Farma prokletých - Kapitola 2.

9. října 2013 v 15:06 | Sayu&Kyo |  Farma Prokletých
Farma Prokletých

Probudila jsem se celá rozlámaná a dezorientovaná. Pode mnou byla cítit studená zem a pohled do stropu byl něčím naprosto deprimujícím, když se ho člověk marně snažil najít. Zdálo se, že neexistuje. Tma kolem se zdála být až živou, jak mě celou obklopovala. Pomalu jsem se posadila a snažila se prohlédnout tmavou místností, kde svítila pouze jedna svíce, která osvětlovala starožitně vypadající stůl, ale taky naštěstí bylo její světlo dostatečně silné, abych cestou k ní nezakopla a nějak si neublížila. Vzala jsem do ruky svícínek a rozhlédla se s ním okolo sebe. Svíčka je dosti malá, snad mi vydrží, než odsud najdu nějaký východ, pomyslela jsem si a rozešla se do všudy přítomné tmy. Kráčela jsem opatrně a pomalu, abych stačila kontrolovat půdu pod svýma nohama, jestli tam není nějaký předmět, který by mi mohl stát v cestě. Po chvilce mi noha narazila do něčeho měkkého. Sehla jsem se, abych se podívala, co to je. Na zemi ležela čísi košile, černá košile. Raději jsem ji nechala být a se splašeným srdce dál hledala východ. Párkrát jsem našla židli a kolikrát se mi zdálo, že chodím v kruzích. Ale stále žádné dveře. Pak se přede mnou objevil podlouhlý tmavý předmět, zpočátku jsem nedokázala říct, co to je. Připadalo mi to jako stůl, černě lakovaný stůl. Ale při bližším pohledu jsem hned poznala rakev. Černou, starožitnou rakev. Zmateně jsem si jí prohlížela a párkrát jí i celou obešla. Kdo normální by měl ve sklepěrakev?Tedapokudjetohlesklep, vrtalo mi hlavou. Mám ji otevřít? Nebo raději ne, co kdyby tam byla nějaká mrtvola. Ble, zachvěla jsem se při té představě. Ale rukou jsem přejela po hladkém víku a zastavila se u jeho hrany. Zhluboka jsem se nadechla a odvážně víko nadzvedla. Ať tam není mrtvola, ať tam není mrtvola, modlila jsem se v duchu. Rukou se svíčkou, která se lehce třásla, jsem posvítila do temného prostoru rakve. Nebyla prázdná, jak jsem si přála. Zděšeně jsem vykřikla, ustoupila o několik kroků nazpět a upustila svícen na zem. V rakvi ležel ten tmavovlasý mladík z farmy. Co se to tu děje? Předtím byl přeci živý, tak proč teď leží v rakvi? Nic jsem nechápala a zatímco jsem pomalu pořád couvala nazpátek, se mladík v rakvi pohnul a posadil se. Kolem se zažehly svíce, a osvítily značnou část místnosti.
"Nemůžeš se chovat tišeji? Takhle se tu nedá spát." mnul si znaveně oči, nevěnoval mi jediný pohled.
"S-spát?" vyhrkla jsem nevěřícně. To jako, že spí v rakvi? Je vůbec normální?
"To je jedno, teď už stejně neusnu." pohlédl na mě a očima si mě celou prohlídl. Nervózně jsem se ošila. Bože, kdyby nebyl tak sexy, kousla jsem se do tváří, abych to neřekla i nahlas.
"Jmenuji se Alexander Darkness a měla by ses ke mně chovat uctivěji. Včera jsem tě totiž zachránil před blázincem a úděsným životem." začal se pomalu zvedat z rakve. Zmateně jsem na něj zírala.
"Ehm, já jsem Elizabeth Houlová a vůbec nechápu, o čem to tu meleš. A proč ksakru spíš v rakvi? To je pěkně blbý vtip, nemyslíš?" oklepala jsem se z prvotního šoku a drze se na něj obořila. Jen doufám, že to není nějaký maniakální vrah, projelo mi hlavou.
"Hmm, ty jsi ale bojovnice. To se mi líbí." začal kolem mě koužit, "Co kdybych tě Liz přejmenoval na Chi?" usmál se na mě přesladce. Je snad padlý na hlavu?
"Kdo nebo co ti dal právo mi měnit jméno?" probodla jsem ho nevraživým pohledem. To ho ale jen více nadchlo. Přiblížil se až těsně ke mně a sklonil hlavu k mému uchu.
"Třeba to, že jsi ode dneška můj mazlíček, človíčku." zavrněl mi do něj. Otřásla jsem se. Jeho hlas zněl až přespříliš sladce.
"Mazlíček? Tak aby bylo jasný, JÁ NEJSEM NIČÍ MAZLÍČEK!!!" obořila jsem se na něj. Poslední slova jsem doslova zakřičela. Znuděně se ode mne odvrátil a vzal si tmavý kabát z nejbližší židle.
"Pro mě za mě. Jen to allespoň hraj před ostatníma tady na farmě, aby ti dali pokoj. A prosím, chovej se tišej. Nemusíš vzbudit i ostatní." mluvil neutrálním hlasem a přitom se navlékal do kabátu.
"NA FARMĚ!?!" vyhrkla jsem.
"Ano Chi, na farmě. A neříkal jsem náhodou před chvíli, aby ses ztišila?" přešel zase ke mně a přitiskl mi ukazovák pravé ruky ke rtům. "Mimochodem vítej na farmě, plné těch nejpodivnější stvoření, které si nedovedeš ani představit." zasmál se suše, jakoby právě pronesl něco moc vtipného. Místo odpovědi, či jakékoli reakce jsem na něj jen zírala. To myslel jako vážně? Nepřeskočilo mu? Myslím, že by měl zajít ke cvokaři, zasmála jsem se v duchu té představě. Zatím, co jsem přemítala o jeho slovech, sundal prst z mých úst a začal si mě více prohlížet. Na farmě plné podivných stvoření, jo? Tak to bude asi ten blázinec, o kterém se zmiňoval na začátku, pomyslela jsem si kysele. No, dobrá na chvíli budu hrát tu jeho pitomou hru.
"Jo, jasně a ty jsi co za tu potvoru?" zasmála jsem se nevesele. Kdyby mě teď viděla Kate, tak by si mě dobírala, že jsem od ní něco odkoukala. Kde teď vlastně je?
"To čemu bys ty řekla, upír." usmál se, "A ty jsi upíří mazlíček, libí? A o svoji kamarádku si nemusíš dělat starosti, o ní se postará Matt." řekl jakoby nic. Upír? To si jako vážně myslí, že mu na to skočím. I když, jak mohl vědět, že myslím na Kate? Klídek holka, je to jen cvok. Je to jen cvok, jenom pěkně velkej cvok, opakovala jsem si tu divnou mantru stále dookola. Jen cvok. Ale, co když není?, vedrala se mi mezi mé přesvědčení, o jeho mentální způsobilosti, pochybná myšlenka. Něco hluboko uvnitř mě, říkalo, že ten černovlasý kluk přede mnou mluví pravdu, ale moje realistické já tomu nechtělo uvěřit. Upíři jsou přeci smyšlené bytosti, které obdivuje téměř všechna dnešní mládež. Abych se přiznala, tak já taky, ale to ještě neznamená, že mu budu věřit. Naklonila se ke mně a zakrčil nos, to mě totálně dopálilo.
"Ts, je mi jedno co jsi, nebo co si myslíš, že jsi. Ale jestli se ke mně hodláš chovat jako ke kusu nějakého masa, tak uvidíš." zavrčela jsem na něj. Překvapeně zamrkal a odtáhl se. "A jak jsi to myslel, že se o moji kamarádku postará Matt? Kod je to?" dodala jsem ještě spěšně. Jestli je opravdu upír, tak mě teď zabije za moji drzost. Ale to mu nedaruji, jestli existují upíří, tak proč ne duchové. Pokud mě zabije, může se těšit, že ho budu každou noc strašit. Jenže nic takového neuděla, jen si mě překvapeně měřil.
"Ty jsi mi ale číslo." zasmál se, "Ale kdyby ses mi tolik nelíbila, nezastal bych se tě a teď bys tu nebyla. Jsi něčím zvláštní, víš. Ale asi bych se měl spíše zaměřit na tvé dotazy, že?"
"No, to bys teda měl." opáčila jsem rozzlobeně.
"Takže Matt je můj velice dobrý kámoš, ale není upír jako já. Je vlkodlak a syn majitele téhle farmy. A neboj se on lidi přímo miluje, a to všechny bez výjimky, což trochu nechápu. Jí jenom zvěřinu, ostatně jako každý zde, abychom se neprozradili. Ehm, co bys ještě chtěla vědět?" usmál se na mě neodolatelně. To jak mluvil, jak se choval. Vše na něm mi přišlo děsně namyšlený. Jo, on určitě je upír, kdo jinej by byl tak šíleně arogantní, pomyslela jsem si kysele. Štav mě.
"Ne, myslím, že i tak je toho na mě moc." začala jsem, a pak mě něco napadlo. Hodilo by se vyjít na obhlídku terénu, a zjistit jak se odsud i s Kate dostat. "Ale mám jednu prosbu."
"Po farmě tě milerád provedu,. Ale nečekej, že by se ti odsud podařilo dostat." řekl jakoby mi četl myšlenky.
"Jak... ?" zarazila jsem se. Usmál se na mě. Co to má kruci znamenat?
"Ano umím číst myšlenky, jak jsem řekl, jsem upír." díval se mi do očí, "Ale už ti je číst nebudu, pokud si to nebudeš přát. A pokud chceš důkaz, že jsem pravý nefalšovaný upír, tak..." luskl prsty a světla v místnosti přibylo. Otevřel ústa s dokonalým, bílým chrupem. Jeho šoičáky se nezdály být ničím zvláštní, alespoň do chvíle, kdy se začaly prodlužovat a zaostřovat. Působilo to děsivě i nádreně. Fascinovaně jsem natáhla ruku, že es jich dotku, ale uprstřed pohybu mi zamrzla. Co to probůh dělám? Přesto jsem ji posunula ještě blíže, v ten moment jsem ucítila pulz v nich. Oba špičáky pulzovaly jakoby vlastní vůlli. A taky jsem pocítila ostrou bolest, která se Alexovi zaryla do těla. Trochu zděšeně jsem ucukla a snažila se schovat svoje rozladění z toho, co se právě stalo. Jak jsem něco takového mohla cítit? A proč bych to měla cítit? Možná jsem si to jen vymyslela, přeci jen se nacházím ve stresové situaci, snažila jsem se uklidnit svoji mysl a vysvětlit nevysvětlitelné. Alex zatím nechal zajet špičáky zase zpět a slabě se na mě pousmál.
"D-dík. Takže jsi opravdu upír a tohle je farma prokletých." zasmála jsem se nevesele svému hloupému vtipu a přitom si zastrčila za ucho pramínek dlouhých neposlušných a rovných mahagonových vlasů. Fakt mě někdy lezly na nervy a teď nemám ještě gumičku. Kde je vůbec moje taška, tam by jedna mohla být. Proč nad tím přemýšlí, takhle mám alespoň za co skrýt svoji nervozitu, i když nevím, proč jsem nevórzní.
"Jo." odvětil zasněně. Ihned jsem ho zppražila pohledem, ale byla jsem mu vděčná, že mě vytrhl z toho nesmyslněho vnitřiního monologu. Zase se začal tvářit jako, že je mu všechno ukradené a důležitý je jen on sám. Ztěžka jsem si povzdechla, na upíra je děsně divnej.
"Tak pojď. Provedu tě ještě před snídaní." řekl nevzrušeně a unaveně si zívl. Tím mi chtěl asi říct, že mi toho budíčka jen tak nezapomene., nebo co? Vyšel na schodiště, které se osvětlilo, když stoupl na první schod. A já tu tak dlouho bloudila, začala jsem tuhle místnost proklínat. Otočil se na třetím schodě, aby mě popohnal. Znovu jsem si povzdechla a vydala se z ním. Co jiného mi zbývalo. Jestli se ke mně míní chovat tak panovitě, tak po něm začnu háuet věe, co mi příjde pod ruku. Nebo použiju slova, to umím bezvadně. Schodiště bylo dosti staré a sem tam vrzalo. V duchu jsem napočítala deset schodů, a pak byly těžké, dřevěné dveře a za nimi byla prostorná chodba. Tady bylo světlo elektrické a bylo ho tu více, ale i tak bylo poznat, že je už noc. Rozhlédla jsem se po ní, tolik dveří vedle sebe jsem ještě snad nikdy neviděla. Jedny byly hned naproti dveřím do toho sklepa, kde mě rakev Alex. Další tři napravo od nich a jedny nalevo. Pak se tam zvedalo schodiště do dalšího patra. Na druhé straně byly jen ty těžké dveře do sklepa a jedny dvojité. Na obou koncích končila chodba nějakými dveřmi. Jen ty nalevo byly vchodové a prosklené. V chodbě nebyl žádný kus nábytku, a dokonce ani obrazy, ale i tak to tu působilo tak nějak domácky a líp něž zvenku. Nedokázala jsem uvěřit, že tohle je ta rozpadlá farma, co jsem viděla už zřejmně včera. Asi bych se měla Alexe zeptat jak dlouho jsem spala. I když teď mi připadalo dosti šílené, že jsme tu byli sami. Tak trochu jsem doufala, že tu někdo bude. Trávit s ním čas o samotě, nebylo zrovna dvakrát dobré a vůbec se mi to nelíbilo.
"Ehm, Alexi?" otočil se na mě zvědavě, "Co je za den?" zeptala jsem se.
"Spala jsi celou minulou noc a den. A teď pojď, někdo tě chce vidět." odpověděl mi. Otočil se ke vhcodu a já šla zvědavě za ním. Kdo by mě mohl chtít vidět? Že by Kate? Ale co by dělala venku? V hlavně mi to vířilo. Alex neřekl nic jen otevřel dveře, za kterých se hned vyřítil obří pes. Ňaf, tedy Damon. To je jedno, Ňaf se k němu hodí ale více. Povalil mě na zem a začal mě zuřivě oblizovat. Nemohla jsem se nesmát.
"Ze mě a sedni." roukázala sjem mu a on okamžitě poslechl. Zvedla jsem se ze země a otřela si tváře od jeho slin.
"Zajímalo by mě jak to děláš? Damon jen tak někoho neposlechne, takže je to pekelný ohař." vrtěl nad Ňafovým chování Alex hlavou. Já obřího pas objala a hladila ho, zatímco on šťastně vrtěl ocasem.
"Pekelný ohař?" nechápala jsem.
"Jo, zrodil se v podsvětí a jeho pány jsou démoni a jinpodobné mocnosti. Ty jsi asi výjímka, zřejmě se mu líbíš, co Damone?" ten souhlasně vyštěkl.
"Pšš," tišila jsem ho. Alex se rozhlédl po dveřích, jeslti někoho náhodou nevzbudil. Trochu pochybuju, že ještě někdo spí, ale jestli jo, tak už je vzhůru. Otevřely se jen jedny dveře a to ty naproti dveřím do sklepa. Vykoukla z nich povědomá hlavy s černými, krátkými vlasy.
"Kate!"
"Liz!" vyhrkly jsme zaráz a běžely se obejmout.
"Jsi v poho?" zeptala se, jakoby mi četla myšlenky.
"Jo, nic mi není. A co ty?"
"Hej, kdo si mylíš, že jsem. Jasně, že jsem v poho. Ten Matt se ani neodvážil mi něco říct nebo udělat." řekla, "A je docela roztomilý." zašeptala ke mně. Za jejími zády se ze dveří vynořila nějaká postava. Byl to ten druhý kluk ze včerejška. Teď jsem ho ale lépe viděla. Měl kratší černé vlasy a ty zářivě zelené oči, působyli více štěněcky. Nedivím se, že Kate připadá roztomile.
"Ehm," upozornil na sebe, a když se na něj Kate otočila prudčeji, rychle o krok ucouvl. "Asi bych se měl představit. Jmenuji se Matthew Rillio. Lex ti už jistě řekl, že jsem vlkodlak." zněl nejistě a pořád pokradmu sledoval Kate. Jako by čekal, že mui vyhubuje nebo pochválí.
"Kolikrát ti mám říkat, ať mi tak neříkáš. A netušil jsem, že jsi pořád ještě to bojácné štěně." obořil se na něj hned Alex. Okamžitě jsem ho zpražila nazlobeným pohledem, ale on dělal jako bych tam nebyla. Ts, to mu nedaruji.
"Já jsem Elizabeth Houlová a jasně, že mě Lex informoval." řekla jsem naschvál a pozorovala poočku Alexe. Zrudnul zlostí, ale docela rychle se zase uklidnil. V očích se mu pořád nebezpečně blýskalo. Ňaf si poposedl mezi mě a jeho. Mám to ale dobrého ochránce. Alex se zdál chvíli vykolejený, jenže pak se usmál. Což asi nevěstilo nic dobrého.
"Chi?" protáhl, "Mohla bys pro mě něco udělat? Přesněji zavřít pusu?" zeptal se sladce a dával si přitom pozor na Ňafa.
"Hm, nech mě přemýšlet."jako v zamyšlení jsem si opřela prst o bradu a chvíli ho napínala. "N a E. Ne." Kate se začala smát a i Matt se nedokázal ubránit smíchu. Dokonce bych řekla, že Ňaf se mu smál a to byl pes.
"Ta tě dostala, kámo." smál se Matt a sotva popadal dechu.
"Moc se nesměj, jsi na tom zřejmě ještě hůř jak já." podotkl nepříjěmně a poukázal na Kate. Matt se hned přestal smát a začal připomínat zmučeného psa. Ozvalo se zakňučení. Vážně. To se musí Kate líbit, vždy chtěla pejska a nejlíp štěně.
"Hej, Alexi slíbil jsi mi prohlídku." pokusila jsem se změnit téma. Zdálo se mi totiž, že atmosféra začala houstnout. A to nemluvě a tom hladu, co jsem začala cítit. A po prohlídce by měla následovat snídaně, tedy spíše večeře, ale to je jedno.
"Jo, tak pojďte. Hádám, že ta tvá kámoška bude chtít jít s námi." řekl suše.
"To si piš, že půjdu s váma." ozvala se a přišla k němu blíže. J ádošla jen k Ňafovi a zase ruku mu položila na hlavu. "A ještě se nepředstavil. Já jsem Katharine Beladová." podala mu vesele ruku. Jen se na ni podíval, ale odmítl natáhnout tu svou a potřást si s ní.
"Alexander Darkness a nemám rád tak dotíravý lidi." zazněl podrážděně. Ale Kate se nedala odradit.
"Ty jsi vážně upír a to jsem to nechtěla Mattovi věřit." prohlédla si a vypadala, že by ho i praštila, kdyby udělal něco, co by se jí nelíbilo.
"Tss," otočil se naštvaně na patě a vyšel z domu. Vyměnily jsme si s Kate pohledy, ale bez řečí jsme vyzarily ven do noci za ním a Matt s Ňafem za námi.
"Chi? Co je to za blbost?" ptala se Kate, když jsme šli ke stodole.
"Nevím, ale nějak mu nemůžu domluvit, aby mi tak neříkal."
"On už je holt takový." přidal se k něšemu rozhovoru Matt, a kdyby měl ocas, tak by jím vrtěl, když se na něj Kate usmála.
"Bože, jste tak otravní. Pospěšte si." ozval se Alex přede mnou. Dobře udělal, jinak bych do něj vrazila. V tý tmě jsem toho moc neviděla. Otevřel velké dveře stodoly. Ani jsem netušila, že jsme k ní už došli. Ue vnitř nás ozářilo světlo, nebylo sice moc silný, ale i tak chvíli trvalo, než si na to oči přivykly. Uvnitř to bylo skoro opuštěné, a přesto plné. Všude byla sláma a vonělo to tam ztrouchnivěle.
"To je chceš představit Tole?" zeptal se Matt. V jeho hlase se ozval náznak strachu.
"Jistě, prvně by se měli seznámit s noční můrou, aby tu pak nedělaly blbosti." odpověděl mu prázdně Alex.
"Co je zač tahle noční můra?" brala mi otázku z úst Kate.
"Démon, co se živý vaším strachem." vysvětlil ji okamžitě Matt.
"T! Pojď sem, chceme ti někoho představit." vyzval neznámé stvoření Alex.
"Cítím člověčinu. To jsou ty lidské bytůstky, co jste včera ulovili?" ozval se docela děsuvý hlas, který ještě k tomu zatím neměl hlavu ani tělo.
"Ano, to jsou ony. Ale prosím, chovej se k nim slušnějc. Jsou to naši mazlíčci." odpověděl bytosti pohotově Matt, kterému stekla po čele kapička potu. I Alex se ošíval. To je ta Tola, tak děsivá? Na svůj nevyřčený dotaz jsem dostala téměř okamžitě odpověď. Z temného zákoutí stodoly vyšel tmavý kůň a zastavil se až téměř u nás.
"Hm, jsem zvědavá, jak dlouho tu vydrží." pronel ten kůň. Kůň a mluví!Páni, tohle že je noční můra?To je spíše splněný sen. To bude v poho, protože koně miluji. S Kate jsme spolu pořád chodily pomáhat na farmu jejího strýčka a pokaždé si i trochu zajezdily.
"Aho! Já jsem Katharine Beladová a tohle je Elizabeth Houlová, moje nej kámoška." ujala se slova Kate. Matt se nervózně ošil a Alex vypadal trochu podivně spokojeně. A taky jsem si všimla, že Ňaf zůstal venku. Něco se mi na tom všem nezdálo. Něco miříkalo, že to co nás čeká, nebude nic hezkého. Byl to docela blbý pocit. A ke všemu, když se mi Tola podívala do očí, ucítila jsem nesnesitelný pocit prázdnoty a osamění. Cítila jsem jak její neviditelné slzy dopadají na podlahu pokrytou slámou. O krok jsem couvla a snažila se uklidnit splašené srdce.
"Já jsem Tola, a vaše jména mě nijak nezajímají." pronesla a tělo jí začalo podivně zářit. Po chvil ce byla celá obalená v té záři, která pomalu připomínala lávové jezero. Pak se z toho vynořil obrovský, chlupatý a nechutný pavouk. Z úst , nebo co to bylo, mu tekly sliny. Samou hrůzou jsem jak já tak i Kate vykřikly, ale rychle nám došel dech a křik zanikl v podivném chrčení. Tola vypadala spokojeně, když se změnila zase zpátky na černého koně.
"A nemyslete si, že jsem jen nějaký pitomý kůň." zavrčela, otočila se a odešla do temnoty stodoly. S Kate jsme za ní jen zíraly.
"Pojďme." objal něžně Matt Kate a veld jí ven ze stodoly. Otočila jsem se a tak jak to šlo, ze zbytku sil jsem pomalu kráčela za nimi. Alex mě zastavil a vzal do náruče. Neměla jsem sílu na odpor, tak jsem ho nechala. Byla jsem stále ještě v šoku, z toho co jsem viděla. Tak tohle je noční můra.
"Díky za jídlo." zaslechla jsem ještě Toliin hlas. Vyšli jsme ze stodoly a zamířili zpátky do domu. Nevím, co se dělo s Kate a Mattem, ale mě Alex odnesl do toho sklepa, kde zřejmě měl pokoj. Matt vzal možná Kate do svého pokoje. Alex mě postavil vedle jedné židle a odešel, když se vrátil, držel v ruce nějaké oblečení.
"Obleč si to, ať vypadáš trochu k světu." podíval se na mě a pak ještě dodal, "V pohodě? Promiň, ale Tola musí vědět, o tom, že tu jste. Jinak by hrozilo, že by vás považovala za nepřátelé nebo vetřelce."
"Jo, jasně." přebrala jsem si od něj oblečení, které mi podával.
"Počkám tě před dveřmi." řekl a okamžitě zmizel. Když říkám zmizel, tak to myslím doslova. Moc odbrá shcopnost, jen doufám, že neumí být neviditelný. To bych ho ukamenovala. Prohlédla jsem si oblečení v ruce. Byly to džíny a obyčené černé tričko. Rychle jsem si to oblékla a staré oalečení nechala na židli. Vyšla jsem schody a otevřela dveře. Byly opravdu těžké, jakmila jsem ale vykoukla, hend jsem spatřila Alexe.
"Hotová?" zeptal se trochu hloupě. Zamračila jsem se na něj.
"Blbý dozat. Jasně a mám děsnj hlad, tak se půjdeme na jídlo?"

"Samozřejmně." zasmál se a pobídl mě ke dvojitým dveřím. Byly trochu zdobené a bílé nabarvené. Šla jsem za ním a modlila se, ať mají něco normálního k jídlu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama