bych se neměla s kým hádat." Princezna si lehla ke stěně a král si lehl k okraji postele.
Za chvíli už oba spali. Princezně se zdálo o její rodině, kterou opustila, aby mohla být s tím, koho miluje a sovímu králi se zdál opět sen o tom, jak se stal výrem. Tentokrát to však bylo jiné, jako by jeho nové štěstí Durminu kletbu oslabilo. Ano oslabilo, avšak nikdy nebude zlomena.

O
několik
let
později

Soví král a Soví princezna se procházeli lesem. Zrovna šli okolo Kočičí skály, když se náhle setmělo. Oblohu pročísl blesk a na místě kam uhodil stála Durma. Soví král se okamžitě postavil před princeznu, aby jí ochránil.
Durma se zasmála. "To je zbytečné, můj drahý Soví králi. Mě nemůžeš zabránit, abych si vzala, co chci." Mávla rukou a Soví král odletěl a narazil do skály. Princezna se k němu rozběhla a klekla si vedle něj. "Pojď se mnou a já ho nechám žít." "Nedělej to." "Mlč!" Křikla Durma. Princezna se smutně usmála. "Půjdu s tebou, ale necháš ho na pokoji." "Máš mé slovo."
Princezna se sklonila a políbila Sovího krále. "Sbohem, má lásko." Přišla blíž k Durmě a zmizeli. Král tam zůstal sám. Když nadešla noc létal po kraji a hledal svou lásku. Nikde jí však nenašel. Po svítání padl ke Kočičí skále a po pár dnech a nocí zemřel steskem.
Princezna zjistila, že zemřel a utekla od Durmy pryč. Běžela do vesnice a vesničané jí řekli, že zemřel steskem po své lásce. Rozběhla se, co nejrychleji ke Kočičí skále. Leželo tam mrtvé tělo jejího krále. Pár vesničanů tam přišlo se stříbrnou rakví. Princezna rychle vylezla nahoru na skálu. "Můj soví králi, bez tebe již žít nedokáži." Před ní se objevil přelud sovího krále. Princezna udělala krok dopředu a zřítila se ze skály.
Ozval se ženský smích. "Ano, oba jste mrtví a od dnešního večera, budou vaše duše navždy bloudit v okolí Soví skály." Znovu se ozval ženský smích. Vesničané si smutně prohlédli mrtvá těla. "Nikdy nebudete zapomenuti Soví králi a Soví princezno."

Závěr
Vesničané pohřbili princeznu a Sovího krále do jedné stříbrné rakve u paty Kočičí skály. Ještě tu noc, co je pohřbili spatřili u Soví skály siluety princezny a sovího krále, který seděl dívce na rameni ve své soví podobě, jak spolu tančí a s měsíčním štětcem malují po kamenech roztodivné tvary. Jsou odsouzeni být spolu navždy, ale už nikdy neuvidí svého krále jinak než jako velkého výra.
Jak slíbili vesničané, i když zemřeli před dávnými lety, jejich láska nebyla nikdy zapomenuta. Přízraky jejich těl se zjevují u Soví skály dodnes a pro ty, co se umí správně dívat, nechávají na kamenech smutné poselství.

Část druhá

Tak jako vždy,
ve všech dávných pověstí.
Začalo to, žil byl jeden král,
ten dívku z lesa miloval.
Čarodějnice však zničila jeho sen,
a proklela ho dřív než skončil den.
Ve dne mladík v noci výr,
co okolo kamene smutně kroužil.
Kámen byla jeho milovaná,
v něm byla navždy pohřbená.

Uběhlo několik let,
zase trochu změnil se svět.
Přišla do lesa dívka,
byla to Soví princezna.
Vypadala jako dívka, kterou miloval,
to záhy poznal.

Vešla k němu do jeskyně,
lehce ho pohladila po hlavě.
On se probudil,
a na lásku znovu uvěřil.
Řekl jí svůj smutný příběh,
ona oplakala jeho svět.
Rozhodla se sním zůstat,
a jako ta dívka ho milovat.

Žili tu spolu pěkných pár let,
ve dne spali a v noci se chodili procházet.
Byli spolu velmi šťastni,
však radost záhy zhasni.
Nevydrží nikdy nic, i to, co pramení z lidských srdcí,
zhasne vše ve dne i noci pod Durminou mocí.

Procházeli se spolu,
když narazili na zlou Durmu.
Zničila jim jejich štěstí,
unesla princeznu a krále uvrhla v bolesti.

Zůstal sám a okolo Kočičí skály ji hledal,
však už se na ni nikdy nepodíval.
Zemřel tu smutkem po ní,
i ve smrti se mu hlavou honí.
Princezna se vrátila,
však jen mrtvolu nalezla.
Skočila z Kočičí skály,
a zemřela plná lásky.
Bez něj už žít nemohla,
a smrt jí k němu pomohla.

Pohřbili je v stříbrné rakvi,
u paty této skály.
Ještě tu noc je viděli,
jak kreslí na kameny.
Jejich duše se vrátili do Soví skály,
a tančili zde s hvězdami.
Měsíc na ně jasně svítil,
a jejich smutek tiše tišil.

Dodnes je tu můžete najít,
jen když budete chtít.
Pro ty, co se umí dívat,
budou kreslit na kameny.
Smutné poselství nenávisti a lásky,
stačí se jen nechat okouzlit.
Přijměte je a rozneste v dál,
příběh, co i já znám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čí povídky se vám líbí více?

Kyoketsuki (Kyo-chan)
Sayuri (Sayu-chan)
Obou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama