Amis de la Musique - For my friend Alex

8. října 2013 v 20:32 | Sayuri |  Sayuri - jednorázové povídky
Příběh o shledání tří velmi nadaných děvčat, která se dají dohromady, aby vyhrála školní soutěž a staly se opravdovou kapelou. O přátelství, které začalo písničkou a nápadem dvou spolužaček a několika letých kamarádek a jedné výměnné studentky. Někdy je zapotřebí být otevřený, zvláště pokud hledáte kamarády nebo někoho, kdo se pro vás stane nenahraditelným.
* * *
Angie - světlovlasá umělkyně ; Alex - tmavovlasá pěvkyně; Raf -zrzavá skladatelka.





Angie studovala na prestižní umělecké škole dějiny malířství a kresby, francouzštinu, angličtinu a samozřejmě sama kreslila. Malování ji moc nešlo. Na některých hodinách se její malířská třída sloučila s třídou nadaných hudebníků, kde se seznámila, už v prvním ročníku, s Raf. Ta se učila hře na klavír, piano a housle, sem tam zahrála dokonce něco i na kytaru. V jejích hodinách bylo i skládání si vlastní hudby. Angie a Raf, byly hodně odlišné, a přesto se z nich staly kamarádky. Jedna byla dosti energetická a drze odvážná a druhá spíše tichá a přemýšlivá. Ty dvě tvořily na škole známé duo a měly štěstí, že je i na internátu ubytovali v jednom pokoji. Od prvního semestru to tak bylo už vždy. Stejně jako měly pokaždé ještě jednu postel volnou. Takže je potěšilo, když se dozvěděly o výměnné studentce, které bude ubytována právě na jejich pokoji.
Bylo pondělní ráno a holky seděly před svoji první hodinou na trávníku před školou. Po dlouhé době svítilo sluníčko a všude kolem rozkvétaly květiny. Květen se blížil ke svému konci a tím se i blížila každoroční školní soutěž. Raf, seděla opřená o statný starý strom a ruce držela kytaru, kterou dostala k narozeninám od své matky. Vybrnkávala zrovna jednu svou novou písničku a Angie jí portrétovala a následně nakreslila i pár obrázků, díky inspirativní hudbě své kamarádky. Dneska měly první hodinu až před devátou, tak se v klidu bavily.
"Moc hezky hraješ." ozvalo se znenadání vedle nich. Když se otočily po hlese, spatřily dívku s dlouhými tmavými vlasy a hnědým pohledem jejích očí. Měla na sobě uniformu nějaké školy, kterou neznaly. Určitě namohla být z jejich školy, protože oni neměli školní uniformy.
"Ehm, díky. Kdo jsi?" zeptala se jí Raf a postavila se na nohy. Vlasy se jí přitom ve slunci ohnivě zaleskly. Neznámá se na ni zářivě usmála.
"Jmenuji se Alex a tamhle ti profesoři," ukázala na profesorku angličtiny a profesora franiny, "mě poslali za vámi. Jsem tu na týden jako výměnný student." dokončila své představení. Děvčata si ji chvíli prohlížely. Zdá se, že se příště přihlásí dobrovolně na týdenní pobyt na té druhé škole.
"Bezva. Já jsem, Raf." natáhla k ní ruku, aby si s ní potřásla, ale Alex jí místo toho objala. Raf chvíli nevěděla, co dělat, nakonec ji obětí opětovala.
"A já… já jsem Angie." řekl a pomalu se začala zvedat ze země. Jenže se jí přitom vysypaly její kresby z desek. Raf se jí vrhla pomoc a Alex taky. Pár kreseb podržela v rukou, aby se na ně pořádně podívala.
"Páni! Jedna velice nadaná skladatelka a druhá zdatná malířka." podávala Angie její obrázky.
"No díky, ale není to zas tak dobré." odpověděla jí hned a přitom se lehce začervenala.
"A čemu se věnuješ ty?" zeptala se jí Raf. To Angie taky zajímalo. Dívka před nimi vypadala velice zajímavě a taky talentovaně. Když už na sobě měla tu draze vypadající školní uniformu a vypadala přesto její chování a držení těla vypovídalo o její zálibě v rocku. Takových holek na jejich škole bylo dost, ale daly se lehčeji poznat. To díky tomu, že neměli ty školní uniformy.
"No, hraju na bicí, kytaru a sem tam i něco na klavír. Ale to mi moc nejde. Ve škole studuji teorii hudby, ale to je u nás povinné stejně jako historie umění. Ale můj obor je zpěv." řekla a potom jim přezpívala část nějaké písničky, kterou ani neznaly. Dokonce to zpívala i v jiném jazyce.
"To bylo něco. To by se nám šiklo do soutěže. Tedy, ale muselo by to být anglicky." zapřemýšlela nahlas Raf.
"Co to bylo za jazyk?" chtěla vědět Angie. Alex se na ni zářivě usmála.
"Japonština. A do jaký soutěže?" odpověděla světlovlásce a zeptala se Raf. Ta se podívala nejdřív na svoji kamarádku a potom na novou studentku.
"Na naší škole se každý rok koná soutěž talentů. Cena je pokaždé jiná, ale vždy je to zábava. Angie umí hrát na klavír a zpívat umí taky dobře. Ale ani náš um nestačí, abychom vyhrály." spustila Raf.
"No, vlastně vždy jen zpíváme, ale kostýmy a kulisy si děláme samy. A ještě něco, jak bychom to měly dát dohromady tak rychle. Soutěž je už tento čtvrtek." postěžovala si Angie. Zrzka se zamyslela a snažila se na něco přijít.
"Vy už máte něco vymyšlený?" zeptala se Alex.
"No mám napsanou skladbu, ale text by se dal upravit nebo úplně změnit. Stejnak mi to k tomu moc nesedí." vrhla se ke své tašce, která byla opřená o strom a začala se v ní přehrabovat. Po chvilce vytáhla několik velký notový sešit. Nalistovala na poslední skladbu a podala to Alex. Ta si začala pobroukávat noty a nakonec se vesele smála a skoro to i zpívala. Jen slova byla jiná, než jaká tam holky napsaly. Zajímavé bylo, že se jim chtělo ji doplňovat a zpívat s ní.
"Jsi dobrá a ta slova, co jsi tak narychlo vymyslela." vyhrkla obdivně Raf, "Z toho by mohl být hit." zapřemýšlela.
"Ani ne. To tvoje hudba je naprosto boží." řekla Alex.
"Já myslím, že jste obě úžasné." usmála se na ně Angie a na chvíli se zastavila. Nad něčím přemýšlela, a pak vytáhla kus papíru, na který něco narychlo načmárala.
"Co tě napadlo, Angie?" vytrhla jí kus papíru pohotově Raf.
"Jen takový hloupý nápad. Kdybychom založily kapelu." odpověděla a vzala si papírek zase zpátky.
"Můžu to taky vidět?" zeptala se jí Alex. Angie ještě něco dodělala, a potom ten papír tak, aby jej viděly obě děvčata. Na papírku stálo ozdobným písmem kolem, kterého se pohupovaly různé noty, hvězdičky či drobná srdíčka, "Amis de la Musique".
"Páni," vydechla Alex, "to je úžasné. Co to znamená?" zeptala se, a přitom si papírek od Angie vypůjčila.
"Něco jako ´Přátelé hudby´, ale francouzsky to zní líp." dostalo se jí odpovědi. Raf si vzala svoje věci a začala popohánět obě děvčata směrem k hlavní školní budivě. Při cestě jim vysvětlila svůj nápad. Chtěla se zeptat ředitele, zda by bylo možné vytvořit skupinu s výměnným studentem. Ředitel jejich školy byl velice významnou osobností. Za svého mládí byl pouličním umělcem, který se vyšplhal tak vysoko, že postavil tuhle školu a ještě zvládá podporovat mladé a nadějné hvězdy, které nachází i klidně na ulici. Tohle je sice soukromá škola s docela vysokým ročním školným, ale někteří studenti tu jsou pod ředitelovou ochrannou rukou a platit nemusí. Oakova umělecká škola je plná nadaných studentů a na bohatství se zde nebere ohled. Jde zde o to se učit a rozvíjet svůj talent. A děvčata se spoléhala na tohle ředitelovo přesvědčení a doufala, že jim povolí vytvořit kapelu s někým, kdo nepochází z jejich školy.
Ředitelna byla v posledním patře se sekretariátem. Za stolem seděla slečna Hudková a něco zapisovala do počítače. Všude byly na zdech pověšeny nějaké disky, obrazy a sem tam i keramické výrobky.
"Dobrý den děvčata. Co pro vás můžu udělat?" zvedla hlavu od obrazovky slečna Hudková. Děvčata jí oplatila pozdrav a pověděla jí taky o svém nápadu.
"Bylo by tedy možný si promluvit s ředitelem?" zakončila to Raf.
"Ale jistě. Běžte dovnitř." pobídla je dál k ředitelově kanceláři, "Budu vám držet palečky." otevřela jim dveře a skoro je dovnitř vtlačila. Někdy je až moc natěšena z nápadů některých studentů. Ředitel seděl za svým stolem a přátelsky se díval na tři nově příchozí studentky, které stály před ním a téměř jednohlasně ho pozdravily.
"Dobrý den. Co vás ke mně přivádí?" zeptal se a prohlédl si je pořádně. Uniforma tmavovlásky ho na chvíli zmátla, ale pak si vzpomněl na výměnné pobyty studentů. "Vy musíte být slečna Alexandra z Artist Live Academy." vstal a přešel k ní.
"Ano, to jsem." odvětila s úsměvem a podala mu ruku.
"Já jsem ředitel této školy, pan Oak." představil se a potřásl si s Alex rukou.
"Pane řediteli? My jsme dostaly takový bezva nápad." začala Raf. Zvědavě se na ni otočil a pohledem ji vyzval, ať mluví dál. "Chtěly bychom společně s Angie a tadyhle Alex vytvořit kapelu." řekla.
"To zní zajímavě. Ale je vám jasné, že jste z jiné školy než tady slečna Alexandra?" podotkl. Děvčata si vyměnila pohledy.
"Ano je." odpověděly Angie a Raf jednohlasně. Alex se tomu lehce pousmála. Ředitel se otočil a začal přemýšlet. Alex si stoupla mezi Raf a Angie a chytla je obě za ruce. Podívaly se na sebe a pak pohledy plné nadějí stočily na ředitele. Mohl zařídit, aby mohly zkoušet a zpívat spolu, i když chodí Alex chodí na jinou školu.
"Dobrá. Do čtvrteční soutěže budete prozatímní kapelou. Pokud budete opravdu dobré a vyhrajete, tak zařídím vše k tomu, abyste mohly fungovat jako skutečná kapela." došel ke svému křeslu a podíval se na holky.
"To byste vážně udělal?" vhrkly nadšeně všechny zaráz. S úsměvem jim to odkýval a dal jim klíč od jedné třídy, kde budou moci zkoušet a vymyslet vše okolo jejich vystoupení na školní soutěži. Samozřejmě až po vyučování, to jim končilo ve tři hodiny. O patnáct minut později se v té třídě sešly Angie a Alex. Raf ještě musela pro něco dojít. Děvčata zatím začala připravovat svoje hudební nástroje. Potom upravily celou třídu, spojily dva stoly do jednoho a k němu přidaly tři židle, aby se mohly posadit.
"To logo, co jsi nám nakreslila prvně, bylo moc hezké. Co ho dát potom za nás, až budeme vystupovat?" sedla si Alex a začala plánovat věci na soutěž. Angie chvíli přemýšlela, a potom s přikývnutím vyndala z tašky svůj drobný laptop.
"Mohu navrhnout grafické zpracování našeho loga. Jen to musím předělat do počítače." řekla a zapla ho.
"Tak pilně pracuj." usmála se na ni, "Určitě to bude vypadat skvěle." řekla a otočila ke dveřím, ve kterých se právě objevila Raf s laptopem a spoustou sešitů.
"Ne ne, bude to lepší. Pokaždý máme na soutěži boží pozadí. Ale to je jen díky malým trikům." mrkla na Alex a položila si věci na stůl. Zapla svůj laptop a následně ho zapojila do velkých beden.
"Vy jste připravené na vše, jak vidím." komentovala to Alex.
"Ani ne. Jen to není poprvé, co to děláme." odpověděla jí Angie a Raf přitakala.
"Tak jo. Napíšeme slova k tý moji písničce? Klidně můžu napsat i novou." navrhovala Raf.
"To je dobrý. Napíšem to k tý, cos mi ukazovala. Jinak bychom to nestíhaly." vzala si kousek papíru Alex. Začala na něj něco psát a tím přitáhla, jak Raf, tak i Angie. Obě se nakláněly nad jejími rameny a dívaly se, co jejich nová kamarádka píše.
"Tohle by mohla být první sloka." přečetla jim svůj nápad, "To mě napadlo hned, jakmile jsem si pročítala tvoji píseň." poznamenala ještě k tomu. Děvčatům se to velmi líbilo a hned je napadaly další možné rýmy a verše do jejich písničky. Ten den napsaly k Rafiiným notám text a jednou si to na zkoušku prošly. Angie potom ještě večer pracovala na grafickém pozadí, které pojede za jejich zády při jejich vystoupení na školní soutěži. V úterý a ve středu si udělaly pár společných videí a fotek, a potom vyrazily natáčet i jejich spolužáky při tančení, zpívání, kreslení, malování či v keramických dílnách. Angie to potom upravila a s logem jejich kapely v pravém horním rohu to dala do prezentace, která začíná i končí logem kapely. Tyhle fotky a videa, která jsou trefně daná za sebou tak, aby ladily s hudbou, pojedou celou dobu na obří obrazovce na podiu. Nakonec ve středu ještě pilně cvičily, než šly do svého pokoje na internátu.
"Páni, to byl den." svalila se unaveně na postel Raf. Angie následovala jejího příkladu a taky lehla na postel. Zato Alex vypadala, že ještě něco chce.
"Holky. Co si zítra vezmeme na sebe? Neměly bychom ladit?" posadila se přemýšlivě na svou postel. Obě dvě se na ni podívaly. Úplně zapomněly na oblečení.
"Sakra., a já si říkala, že jsme na něco zapomněly." posadila se prudce Raf.
"Klídek, Raf. Jen se mrkneme na něco hezkého z našich šatníků." konejšila jí hned Alex.
"To zní rozumně. Asi si všechny vezmeme kalhoty nebo sukně. Mě je to jedno." napadlo Angie.
"Kalhoty." odpověděly ji téměř současně Raf a Alex. Angie se se smíchem válela po posteli.
"Co je na tom k smíchu?" ptala se hraně uraženě Alex.
"Ale nic." odvětila Angie, "A co dál?" zeptala se s úsměvem na tváři.
"Co tohle?" ukázala tři halenky s krátkým rukávem Raf. Byly jednobarevné, a každá měla jinou barvu. Jedna byla krémová, druhá rudá a poslední tmavě hnědá až černá.
"To by šlo. Jen mi na tom něco chybí." komentovala to Alex. Raf vrhla pohled na Angie natáhlou na posteli.
"Máš ještě nějaké ty fixy na textil, An?" zeptala se jí. Světlovláska chvíli přemýšlela, a potom se vrhla ke svému stolu, který byl plný pastelů, fixů, pastelek barev a temper. Z horního šuflíku vytáhla plechovou krabičku. Raf se mezitím přemístila doprostřed pokoje, kde se posadila na zem. S krabičkou v ruce si k ní přisedla i Angie a nakonec se přidala i Alex, která byla zvědavá, co se bude dít.
"Mám na ně nakreslit naše logo?" zeptala se Angie, i když jí bylo už předem jasné, že přesně tohle měla její kamarádka na mysli.
"Jasně." odpověděla Raf a podala jí nejdříve tmavé tričko. Angie pracovala pečlivě a přitom docela rychle. Raf i Alex se zapojily taky. Světlovláska vše vysvětlila a do hodiny byly hotové a mohly jít v klidu spát.
Ráno se umyly, oblékly a ještě jim zbyla hodiny času na zkoušení. Přesně jak si to naplánovaly. Na sobě měly všechny úplně džíny tmavší barvy a ty lehké halenky. Vzadu bylo jejich logo a vepředu měly jméno. Angie měla vlasy ve dvou culících, Raf zase do jednoho vysokého a Alex si vlasy schovala po černou čepici. V soutěži měly vystupovat jako poslední se svou písničkou "Amis de la Musique". Tak ji nakonec pojmenovaly. Před nima byla spousta zajímavých vystoupení. Od módy, přes tanec a divadelní vystoupení až k pěveckým výstupům. A všechny vypadaly nadějně na výhru. Všechna vystoupení byla dobrá, ale jen to nejlepší mohlo vyhrát. S nervozitou potom vyšly na pódium, aby ukázaly co v nich je. Ta nervozita je však opustila, jakmile začaly zpívat. Dály do toho vše, jen aby vyhrály a mohly být spolu. Se vzpomínkami na jejich první setkání. Na to jak se okamžitě spřátelily, jak společně vytvářely svůj sen, který teď vyzpívávaly celé škole. Za jejich zády běžely krátká videa s jejich spolužáky, jak zpívají, tančí nebo kreslí. Všechno to byly usměvavé tváře. Na konci byla videa s nima, z jejich zkoušení. Na jednom je Angie jak hraje na piano, ale pokazí to. Nebo Raf, jak dělá hlouposti se svojí kytarou a Alex jak bubnuje do stolu místo bubnů. A úplně na konci byla jejich společná fotka s logem, které tam zůstalo, zatímco se fotka pomalu rozplynula s koncem písně. Všichni v sále stáli a tleskali. Nebyl nikdo, kdo by netleskal, anebo jinak neprojevoval svoje uznání. Za všeobecného veselí zmizela děvčata v zákulisí. Teď bude mít porota složená z profesorů chvíli na rozmyšlenou, než předstoupí ředitel s vítězem.
"Byly jsme dobré." objala holky Alex vesele.
"Ale ještě není konec." varovaly jí obě.
"Já jsem jen ráda, že jsem sem jela na ten výměnný pobyt." řekla tiše. Angie a Raf si vyměnily pohledy.
"To my taky." pověděla jí Angie za obě.
"Dík. A teď tiše, ředitel bude mluvit." upozornila je na to, že pan Oak vystoupil na pódium. Nejdříve si získal pozornost všech a začal s velice nudným každoročním proslovem.
"Ale teď jste jistě všichni zvědavý na výherce naší každoroční školní soutěže. Výherce či výherci dostanou možnost stát se mladými popovými hvězdami, protože letos jsme tu měli spoustu výborných zpěvá, zpěvaček a kapel." oznámil cenu pro vítěze a nadále napínal všechny studenty, "Takže ať se někam dostaneme. Letošními vítězi je kapela…" udělal dramatickou pauzu. Děvčata se chytla za ruce a začala se tiše modlit. "Amis de la Musique!" oznámil s obřím úsměvem na rtech a ukázal do zákulisí, kde se trojice členek kapely s neuvěřením objímala. Za nima stála ještě jedna kapela, která hrála před nima a teď jim gratulovala a poháněla na pódium k ředitelovi.
"Vaše vystoupení bylo vážně povedené a hezky propracované." pochválil je ředitel.

"Děkujeme." odvětily jednohlasně všechny tři a vesele se obrátily na své spolužáky, kteří jim tleskali a vyvolávali název jejich kapely. Od teď jsou skutečná kapela, která bude mít možná i své světové turné. A jejich přátelství se tou soutěži upevnilo.




Amis de la Musique

1.sloka
Raf : Každý den začínám s úsměvem,
aby rozzářil tváře i ostatním.
Alex : Rozsvítím to slunce uvnitř mě,
to které tak krásně hřeje.
Angie : I když postačím si i sama,
chci přátele všude na světě.

2.sloka
Raf : Nadechla jsem se zářivé hudby,
kterou vydechují múzy.
Alex : Se slovy srdce a melodii bohů
půjdu světem a hledat je budu.
Angie : Úsměvy na tváři, když zpívám.
Přátelství, co hýbe světem.

Refrém
Všechny společně : Hudba, která nás spojuje.
Melodie, kterou zpíváme.
Nádech, výdech, stop!
Právě teď jsme všichni propojeni.

3.sloka
Raf : Někdy slova nestačí,
tak se zkus vyzpívat.
Alex : Zpívej hlasitě o přátelství,
o lásce, ať šťastné či nešťastné.
Raf a Alex : Jo! Zpívej z plných plic.
Angie : Tenhle den ať záříš jen.
Tohle je zářivý den.

Refrém
Všechny společně : Hudba, která nás spojuje.
Melodie, kterou zpíváme.
Nádech, výdech, stop!
Právě teď jsme všichni spojeni.
Raf a Alex : Yeah!
Angie : Hudba je naším poutem.


4.sloka

Raf : Začala jsem tvořit svůj sen,
ten který bude splněn.
Alex : Sním o jednom společném snu,
se svými přáteli jej snít.
Angie : Chtěla jsem snít,
Raf a Alex : Chtěly jsme snít,
Angie : o moci přátelství.
Alex a Angie : Prosvítit noc,
Raf - rci : Rozzářit hvězdy hudbou svou!

Refrém
Všechny společně : Hudba, která nás spojuje.
Melodie, kterou zpíváme.
Viděly jsme zázrak,
slyšely jsme hudbu múz.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čí povídky se vám líbí více?

Kyoketsuki (Kyo-chan)
Sayuri (Sayu-chan)
Obou

Komentáře

1 Snow Snow | 22. února 2014 v 13:37 | Reagovat

No... musím říct, že tahle povidka, nebo tenhle příběh se mi líbil asi nejvíc, co jsem četla :-)

2 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 23. února 2014 v 12:30 | Reagovat

To jsem ráda a děkuji :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama