Death Love

8. října 2013 v 10:45 | Sayuri |  Sayuri - jednorázové povídky
Příběh ducha dívky, která byl vylákaná a zabita na opuštěném místě. Její tělo se nikdy nenašlo a po sedmi letech byla prohlášená za mrtvou. Deset let poté se na to samé místo vydává i Ren, mladý a nadějný hudebník. Jeho nejlepší kamarád jim domluvil rande s dvěma bezva holkami, které ale on nezná. Na místo dorazí jako první a zjistí, že mají schůzku v domě, o kterém se říká, že v něm straší. V něm se taky potká s velice smutnou dívkou, která se představí jako Marie a následně ho varuje, aby odešel.
* * *




Minulost


Konečně, dneska měla mít rande s tím nejúžasnějším klukem na světě. Každá holka od nich ze školy by s ním chtěla něco mít. Ale jí stačilo to jedno rande dneska večer. Byl to pro ni prostě splněný sen a to jí stačilo. Nebyla by smutná, kdyby jí potom řekl, že jí nechce. Hlavně když jí udělá radost a vezme jí jednou někam ven. Právě hledala místo, kde se měli sejít. Napsal jí ho na papírek, aby se neztratila. On byl prostě tak božský. Jeho černé nezbedné vlasy, jeho temné oči, které jakoby viděly vše i ten jeho odměřený přístup ke všemu a všem. Ale když s ní dnes ve škole mluvil, zdál se být jiný. O samotě s ní byl milý a skoro až nesmělý. Ještě více se tak do něj zamilovala.
Došla k nějaké staré rozpadlé budově na koci města. Raději si zkontrolovala adresu na lístku. Shodovala se, ale co budou dělat na takovém strašidelném místě jako je toto? Odvážně nakoukla do jednoho z oken, jenže bylo moc zamazané. Už se skoro otočila na patě a odešla, když uslyšela něčí kroky.
"Marie?! Jsi tu nějak brzo. Zrovna jsem se chystal upravit místo, které i chci ukázat, když jsem tě spatřil." objevil se za ní a pomaličku se přibližoval.
"Ehm, to je mi líto." omluvila se a vyšla mu vstříc.
"To nic. Ale potom se na mě nezlob, jestli tam bude až moc velký bordel." zasmál se a objal jí. To Marii trochu polekalo, ale nakonec se k němu přitiskla. Kdyby se v tu chvíli dívala, do jeho obličeje poznala by, že se děje něco zlého. To že se něco děje poznala, až když jí stiskl ještě pevněji a ona začala ztrácet vědomí. Od téhle chvíle si už nic nepamatuje. Nic než jen tuhle starou budovu, kde se následně probudila zcela sama.

Přítomnost - dopoledne

Naklonil se nad zábradlím a pohledem vyhledával svého nejlepšího kámoše Neila. Měl mu dneska donýst noty, aby mohli začít trénovat. Oba dva hrajou na kytaru a píší si i porůznu písničky. Jejich třídní se to bohužel dozvěděla a chce po nich desetiminutové vystoupení. To bude děs, prolítlo mu hlavou, když si vzpomněl na učitelčina slova. V tu samou chvíli si všiml svého až příliš nápadného kámoše, vzal si kytaru, kterou předtím opřel o zábradlí a vyšel mu vstříc.
"Mám super novinu, Rene!" zvolal slavnostně.
"Už jsi to dopsal?" zeptal se skepticky Ren.
"Tohle ne, brácho." řekl a rozhlédl se po okolí. Co to sakra zase vyvádí, pokud to nedoděláme a nenazkoušíme do příštího tejdne je po nás, pomyslel si nevrle.
"Víš ty vůbec, do kdy to máme mít hotové?" otázal se ho nakvašeně. Neil protočil oči a zatáhl ho se zvoněním na nouzové schodiště, kde by je neměl nikdo slyšet. Ren už se chtěl ohradit, protože se mu zdálo, že jeho kámoš blázní, ale neměl k tomu příležitost.
"Domluvil jsem nám rande s dvěma fakt super kočičkami." oznámil mu až příliš nadšeně.
"To snad nemyslíš vážně!" vyhrkl nevěřícně.
"Ale jo myslím. Tady místo a čas setkání. Tak zatím kámo." seběhl schody a zmizel ve dveřích. Nevěřícně nad ním zakroutil hlavou. Vyšel na chodbu a zamířil ke svojí skříňce. Měl teď stejně volnou hodinu, kterou chtěl věnovat zkoušení. Otevřel skříňku, aby si vyměnil noty a potom ho napadlo se podívat na ten papírek, co mu Neil strčil do ruky. Kolem deváté někde na konci města. To je dosti divné místo pro rande.

Přítomnost - večer

Došel na místo a zůstal stát jako solný sloup. Tohle je snad to nejhorší místo na světě. Stará polorozpadlá barabizna se na něj vysměvačně dívala, až mu z toho pohledu přejel mráz po zádech. Vytočil Neilovo číslo, aby se ujistil, že je na tom správném místě. Vzal to hned po druhém zazvonění.
"Co se děje, brácho? Ztratil ses?" zeptal se posměvačně.
"To nevím. Stojím právě před nějakou rozpadlou budovou na konci města." informoval ho.
"Tak to jsi tam správně. Já tam budu za chvilku, tak zatím." řekl a položil to.
"Jasně zatím." podíval se na tichý mobil. Vůbec tomu nerozuměl. Kdo by chtěl mít rande na takovém místě? Snad jedině nějaký cvok. Rozhlédl se po okolí a rozhodl si to tu trochu obhlídnout, než dorazí jeho potrhlý kámoš. Pokusil se nahlídnout do oken, ale většina z nich byla příliš špinavá nebo zadělaná dřevěnými prkny. Chvíli se tak potuloval po pozemku, když uslyšel z budovy tichý pláč. Rozhlédl se po okolí, ale nikdo tam nebyl. Moc dlouho se nerozmýšlel a hledal nějaký vchod dovnitř budovy. A taky ho našel, i když si byl jistý, že předtím tam nic nebylo. Prošel obezřetně rozbitým oknem a zastavil se naslouchat, zda neuslyší, odkud jde ten pláč. Chvíli bloudil, než došel do místnosti osvětlené měsíčním světlem, kde se u stěny krčila drobná blondýnka.
"Ehm, co ti je?" zeptal se jí jemně a přitom si k ní přidřepl. Podiveně se na něj podívala.
"Ty mě vidíš?" nechápala.
"Jasně, že vidím. Nemohu přehlédnout plačící dívku." odpověděl jí.
"Jsem Marie." otřela si rukou slzy a vesele se na něj usmála. Málem se zbláznil z té krásy, i když bylo šero. Nedalo se přehlédnout, jak moc byla krásná.
"Ren." řekl a pomohl jí na nohy. Když se jí dotkl, zjistil, že má studené ruce. "Ty jsi ale promrzlá." Sevřel její drobné ručky ve svých a snažil se jí je trochu zahřát.
"To nemusíš." vytrhla se mu a s podivným výrazem vyšla z pokoje. Rozeběhl se za ní a dohnal ji.
"Pročpak jsi brečela? Ale nemusíš mi to říkat, pokud nechceš." sledoval každý Mariin pohyb.
"Cítila jsem se sama." řekla bez okolků.
"To je mi divné. Taková kráska jako ty musí mít určitě kluka." šel vedle ní a přitom se rozhlížel po okolí, zda nenajde dveře či okno, kterým by se mohli dostat ven.
"Nemám, neměla jsem a ani už mít nebudu." zašeptala, takže jí sotva slyšel.
"Cože?" nechápal. Něco se mu na tom začalo zdát divné, ale i tak jí stále následoval. To bylo asi tím, že ho k ní něco táhlo. Ale nevěděl, co to je. Neuměl to ani popsat. O téhle budově se říkalo, že tu straší a on neměl potuchy, že na toho ducha narazil.
"Někdo je venku a hledá tě." řekla zničehonic. Otočil se na ni a spatřil, jak naklání hlavu na stranu.
"Jak to víš?" zeptal se jí.
"Musím vás poprosit, abyste odešli a to co nejrychleji. Nesmíte dopadnout jako já." s těmihle slovy se rozplynula ve vzduchu a zanechala za sebou dech beroucí emoce. Chvíli jen ohromeně stál, než mu vše došlo. Potom se rozeběhl najít východ, který se před ním najednou objevil sám. Zastavil se v něm, otočil hlavu do budovy a zašeptal tiše, ´Děkuji. ´, pak se vydal najít svého kámoše. Našel ho s nějakou podivnou černovláskou. V ten samý moment uslyšel Mariin výkřik a spatřil v ruce té holky, co byla v Neilově náručí, nůž. Rychle se k nim vrhl a na poslední chvíli zabránil nejhoršímu.
"Co blbneš vole?" vrhla na něj rozzlobený pohled.
"Právě jsem ti zachránil život." ukázal na nůž v dívčině ruce.
"Kruci…" bylo jediné, na co se zmohl.
"Padáme." táhnul nechápavého kámoše za sebou. Černovláska je pronásledovala, ale když vyšli na ulici, tak se najednou rozplynula.
"Co to sakra bylo?" vypadl z Neila ještě proud nadávek, než se trochu uklidnil. Ren toho využil a otočil se zpátky k budově. Marie je sice mrtvá, ale i tak jí tam nemohl se nechat trápit samotnou. Už se rozhodl. Nikdy nepotkal dívku, která by ho přiměla obětovat i vlastní život, aby ona mohla být šťastná a teď se jedna taková objevila. Akorát, že je už mrtvá.
"Co blbneš!?! Vrať se zpátky nebo tě ta šílená… věc zabije." všiml si Neil, že se Ren vydal nazpět do budovy.
"Budu v poho. Zavolej zatím policii." křikl přes záda a rozeběhl se najít zase nějaký ten vchod. Neil se za ním jen chvíli bezmocně a vystrašeně díval, pak vytáhl mobil a začal volat.
Dlouho bloudil, než našel pootevřené dveře do nějakého skleníku. Vešel opatrně dovnitř a neustále se přitom díval po tom šíleném duchovi, démonovi či co byla ta holka zač. Když se pořádně rozhlédl, spatřil velice krásnou zahradu, které se kupodivu velice dobře dařilo. Nic nádhernějšího nikdy neviděl a pak se mu zatmělo před očima. Poslední, co si pamatoval, byla až úlevná bolest.
Probudil se na měkké mechové podestýlce, ale vůbec jí přitom necítil. Vedle něj někdo seděl. Podíval se do tváře velice krásné dívky a jeho mysl zaplavilo jedno slovo: Marie.
"Proč jsi to udělal?" zeptala se ho smutně.
"Protože jsem se do tebe zamiloval." odpověděl a pevně jí objal.

Den poté


Policie prohledala celou budovu, ale nic nenašli. Žádná těla ani stopy po něčí přítomnosti. Na několika místech se propadla podlaha, takže museli zastavit pátrání a statici jim řekli, že by měli nechat tu budovu strhnout. Po třech dnech naplánovali stržení zbytků téhle staré budovy a na jejím místě nechal starosta po dvou letech, na přání lidí z té ulice, vystavět dětské hřiště.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čí povídky se vám líbí více?

Kyoketsuki (Kyo-chan)
Sayuri (Sayu-chan)
Obou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama