Dear Friend,...

31. října 2013 v 10:00 | Sayuri |  Sayuri - jednorázové povídky
Příběh dívky, která ztratila svoji nejlepší kamarádku. Ta byla dosti dlouho nemocná, ale než zemřela, zanechala po sobě dopis pro svoji kamarádku. Tam se zmínila, že ji bude opatrovat, což taky dodrží. I když jí tím způsobí malý šok.



Dopis pro moji kamarádku

Drahá Katrin
je to škoda že jsme spolu nemohly strávit více času. Ale i těch několik měsíců s tebou pro mě bylo k nezaplacení. Nikdy jsem si nemyslela, že by mi někdo mohl přijít jako sestra, i když ho zas tak moc dobře neznám. Nechci, aby pro mě někdo plakal, ale taky nechci, aby se na mě úplně zapomnělo, tak tě prosím, každý rok na moje narozeniny zapal jednu svíčku a nejlíp moji oblíbené barvy. Budu tě mít navždy v srdci, a pokud se dostanu do nebe, tak na tebe budu taky dohlížet.
S láskou tvoje kamarádka Alin.

Dvadny před mými sedmnáctými narozeninami


"Jen mě prosím nechoď strašit." povzdechla si Katrin, která si ten dopis četla už nejmíň po tisící. Alin zemřela minulý rok a nyní se blížily její narozeniny. Kdyby žila, bylo by jí za dva dny sedmnáct. Katrin to zpočátku vzalo natolik, že si ten dopis nebyla schopna přečíst, ale čas plynul a ona se k tomu nakonec odhodlala. Od té doby si ho pořád četla dokola a vzpomínala na tu malou albínku, která jí tak moc přirostla k srdci, že pro ni její ztráta byla moc těžká.
"Měla bych jít koupit nějakou tu bílou svíčku." zapřemýšlela nahlas a už si brala ze židle a mířila ke dveřím jejího bytu, který jí pořídili rodiče. Tady měla původně žít společně s Alin. Znovu si povzdechla, otevřela dveře a vyrazila do chladného jarního rána. Byl pátek, ale ona neměla školu a tak se rozhodla si projít nějaký ten obchod. Prošla přes několik přechodů a párkrát zabočila za roh, než se dostala na hlavní náměstí města. Vešla hned do jednoho obchodu, kde by se dala koupit nějaká hezká svíčka.
"Můžu vám nějak pomoci?" zeptala se hned prodavačka u pultu. Katrin se chvíli zamyslela, ale jakmile uviděla jednu bílou svíčku v podobě drobného cherubína, tak byla rozhodnuta.
"Vezmu si tuhle svíčku." ukázala na ni a už vytahovala peněženku. Prodavačka jí tu svíčku dala ještě do menšího sáčku a vzala si od ní peníze. Pak se Katrin vydala jen tak na prohlídku obchodů.
Když se pak později vracela domů, tak si nedávala moc pozor na cestu. Do uší si totiž hodila sluchátka od MP3 a poslouchala nějaké písničky. Byla dosti nepozorná a kolikrát do někoho vrazila. Zrovna vyrazila přes poslední přechod, na jehož konci byl už její dům, když jí do uší začala hrát Alina oblíbená písnička. Katrin to vyhrklo slzy do očí. Byla v půli cesty a píseň
znenadání skončila a místo toho se jí v sluchátkách ozvalo: "Pozor!". Katrin to vyděsilo. Neměla přeci žádnou takovou písničku, ani nic podobného na svém přehrávači. Pak uslyšela troubení, otočila se a spatřila, jak se na ni řítí rozjetý náklaďák. Dřív než si to uvědomila, jí někdo strhl ze silnice a ten náklaďák projel kolem a nikomu neublížil. Chtěla svému zachránci poděkovat, ale nikdo u ní nebyl. Všichni se vyděšeně dívali a jedna paní přišla blíže ke Katrin, zeptat se jí zda je v pořádku. Ale to přesně nevěděla ani ona sama. Kdo jí zachránil, kdo jí to pomohl uniknout jisté smrti? Stále ještě omráčeně se dobelhala na nejbližší lavičku. Ta paní zavolala na policii a dala jim i přesnou poznávací značku. Což Katrin dosti překvapilo. Jak si toho ta žena mohla vůbec všimnout? To auto jelo nejmíň stovkou. Ta musí mít postřeh. Ještě jednou jí zkontrolovala a potom se s ní rozloučila. Katrin ještě chvíli seděla na lavičce a potom se vydala ke dveřím jejího panelového domu. Cestou si všimla rychle se pohybující bílé skvrny. Otočila se po ní, ale zmizelo jí to ze zorného pohledu. Párkrát zamrkala, jestli to ještě jednou neuvidí. Ale když se tak nestalo, tak si řekla, že se jí to muselo zdát. Že to bylo určitě tím šokem, který si před chvíli prožila. Doma si vlezla hned do sprchy, spláchnout ten stres a potom si udělala jednoduchou polívku na zahřátí. Svíčku postavila na stolek s Alininou fotkou.
Ten večer se jí stala ještě jedna záhadná věc. Chtěla si pustit televizi, ale nešlo to. Vypadalo to jakoby byla vypojena z proudu, jenže když to zkontrolovala, bylo vše v pořádku. Nechápala to, tak si zavolala svého souseda, který se v tom vyznal. Patrik byl velmi zběhlý v elektronice a Katrin se vždy líbil. Akorát se nikdy neodvážila mu to říct. Když došel k ní do pokoje, kde měla televizi, tak si nejdříve vzal do ruky ovladač a zkusil to sám. Tentokrát se televize pustila, ale místo nějakého obvyklého pořadu či televizní stanici, se na obrazovce ukazovalo: "Vy dva se k sobě tak hodíte. Patrik a Katrin. To je jako sen."
Katrin zrudla, ala taky skoro omdlela. Ta slova jí něco připomínalo. Přesně tohle totiž řekla i Alin. Rychle vyhledala nejbližší sedačku a posadila se. Patrik k ní přispěchal a starostlivě si ji prohlédl.
"Jsi v pořádku?" zeptal se. Katrin se na něj podívala.
"Dneska jsi už druhý člověk, který se mě na to ptá." odpověděla mu. Nechápavě se na ni podíval a tak se mu rozhodla mu to vše vysvětlit. Pověděla mu o té příhodě s náklaďákem a záhadným zachránce. Patrik ji celou dobu pozorně poslouchal, a když se mu pak rozhodla říct, co jí ta slova na obrazovce připomněla, tak se jeho pohled zamračil, jak začal uvažovat o možném vysvětlení.
"Kdy má ta tvá zesnulá kamarádka vlastně narozeniny?" zeptal se. Zmateně si ho prohlédla. Už dávno se mu svěřila s obsahem jejího dopisu od mrtvé kamarádky.
"Proč se ptáš? Myslíš, že to s tím nějak souvisí?" odpověděla mu otázkou. Zamyslel se a pak spustil.
"Anebo to byl anděl, jinak si neumím představit, že ví, co k tobě cítím." zasmál se. Katrin se na něj nechápavě a překvapeně podívala. Snila o tom, že jí to někdy řekne, ale při téhle situaci. Nevěděla, co na to říct.
"Řekni, že ho máš taky moc ráda. Řekni to!" ozvalo se znenadání za Patrikovými zády. Oba dva se tím směrem podívali. Před nimi stála Alin, tak jak vypadala těsně před svou smrtí. Krásná a lehká jako by byla vílou. Krátké bílé vlasy jí jemně povlávaly v neviditelném vánku a modré oči jí jiskřily. Na sobě měla jednoduché bílé šaty, ve kterých byla pohřbená. Katrin na ni zírala, právě teď před ní stojí duch její nejlepší kamarádky a podporuje ji v jejich citech.
"Jak…?" začala, ale slova jí uvízla v krku. Po tvářích se jí skutálely slzy.
"Psala jsem ti, že tě budu strážit, ne? Dostala jsem se na opravdu zajímavé místo, ale nebojte, nic vám neprozradí. To byste potom nebyli překvapení." usmála se na ně vesele.
"Ty opravdu jsi tu?" zeptal se zmateně Patrik.
"Někdo kdo vídá duchy dosti pravidelně, by se neměl na něco takového ptát." pokárala ho hned Alin. Katrin to přimělo se zasmát. Ano tohle byla opravdu její kamarádka. Ale o čem to právě mluvila? Patrik že vídá duchy? No teda, co se ještě nedoví.
"Fajn, to vysvětluje, proč tě vidí ona. Ale proč já?" nechápala Katrin a pomalu vstala ze sedačky. Posunula se k duchovi svoji kamarádky a pořádně si jí prohlédla.
"To je přece více jak jasný. Jsi moje nejlepší kámoška. Jinak bych tě nezachraňovala dneska předtím nákladním autem." nahodila uražený pohled a pak na ni vrhla ten nejmilejší a největší úsměv, který měla v zásobě.
"A ty chceš, abychom se mi dva dali dohromady?" nadhodil najednou Patrik. Podívala se na něj.
"Oba dva k sobě cítíte to samý, jen jste si to ještě nevyjasnili." řekla přemýšlivě. Katrin se k ní přiblížila ještě více a natáhla ruku, která Alin projela rukou.
"Tady na zemi holt nemám normální fyzické tělo. Ale můžu si ho od kohokoli vypůjčit." zasmála se. "Docela už v tom duchaření umím chodit." dodala ještě.
"Neměla bys dojít odpočinku nebo tak něco?" zeptala se jí Katrin starostlivě.
"Ne. Toho už jsem došla, jen jsem si přála ti dělat doprovod na tvoji trnité cestě. A dostalo se mi svolení. Jsem teď něco jako tvůj anděl strážný, až na to že já se ti mohu ukázat. Ale nikdo jiný než vy dva mě nemůže vidět." vysvětlila. Patrik byl celý zmatený, jen Katrin se veselila. No určitě měl život s duchem i nějaké mínusy, ale alespoň se nebude muset rozloučit se svoji nejlepší kamarádkou.
"Nevěděl jsem, že něco takového jde." podotkl Patrik.
"To ani já ne, dokud jsem to nezkusila." řekla Alin, "Síla přání je někdy hold dosti, aby se to přání mohlo stát skutečností. Nebo tak nějak." rozcuchala si zamyšleně krátké vlasy.
"Takže tu s náma zůstaneš?" zeptala se Katrin.
"Jistě. A to tak dlouho dokud mě nebudete mít plné zuby a i potom." zasmála se a oba dva se k ní taky přidali.
O dva dny později společně zaplili svíčku pro Alin a oslavili tak její narozeniny. Od té doby strávili spoustu dní spolu a dokonce začali i řešit záhady. No, většinou jen pomáhali policii s nějakýma těma lehkýma případama.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čí povídky se vám líbí více?

Kyoketsuki (Kyo-chan)
Sayuri (Sayu-chan)
Obou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama