Farma prokletých - Kapitola 1.

9. října 2013 v 15:04 | Sayu&Kyo |  Farma Prokletých

Lidi již zapomněli jaké je to žít ve strachu z
opravdové Temnoty.
Té, která vás sní zaživa, pokud nebudete
opatrní.
Té která si z vás tropí srandu, ale přitom vám
bere sílu se bránit útoku.
Té, která čeká ve tmě.



"Hej, dávej pozor Kate!" napomenula jsem kamarádku, která šla přede mnou pozpátku a napodovovala naší třídní. Kate mě umí rozesmát za jakýchkoli situací, dokonce i když je její chování nebezpečné jako teď. Nechápavě se na mě podívala a přitom zapomněla dávat pozor kam jde, zakopla a spadla přímo na zadek. Silnice kolem polí jsou dosti kostrbaté, stačí si chvíli nedávat pozor a hneed skočíte přímo v jenmom z hromady polí kolem. Naštěstí je už po žních a Kate spadla na cestu, což bylo sice horší, ale pořád lepší, než dostat vyhubováno od nějakého statkáře. Ten její výraz, který následně udělala mě rozesmál. Vypadala jako přerostlé štěně, co se učí chodit a moc mu to nejde. Velké vykulené černé oči, se nechápavě, uraženě a nešťastně dívali nahoru na mě, ještě stačilo, aby začala kňučet a bylo by to dokonalé.
"Nesměj se mi." zabrblala a odmítla moji pomocnou ruku. No, prakticky vzato za tuhle naši situaci mohla ona. Ne, že bych na ni chtěla něco shazovat i já v tom mám trochu prsty. Místo, abychom si hlídaly poslední autobus do naší vísky, jsme se vesele bavily s nějakými kluky. Kate tvrdila, že se jim líbíme a prý nás nějakou chvíli pozorovali. Doslova říkala: "Určitě nás pozvou na rande a takovým fešákům nemůžem odmítnout, ne?". Já si o tom myslela něco zcela jiného, a to že o nás nemaj vůbec žádný zájem. Nakonec jsme s nimi kecali o ničem skoro celou hodinu, mezitím nám ujel autobus a nakonec nás nikam nezvali, ani nám nedali svá telefonní čísla. Jednoduché zhrnutí: naprosté plýtvání časem. To se ale Kate nedala a se slovy: "Asi si uvědomile, že jsme pro ně příliš dobré a tak se lekli." vykročila směrem ven z města. Jo no, a tohle je moje nejlepší kamarádka s věčně optimistickým úsměvem na rtech, ale bez ní by ten život nestál asi za nic. Podívala jsem se na ni, jak si sedí na zemi a tím svým ublíženým pohledem na tváři.
"No tak, promiň." usmála jsem se na ni a znovu ji zkusila podat pomocnou ruku.
"Kde to vlastně jsme?" zeptala se, když mi podávala ruku a rozhlédla se kolem nás. Nevím, co hledala. Tady široko daleko není nic jiného než pole a tahle silnice, na které stojíme.
"Možná už v plovině cesty, ale měli bychom sebou hodit, začíná se stmívat." upozornila jsem na úbytek světla, jenže ona mě nijak nevnímala. Místo toho upřeně sledovala něco na louce napravo od nás. Otočila sjem se tím směrem a v dálce spatřila obrysy nějaké budovy. Byly tmavé a záhjadné, protože pokud vím, tak cestou domů se nenachází žádný dům. A touhle cestou jezdíme pořád, takže bych o tom že by se tu něco stavělo musela vědět.
"Hm, zdá se mi to jako nějaká farma." vyhoupla se na nohy a ukázala prstem do dálky na tu budovu, "Vidíš tam tu velkou budovu? Vypadá trochu jako stodola, nemyslíš?" Zamžikala jsem do dálky, abych spatřila to, o čem mluvila moje kamarádka. Tmavé stavení se najednou rozdělilo a ukázalo dvě budovy. Měla pravdu, tohle vypadalo jako nějaká farma.
"Máš recht." odpověděla jsem jí a dál sledovala tmavý bod v poli.
"Nepůjdem omrknout duchy?" zatleskala a bez mojí odpovědi, nebo souhlasu se rozešla směrem k záhadnému objektu. Chvíli jsem zaraženě stála na místě, než mi došla její slova. Padal soumrak, najednou se tu objevila záhadná farma, což by znamenalo nějaké nadpřirozeno či duchy. Rychle jsem jí doběhla, chytila za ruku, abych zastavila její veselou pouť do toho strašidelného komplexu. Dneska už poněkolikráté se na mě nechápavě podívala.
"Duchy?!" vyhrkla jsem pouze.
"Copak, ty se snad bojíš?" zasmála se a pevně sevřela moji ruku ve své.
"Nebojím. Jediné, co mi nahání hrůzu je, když se moje matka naštve nebo zcvokne." prohlásila jsem statečně a přitom se otřásla při vzpomínce na matku, která mě jistě nepustí tento víkend ke Kate, jestli nepříjdu domů v čas. No, nad čím tady tak úzkostlivě přemýšlí, už jdu beztak pozdě. Moje černovlasá kamarádka si mě chápavě prohlížela.
"To máš recht i mě někdy nahání husinu." přitakala, "Ale tohle potom bude jako procházaka růžovou zahradou, protože pochybuju, že může být něco děsivějšího jak tvoje cáklá matka." znovu se zasmála a němě mě pobízela k strašidelné zacházce.
"Proč myslíš, že tam budou duchové?" zkusila jsem dělat blbou, abych se mohla na tu prohlídku strašidelné farmy duševně připravit. Kate mě nejdřív zpražila lehce naštvaný pohleedm, ale pak si odkašlala jako nějaký profesor.
"Důvod je jednoduchý, slečno Houlová. Tuhle cestu známe skoro nazpaměť, protože tudy chodíme a jezdíme do školy a města, pořád tak a zpátky, až mi to leze krkem." řekla otráveně, "A pokud mě paměť neklame, tak v tohle úseku cesty není žádná farma. Což může znamenat jediné, a to že je to přízračná farma plná duchů, kteří chtějí naši pomoc." pustila se do fantazírování a zářivě se u toho smála. Překvapeně jsem na ni zírala a ona dále pokračovala.
"Ty bys měla přestat sledovat filmy o duchách." přerušila jsem její nadšené zdůvodňování.
"Prosím, prosím smutně koukám. Slibuji, že to budu zábava." zkusila na mě dělat své psí oči, které vždy zabraly. Vůbec nechápu proč a jak? Rezignovaně jsem si povzdechla. Mám dojem, že na něco takového se ani nedá pořádně připravit.
"Fajn, fajn jen na mě prosím přestaň dělat ty psí oči." rozešla jsem sea táhla jí za sebou, než mě došla a vesele vedle mě hopkala. Raději jsem ji pustila, ješty bychom obě spadly. Cesta přes pole byla děsná, ale alespoň jsme k tý farmě mohly jít rovně a bez žádkých okliček. Šero nám nijak nezabraňovalo po chvilce rozlišit ty dvě budovy od sebe naprosto perfektně a taky jsme pak spatřily i nějaký ten poničený plot. Plaňky se ztrouchlivěle opíraly jedna o druhou a zdálo se, že stači slabý vítr a spadnou.
"Podívej, nějaká polní cesta, která vede k tý farmě." upozornila mě Kate a hned se po ní pustila. Šla jsem za ní, ale tu polní cestu si pořádně prohlídla. Vypadala nepoužívaně, jenže po pár krocích jsem narazila na stopy bot, kopyt i psích šlápot. A podle těch stop to vypadalo na opravdu velkého psa. Farma, která by měla být nepoužívaná, již podle její zchátralosti jak jsem poznávala, když jsme se čím dál více přiblížovaly, se zdála být dosti naštěvovaná. Podle mě by tu nemohlo být žádné zvíře, všechnu musela buď utáct nebo zamřít, ale i tak tu byly stopy, které naznačovaly opak. Pořád jsem šla za Kate, až jsme došly na konec cesty k prohnilým plaňkám rozpadajícího se plotu, kde jsme se zastavily vedle sebe. Tmavé budovy před námi tiše stály a němě vypovídaly o svém stáří a své minulosti. Od doby, co jsme byly na silnici obloha trochu více potemněla a něco uvintř mě začalo tušit, bít na poplach, že na tomhle místě je hodně podivného. Atmosféra místa se jemně chvěla a bouhnutí dvířek od stodovy mnou projelo jako bodnutí nožem. Otřepala jsem se a podívala se na Kate, která se připitomněle usmívala, i když se po těle třásla. Chtěla jsem ji obejmout a pak se třeba vrátit zpátky na silnici a jít domů, ale v tu chvíli se na nás vyřinulo cosi velkého a černého. I v tom šeru jsem dokázala rozeznat, že je to pes. Pes, který mě vyděsil a já se nezmohla na nic jiného než na pouhé: "Sedni, ňafe!". V duchu jsem se modlila, aby to pomohlo, i když jsem věděla, že je to naprostá hloupost. Hloupost, která k mému úžasu fungovala. Obří pes si okamžitě sedl a začal vrtět ocasem jako divý. Kate vedle mě se začala smát, až mi přišlo, že to musejí slyšet na i u protinožců.
"Sedni, ňafe!?!" zopakovala po mě hlasitě a znova prokukla v divý smích. Ta se teda baví, pomyslela jsem si a pohledem se vrátila k psovi. Nadšeně mě pozoroval a čekal, co bude dál. Nechápavě jsem se na něj dívala. Jak je možné, že mě poslechnul obří, neznámý pes? Jeho tmavé oči se na mě doslava láskyplně upíraly s naprostou oddaností. Co je to s ním? A proč je na téhle opuštěné farmě? Najednou se mi v hlavě vyrojovala spousta otázek, na které jsem ani neměla odpověď. Jestli tohle budu někomu vyprávět, vůbec mi neuvěří. Maximálně moje cvaklá matka, projelo mi ostře hlavou a já přidušeně zasténala nad její výslechem, který se bude jistě konat po návratu domů. Odvrátila jsem otráveně pohled od psa, který pořád ještě nadšeně vrtěl ocasem a podívala se na tmavé budovy před sebou. Kate se vedle mě pořád smála a něco říkala, ale já ji moc nevnímala. Zpoza stodoly se vynořily tři lidsky vypadající postavy. Dřív něž jsem stačila alespoň trochu rozeznat jejich obličeje, sjem zacouvala ke Kate a snažila se ji nenápadně uklidnit.
"Kate." zašeptala jsem směrem k ní a nespouštěla tři příchozí z očí. Jeden z nich začal nevěřícně vrtět hlavou.
"Vůbec nechápu jeho přátelské chování." ozvalo se od přibližujících se postav. Tomu, kdo to pronesl, bylo jedno kdo ho uslyší, protože to řekl dosti hlasitě. Jeho hlas zněl příjemně a probudil Kate.
"Myslíš, že jim to tu patří nebo to jsou nějací zloduši?" šeptla směrem ke mně a narovnala se. Koutkem oka jsem se na ni podívala a spatřila její neohrožený výraz, kterým říkala, buď vám dám co proto, nebo se rychle vypařím. Musela jsem se tomu pousmát. Rychle jsem se ale zase soustředila na tříčlennou skupinku, která už byla skoro u nás. Pes před námi nepřestával vrtět ocasem a dál seděl bez hnutí a já se připravovala na nevyhnutelné setkání s těmi cizinci. Přesto jsem přestala na chvíli dávat pozor, když do mě pes strčil čumákem a Kate se myslím zrovna v tu chvíli porozhlížela po únikévé cestě.
"Jmenuje se Damon a je velice divné, že poslechnul někoho... cizího." ozval se medový, neznámý hlas přímo za mými zády. Nadskočila jsem leknutím a prodce se otočila. Přede mnou stál vysoký, tmavovlasý a přímo božský mladý muž., jehož modré oči mi proměnily nohy v rosol. Měla jsem co dělat, abych se na nich udržela. Stočila jsem pohled dozadu, směrem k budovám a spatřila tam stát jen dvě postavy. Jak se mohl, tak nepozorovaně dostat za moje záda? Otočila jsem se zase na neznámého, co mě tak vylekal a začala se topit v jeho zářivých očích. To už se mi nohy podlomily a já dopadla do náruče toho tmavovlasého cizince, který okamžitě rzareagoval. Přerostlému psu se to ani za mák nelíbilo. Začal na něj vrčet a ježit se. Ten krásnej kluk, kterému bych neohadovala víc jak osmnáct, se na psa nechápavě zahleděl.
"Já myslel, že jsme kámoši, Damone." pronesl medovým hlasem, "Tak to už se s tebou nikdy nepodělím o jídlo." řekl o něco tišeji, že kdyby mě nedržel, tak bych ho neslyšela. Kate se na toho kluka nevraživě dívala.
"Jen aby tě pak nekousl." procedila mezi zuby a pohledem si změřila i ty dva za mými zády. Mě ale přišlo toho chlupáče líto, nechtěla jsem, aby kvůli mně přišel o kamaráda. Vymanila jsem se z náruče svého hrdiny a ochranitelsky objala černého obra kolem krku.
"Neboj já ti něco donesu, když ti páneček nedá." chlácholila jsem ho, i když jsem se snažila zastavit a neztrapnit se tím. Někdy hold jedná bez přemýšlení, což mě přivádí do dosti nepříjemných situací. Neznámý se na mě usmál.
"To je od tebe milé, ale já nejsem jeho pán. On jeksi žije na vlastní pěst, nebo jek to tam u vás říkáte."
"U nás? Co tím myslíš?" zeptala jsem se nechápavě a po zádech mi přejela husí kůže. Tady bych být neměla, říkalo mi moje tělo, moje instinkty.
"Ups," zatvářil se trochu vyděšeně, ale potom se jen pobaveně zasmál.
"Kdo vlastně jsi? Jste? A co tu děláte?" spustila Kate, která se hned postavila vedle mě a Damona. Její pohled jasně naznačoval, že mu neuvěří žádné slovo, které vypustí z úst. Teď už vše ve mně řvalo: "UTEČ!". Zhluboko jsem se nadehla a uklidnila svoji mysl.
"On, je někdo, kdo neumí držet jazyk za zuby nebo se mu spíše nechce." ozval se za námi hrubý hlas, "Jako obvykle. A jen tak mimochodem tu bydlí jako my." Přísahala bych, že jsem slyšela vrčení, ale obří pes vedle mě to nebyl. Ten se ke mně lísal a zuřivě se snažil zapamatovat moji vůni. Vstala jsem a postavila se Kate k boku, tak abych viděla na všechny tři postavy. Jeden z těch dvou dalších vypadal na dvacet nebo míň, měl zářivě zelené oči a vypadal trochu nesvůj. A pak tam stál postarší muž robusní postavy, jehož oči byly téměř stejné jako ty toho kluka vedle něj.
"Ehm, tohle je vaše farma?" zeptala se Kate a s nevěřícný úsměvem ukázala na rozpadající es budovy za jejich zády. Starší muž na ni upřel nevraživý pohled.
"Co s vámi teď uděláme?"zamnul si bradu a přitom se podíval i po těch dvou ostatních, co s ním přišli.
"Já bych si tuhle maličkou i nechal." zacvrlikal ten tmavovlasý krasavec s modrýma očima. Pomalu začal ztrácet moje sympatie. Nechat si mě? Co jsem? Nějaké zvíře nebo co? Začali se o tom dohadovat, čehož jsme s Kate hodlaly využít. Modroočko po chvilce přešel blíže k robusní postavě postaršího pána, který pořád něco namítal a tvrdil, že udělají to, co vždy. Raději jsem ani něchtěla vědět, co tím myslí. Kate mě zatahala za rukáv. Lepší možnost se nám už asi nenaskytne, takže je to teď nebo nikdy. Chvíli jsme jen couvaly a snažily se udělat, co nejmenší hluk. Když jsme si byly jisté, že si nás nevšímají a ani by nás nemohli rychle doběhnout, otočily jsme se na patách a utíkaly pryč od nich, pryč od té divné farmy. Hledaly jsme silnici, po které bychom se dostaly domů. Ale nikde jsme neviděly ani světla projíždějících aut, ani náznak přechodu z pole na beton pevné cesty. A navíc, tma už dosti pokročila, takže jsme v naprosté černotě poslepu tápaly. Vytáhla jsem mobil, abych nám alespoň trochu posvítila. Kate zastavila a začala hledat ten svůj. Vypadala dosti nervózně, v tašce se pořád bezmocně hrabala a nemohla najít, to co hledala.
"Co teˇ? Kam půjdeme?" panikařila.
"Sakra." ulevila jsem si. Překvapeně se na mě podívala a pak se začala smát.
"Kdyby tě teď viděla tovje mamka." začala mě popichovat. Ale měla pravdu, kdyby mě viděla, jak nadávám nebyla by zrovna nadšená.
"To by bylo." protočila jsem oči a přidala se k jejímu smíchu.
"A to menluvě o těch třech. Určitě tam pořád vedou tu jejich malou rodinou hádku." dodala a ještě více se rozesmála. To by jinak nebyla ona, když má strach začne si z té sutuace dělat fórky a smát se. A je pravda, že hůř jsme na tom už být ani nemohly. Zhluboka jsem se nadechla arozhlédla se kolem, jeslti přeci jen nespatřím světla nějakého auta nebo domu. Podle toho, že jsme ušly, uběhly docela dosti veldkou vzdálenost, bych se nedivila, kdybychom se příblížily k prvním stavením, ale nic. Marně jsem hledala nějakou cestu. To už i Kate našla mobil a posvítila led displejem před nás na nekonečné pole. Najednou mi přejem mráz po zádech.
"Ale, ale to jste moc daleko nedošly." zaslechla jsem medový hlas toho modroočka přímo u svého ucha. Trhla jsem sebou a zacouvala ke Kate. S hrůzou jsme zjistily, že za námi stojí ti tři.
"Copak sjte si myslely, že vás necháme jen tak jít?" zavrčel postarší muž.
"Tati hlavně v klidu." začal ho tišit zřejmě jeho syn. Podle těch jehich zelených očí mi to ani divné nepřipadá. Jenže jeho oči teď podivně zářily, až děsivě se leskly v tom slabém světle dvou mobilů.
"Co nám chcete udělat?" zeptaly jsme se s Kate téměř současně. Normálně bychom se začaly tomu smát, ale teď na to nebyl čas. Neodpověděli nám, jen nás upřeně pozorovali. Pak se robusní muž otočil k modroočkovi.
"Alexi, uspi je. Bude to tak lepší." poručil mu. Hádám, že tu má hlavní slovo. Podle toho jak se chová, jak mluví, ale proč se teď zabývám tímhle? Co to řekla, aby nás uspal? A jak? Jak nás míní uspat? Dřív než jsem stačila vypustit ze svého hrdla hlásku, nebo to stačila Kate, stál u nás ten, kterého nazval jejich vůdce Alexem, a sladce se skláněl k naším hlavám.
"Nemusíte mít strach." pošeptal a řekl ještě něco, co jsem mu nerozumněla. Merozumněla jsem mu proto, že jsem začánala být najednou ospalá. Dřív než jsem zavřela oči úplně a oddala se temnotě spánku, spatřila jsem milý až starostlivý úsměv na rtech modroočka.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama