Stěhování

23. dubna 2015 v 19:05 | Sayu&Kyo
Ahojte,
víme, že jsme tu již dlouho nic nepřidávaly... Bylo toho trochu moc a mě(Sayu) trochu zablbl počítač :/
Některá data jsou tak uschovány v docela nespolupracující technice. Ale v psaní jsme pokračovaly a já se pokusila naučit se blogovat na tabletu, jenže na blog.cz mi to nějak blbne, což je otravné... takže jsem si nainstalovala appku bloggeru a rozhodla se tam celý blog přemístit. Možná jsem to udělal i pro své pohodlí :D Každopádně nové příspěvky najdete jiýž na nových stránkách. Pokračování bráškovy povídky Neko-mei Tantei, povídek Kyo-chan a dokonce i pár nových kousků ;) Doufáme, že jste na nás nezanevřeli, i že nám přibyde čtenářů :D

http://sayukyoworld.blogspot.cz/

 

3.Konečně spolu

8. února 2015 v 16:32 | Kyoketsuki |  Touha žít
Král Thranduil si sedl zpět na své křeslo. Všichni jsme se na něj dívali a čekali jeho rozsudek. "Túrelië nesmí opustit mé království a Eruner je vykázan z mého paláce." Usmála jsem se. Král dal svůj rozkaz, který má malinkou skulinku. Eruner vypadal smutně. "Takže jestli to správně chápu můžu do lesa." Král se nenápadně pousmál. Došlo mi, že jsem to pochopila správně. "Ano, smíš až na hranice mého království." "A Eruner nesmí být v paláci, ale o království nepadlo ani slovo." Král kývl. "Takže, když ho náhodou potkám v lese...." Eruner se na mě podíval, už mu došlo o co jde. "Můj rozkaz, tím nijak neporušíš." Usmála jsem se. "Děkuji, králi, přesně to jsem chtěla slyšet." Poté Erunera odvedli a já se něj usmála. "Zítra." Zašeptala jsem a on kývl. Estel se na mě podívala. "Nikdy by mě nenapadlo, že jsi princezna, Túrelië." "Já nejsem princezna." Řekla jsem zmateně. "Tvůj bratr je princ, a máte stejné rodiče. To znamená, že jsi taky královské krve, jsi princezna." Teď mi to došlo. Ach jo, někdy jsem až příliš pomalá v tom myšlení. "Upřímně, Estel, dokážeš si mě snad představit jako princeznu? Bydlet v paláci a dávat příkazi?" Estel si mě prohlédla od hlavy po paty. "Máš pravdu. Neumím, ty jsi prostě ta nespoutaná dívka, co mě zachránila z pasti. Ta dívka se sebevražednými sklony." Usmála jsem se. Teď mě celkem vystihla. Zvláštní, že za tak krátkou dobu, o mě ví skoro víc jak já sama. Zívla jsem si a zakručelo mi v břiše. Hups. Já jsem zapoměla na oběd a snídani.... ale to vydržím až do večeře. Nejsem lemra. "Obědvala jsi?" Zeptala se mě podezřívavě Estel. "Že váháš. Já toho snědla." "Opravdu a co jsi jedla?" Hmmm co jsem jedla naposledy? Aha už to mám. "Takže to byli nějaký divný bobule, co chutnaly jak ananas, potom jakýsi kořínky a nějakou divnou kytku." Odpověděla jsem ji. To jsem jedla asi před třemi dny, když jsem byla mimo město. Povzdechla si a odvedla mě do kuchyně, kde mě donutila se najíst a pak jsme se rozhodli, že bysme si mohli před večeří trošku zabojovat. Legolas, kterého jsme potkali, no dobře já na něj zavolala z balkónu ´chytej´ a pak jsem mu hodila Estel do náruče, se k nám přidal. Estel byla pořád trochu mimo z toho co jsem udělala. Ale když ona vypadala, tak sladce zamilovaná a přitom smutná, že s ním nemůže být, že jsem to prostě musela udělat, abych je dala alespoň na chvíli dohromady. A stálo mi to za to. "Hej, Legolasi, chytej!" Legolas vzhlédl a já mu hodila Estel. Vyděsil se a okamžitě skočil, aby ji chytl. Já se usmála a pak skočila dolů sama. Bylo to kratší než udělat těch deset kroků a sejít po schodech. "Estel, jsi v pořádku?" Zeptal se jí a vypadal velmi vyděšeně. Estel jen přikývla. Byla z toho tak trochu v šoku, a on ji nepouštěl, právě naopak. Víc ji k sobě přitiskl. Pozorně jsem sledovala jeho oči. I on jí miluje. Došlo mi a rozhodla jsem se, že dám ty dva dohromady i kdybych kvůli tomu měla jít proti králi. Legolas ji posadil a podíval se na mě naprosto hnusným pohledem. Proč mám pocit, že mě z toho obviňuje? "Legolasi na minutku." Odsekla jsem, chytla ho za ruku a odtáhla kousek stranou. "Co k ní cítíš a chci pravdu." Vypadal, že mě zabije, ale na tohle mlčel. "Miluješ ji?" "Co je ti do toho, málem jsi ji zabila." "Věděla jsem, že ji chytíš a může si za to sama, neměla se na tebe tak divně koukat. Tak co, miluješ ji?" "Já...ano, miluji ji." "To je fajn. Teď můžu rozjet svůj plán." "Jakej plán?" "Bojíš se?" "Ne, jen mám pocit, že takových nehod bude teď víc." "To jsi přesně vystihl." Pak jsem se k němu naklonila. "Až do doby, kdy si to oba uvědomíte." "Co si máme uvědomit?" "Dívejte se častěji jeden druhému do očí, tam máte napsané veškeré své emoce." Odsekla jsem mu. "Chceme trénovat boj, přidáš se?" "Jo." Řekl a pak jsme se vrátili k Estel. "Tak kdo s kým?" Zeptala jsem se a v duchu si řekla. Legolas s Estel v posteli, ale to je otázka budoucnosti, teď bych je tam asi nedostala...no....pokud bych se snažila, tak bych je tam doatala, ale....fuj teď to nebudu řešit. "Jsi zraněná." "Ne, už mě to ani nebolí." Řekla jsem a usmála se. "Ale klidně si spolu zabojujte. Já si vystačím sama." Oba se usmáli a kývli mi na to. A tak spolu začali bojovat. Šlo jim to, Estel bylo skoro tak dobrá jako Legolas. Vytáhla jsem svůj meč. A z hluboka se nadechla. "Boj s mečem je umění. Meč je zbraň určena k zabíjení." Tohle mi starosta vždy říkal, ale podle mě je v tom mnohem víc. Meč může být i nástroj k ochraně těch, které máme rádi. Prudký výpad vlevo, rychle zpět a dozadu, doprava, dolů, skok, a znovu, teď nahoru, rychle, nestíhám.... Takhle jsem tam skákala a útočila na imaginárního nepřítele asi půl hodiny. Pak jsem otevřela oči. Kousek ode mě stála Estel a Legolas a nepokrytě na mě zírali. "Přehnala jsem to?" Zeptala jsem se úzkostně a čekala, co mi řeknou, že jsem posrala. "To bylo úžasný, musíš mě to naučit!" Vykřikla Estel a doběhla ke mně. Usmála jsem se na ni. "Řeknu ti jen jedno, to jak bojuješ zaléží na tom, proč bojuješ. Meč je zbraň určená k zabíjení, ale může být i nástroj k ochraně těch, které máš ráda, zamysli se nad tím a pak tě možná něco naučím." Estel horlivě přikývla a vrátila se k Legolasovi. Podívala jsem se na nebe, pomalu se začínalo stmívat a slunce zapadalo. Na jednom z balkónů jsem zahlédla krále, jak se dívá směrem k nám na nádvoří. Nevím, jak se tvářil, protože jeho tvář ozařovalo slunce, ale vím, že jsem byla šťastná. Byla jsem šťastná, že se na mě dívá, a doufala jsem, že mě viděl. Přála jsem si, aby byl i on šťastný a usmíval se. Chtěla bych rozehřát jeho skřehlé srdce a pokud je spálené vyléčím ho. Vím, že to dokážu. Jen na to budu potřebovat čas. Sedla jsem si a zavřela oči. Budu chvíli meditovat, než ti dva dokončí jejich souboj. "Spí." "Medituju v tom je rozdíl." Řekla jsem a otevřela oči. "Taky to někdy zkus, pročistí ti to myšlenky." "Určitě to vyzkouším!" Dušovala se Estel a já se musela usmát. "Mužeš klidně někdy meditovat a cvičit se mnou." "Opravdu!? Děkuju!" Vykřikla a skočila mi kolem krku, s tím, že jsem zrovna vstávala jsem skončila na zádech na zemi a ona na mě. "Když mě umačkáš, tak si moc nezatrénuješ." "Oh, promiň." Řekla a zvedla se. Mě zvedl Legolas, podal mi ruku. Přijala jsem ji, alepoň to mám bez práce. "Je večeře, princi." Zase to byl ten elf, co jsem do něj vrazila, asi bych si měla zjistit jeho jméno. Jinak na něj budu muset volat "Hej, ty co jsem do tebe vrazila!" a to by bylo divný. "Už jdeme, Hyando." V tu chvíli jsem se začala smát. To je směšné jméno, vím, že to znamená čepel, ale zní to příšerně vtipně, nicméně, alespoň vím, jak na něj mám volat. "Je tu něco vtipného?" Osopil se na mě Hyando a já se musela zase zasmát. "Ne, jen jsem si vzpoměla na jeden vtip." "A jaký?!" Osopil se na mě podruhé. Huh, jak já tohohle týpka nenávivím. Můj instinkt lovce se nikdy nemýlil a u něj mi říká, POZOR!!! "Ale na to jak jdou dva lembasy po lesní pěšince a jednoho znich rozdupou skřeti, co utíkají před elfama a ten, co zůstal v celku se podívá na ten zničenej a říká ´pojď a nedrob´." Estel se začala smát a Legolasovi cukali koutky. Hah a nám vás. Jen Hyando se tvářil jako kyselé zelí. To mě donutilo chytit další záchvat smíchu. Bože zelí s jeho hlavou....ode dneška nejím zelí! Slíbila jsem si a pak vstala. "Jdeme, ať se na nás nečeká." Ostatní přikývli a odvedli mě do jídelny, příště jsem alespoň trefím.....nebo v to alespoň doufám, no vím, že stopro trefím do králových komnat a on už mě kdyžtak navede. Popřípadě mě zamkne a uspí, ale to je teď jedno. Sedla jsem si a čekala, co se bude dít. Nic, všichni čuměli na jídlo a čekali až někdo něco řekne. Po deseti minutách mě to přestalo bavit a začala jsem pod stolem kopat do Estel a Legolase. Ti si to nenechali líbit a tak mi začali vracet, na tvářích nám u toho hrál pobavený úsměv. "Dobrou chuť?" Zkusila jsem po dalších asi dvaceti minutách, kdy mě boleli nohy a ty dva taky. Všichni si oddechli a pustili se do jídla. To bylo rychlý! Příště to řeknu rovnou a nebudu se tady kopat, na tak strategicky dementním místě. Au! Budu mít modřiny, ale Estel a Legolas jich budou mí víc. Co k tomu dodat, v kopaní jsem dobrá. Pustila jsem se taky do jídla a u toho se zamyšleně dívala po elfech. Všichni vypadali strašně stejně! Jak je mám rozlišit? Hele támhle je ten.....Hyando! Musela jsem se zakřenit. Tomu jménu se prostě budu smát ještě hodně dlouho, alepoň do své smrti. A já neplánuju v nejbližší době umřít, i když podle Hyadova vražedného pohledu, který na mě hází kdykoliv si myslí, že se nikdo nedívá, je má smrt blízko. Ale ta byla blízko vždy, s mým povoláním. Zvykla jsem si na ni. Nebojím se jí, jednoho dne ji dokonce i uvítám, ale teď ještě ne. Konečně jsem začala žít a líbí se mi to. Příjemná změna. Dojedla jsem a znovu se rozhlédla kolem. "Kde je vlastně král?" "Říkal, že má práci, a máme mu něco donést do jeho pokoje." "Já půjdu." Vzala jsem něco, o čem jsem tušila, že má král rád a vydala se k jeho pokoji. Zaklepala jsem. "Dále." Otevřel jsem dveře. "Pauza, čas se pořádně najíst, abyste měl sílu." Král se na mě podíval zpoza stolu, na kterém bylo milion papírů. Dala jsem mu jídlo na stůl, tak, abych mu nic nazašpinila a vzala do ruky papír, který momentálně držel v ruce. "Účet za odstranění nepřítele.....100 zlatých." "Fuj, předražný, kdo si to nárokuje, já ho zabiju a bude to zadarmo." Král, který jedl se zakuckal, jak mu zaskočilo, tohle nečekal. "Tohle posílá, jeden, můj člověk, ve městě, který zabil starostova zástupce." Zamyslela jsem se. "Ale ne, nezabil, ten je totiž mrtví už alepoň týden, zabila jsem ho já. On vám lže." Král se zamračil. "Pak si zaslouží trest." "Mám to udělat?" "Myslel jsem si, že už nechceš zabíjet." "Ne, nechci, ale pokud je to kvůli vám, tak udělám vše. Nevím proč, jen mám takový pocit." Řekla jsem a dotkla se svého srdce. Král se na mě chvíli díval. "Dobrá, jdi, ale brzy se vrať." "Nebojte se za tři hodiny, jsem zpátky i s jeho hlavou." "Tu tam nech." Zasmála jsem se a vyšla ven na chodbu. Čas na jeho trest. Estel a Legolas seděli v jídelně a sledovali, jak mizím na chodbě. "Vzala otcovo oblíbené jídlo." "Ano, jak jsem si všimla, co se tvého otce týče jedná podle své intuice, a ta ji našeptává správně." Pak mezi nimi nastalo krátké ticho. "Nepůjdeme se projít?" Zeptal se Legolas a díval se jí do očí, tak jak mu napověděla Túrelië. "Ano, ráda." Její oči zářili štěstím, že s ním bude moci být sama. Usmál se na ni a pak spolu opustili jídelnu. Vydali se do zahrady a tady se jen tak bezcílně procházeli a užívali si přítomnost toho druhého. Nikdo je zde nerušil, nikdo je nehledal. Měli zde svůj klid. "Dnes je nádherná noc." Řekla Estel. "Hvězdy dnes září jako diamanty." Legolas se na ní díval. "Ano, nádherná." Estel se mu podívala do tváře a všimla si jeho úpěnlivého pohledu. Znejistěla a sklopila svůj pohled k zemi. V hlavě ji vířila jeho slova. "Ano, nádherná." Myslel tím ji? Rozbušilo se jí srdce a znovu zvedla svůj pohled a setkala se s tím jeho. V jejich očích viděl lásku a oddanost. Hlupák! Copak si toho nemohl všimnout dříve? To ho na to opravdu musela upozornit až Túrelië?! "Legolasi..." Zašeptala nejistě pod jeho pohledem. Připadala si zvláštně. Milionkrát si představovala, že se na ni takhle podívá a ona se usměje a řekne mu, že ho miluje, ale teď, když se tak děje se nedokáže přinutit promluvit. Bojí se, že je to jen další krásný sen, který se jí každou chvíli rozplyne a ona se probudí ve své posteli. Udělal dva kroky až stál přímo před ní. Opatrně si ji za pas přitáhl blíž k sobě a jednou rukou si ji přidržoval, druhou rukou ji nadzvedl bradu a díval se na ni. "Vskutku, nádherná." Řekl a zlehka jí políbil. Cítila jeho rty na těch svých. Zavřela oči a dala své ruce kolem jeho krku. Bylo to dokonalé. Pootevřela své rty a nechala ho, aby jejich polibek prohloubil. Cítila se jako by letěla. Byl to tak nádherný pocit. Po chvíli se jejich rty rozpojili a oni si hleděli do očí. Jako by se přesvědčovali, že se to opravdu stalo, že to není jen pouhý sen. "Tak jste se dali konečně dohromady." "Túrelië!" "Jak dlouho už tady jsi." "Celou dobu, jdu vám jen říct, že musím do města, něco vyřídit, mám králův souhlas, tak se mi tady nezabíjte a nedovolte, aby byl král s Hyandem sám." "Proč?" "Nazývej to mou intuicí vraha, ten chlap je špatnej a to hodně. Možná je dokonce horší jak já. Dávejte si na něj pozor." Řekla jsem jim a pak se rozběhla směrem k městu, dnes v noci mám ještě jeden úkol, který musím vyřídit.

2.Nečekané

8. února 2015 v 16:30 | Kyoketsuki |  Touha žít
Probudila jsem se těsně před svítáním a sedla si. Legolas, už v mém pokoji nebyl, asi to vzdal. Optarně jsem vstala a došla ke dveřím. Vykoukla jsem ven, ale nikde nikdo. Vyšla jsem a zavřela za sebou dveře. Ehm....nějak moc to připomíná můj sen. Opatrně jsem se otočila, a oddechla si. Naštěstí za mnou král nestál. Vydala jsem se doprava a po pár krocích se za mnou ozval až moc známý hlas. "Jdeš někam?" Otočila jsem se a nevinně se na krále úsmala. "Zkouším odsud utéct." Opravdu jsem se právě přiznala? A k tomu králi? Asi je se mnou něco opravdu špatně, ale nedokážu mu lhát. Je tak.... "Tak to jdeš špatným směrem." "Víte co se říká, všechny cesty vedou do Říma." Nechápavě se na mě podíval. "Eee.... všechny cesty vedou k východu?" Zkusila jsem mu to říct jinak. Usmál se. "Tahle vede do sklepa." "Taky způsob, jak zdrhnout." Zamyslela jsem se nad tím. "Budu se tvářit, že jsem prázdný sud....a ono mi to možná i projde......a pak odsud uteču a najdu si nějaký strom......hmmmm......" Probudil mě až jemný smích. Překvapeně jsem se dívala na krále, který se nad tím zasmál. Ten úsměv je krásný. "Usmívejte se častěji, to vám sluší víc." Řekla jsem mu. "Túrelië!" Od krále ke mně běžela Estel. Hups. Proběhla kolem krále a zkusila mi skočit kolem krku, aby mě objala, ale já jsem se jí bleskově vyhla, přičemž jsem nezapoměla vrazit do krále a málem spadnout, naštěstí mě stále pobavený a lehce překvapený král chytl a zabránil pádu, a Estel se proletěla vzduchem a srazila k zemi právě přicházejícího Legolase. Nechápavě jsem se na ně koukala. "Ou..." Spadli tak, že si dali pusu a já se musela v duchu smát, jak okamžitě Estel zrudla. Asi je do Legolase zamilovaná. Odskočila od něj. "Omlouvám se, Legolasi." "Ne, v pořádku......tedy....chci říct......" "Chce říct, abys byla příště opatrnější, protože ti nebude v jednom kuse dělat přistávací dráhu." "Přesně tak...... CO??!!" Vykřikl Legolas a díval se na mě. Nějak mu povolila pusa. "Na co tak zíráš." Pak mi došlo, že mě někdo drží, a jelikož tu nikdo nebyl kromě mě, Legolase, Estel a krále tak mi došlo, že mě drží král. Ty jo, dneska mi to myšlení ale jde. "Omlouvám se....." Zkusila jsem nevinně a podívala se na něj. Čekala jsem, že bude naštvaný, ale nebyl. Kupodivu. Pustil mě a já se nenápadně pokusila vypařit. Nevyšlo mi to. Vrazila jsem do nějakýho elfa. Ach jo, to je zase den, člověk nemůže ani v klidu zdrhnout. Najednou musím furt někoho potkávat a do někoho vrážet. Útrpně jsem si povzdechla a podívala se elfovi do tváře. "Kdopak jste, krásná slečno." Dostala jsem tik do oka a chytla ho zdravou rukou pod krkem. "Zaprvé, ještě jednou vypusť z pusy slova krásná ve vztahu ke mně a zabiju tě, za druhý nesnáším, když mi někdo říká slečno, zabiju tě za to a zatřetí, co je ti do toho, kdo jsem, zabiju tě?!" Obořila jsem se na něj. Chudák na chvíli vypadal, že neví co má dělat, ale hodně rychle se z toho oklepal. Nějakej odolnej. "Ehm... ale ty jsi opravdu krásná." "Lhát se nemá." Řekla jsem mu s ledovým klidem. "Kudy jste říkál, že je ten východ?" Zeptala jsem se krále, který nás zamračeně pozoroval. "Támhle tou cestou." "Díky, tak já zase jdu." "Nechám tě naživu, ale jen pokud tady zůstaneš." Zastavila jsem se v půlce kroku. Král, chce abych tu zůstala. Jako v mém snu. "Nemyslím si, že je to dobrý nápad." Řekla jsem a skrývala svou tvář za vlasy. "To je úžasný nápad, pane." Prohlásila Estel, která byla až doteď až podezřele dlouho potichu, chytla mě za ruku a někam táhla. "Pojď provedu tě tady." Stihla jsem hodit na krále prosebný pohled a už jsme byli někde jinde. Na to jak je malá, má celkem sílu. Provlekla mě snad celým hradem, přes sklep, kam jsem původně chtěla jít hrát sud, přes vězení, bohužel prázdné, až po cvičiště, kde jsem se momentálně snažila ignorovat bolest v levém rameni, které mi ošetřili jejich léčitelé takže se mi to za dva až tři dny uzdraví úplně, a natáhnout tětivivu luku, abych ji mohla předvést svou lukostřelbu. Přidržel jsem si luk a natáhla šíp na tětivu, zhluboka se nadechla a po výdechu vystřelila. Strefila jsem se přímo do červého popošla jsem a tentokrát jsem vystřelila za chůze červená a nakonec za běhu červená. Všechny jsem dala doprosřed terče. "Jsi dobrá, budeš se nám hodit na hlídkách." "Ví Legolas, že jsi do něj zamilovaná a ty pastičky všude kladeš ty?" "Heh?! Jak jsi na to přišla?!" "Podle toho, jak jsi zrudla, když jste se omylem políbili a podle způsobu, jakým jsi se snažila tehdy vyprostit, ty jsi tu past znala." Zrudla ještě víc. "Ne, neví ani o jednom." "Neboj, neprozradím tě." Usmála se na mě. "Já vím, že ne. Jsi má kamarádka." Kamarádka.... nechápu to to slovo a jeho význam mi uniká, ale na to abych ho pochopila mám čas. Stála jsem tu s lukem v ruce a znovu natáhla na tětivu šíp, nádech a výdech a pal. Trefa do červeného, do středu, až teď mi došlo, že je vlastně černý, asi jsem už barvoslepá. "Král vám vzkazuje, že je oběd a máte se dostavit do jídelny." Otočila jsem se a mrkla, kdo to je. Byl to ten elf, do kterého jsem vrazila na chodbě. Usmál se na mě. Nelíbil se mi. Ty oči se nesmáli. Můj instinkt vraha mi říkal, že je zlý a já se od něj mám držet dál. Zároveň mi došlo, že před ním musím krále ochránit, neboť by mu mohl ublížit. Nedala jsem na sobě nic znát a usmála se na Estel. "Jdeme?" Estel se na mě také usmála. Když jsem kolem něj procházela tak se naklonil k mému uchu. "Já tě sleduji, vrahu..." Zašeptal, tak že ho nikdy jiný neslyšel. Zastavila jsem se. "Já tebe taky, nejsi o nic lepší jak já." Odsekla jsem mu a zmizela ve stínech paláce. Estel mi někam zmizela, asi do jídelny. Povzdechla jsem si a zkusila využít svého instinktu, ten mě dovedl před nějaké dveře. Zaklepala jsem a vešela. Byl to pokoj, z mého snu. Pokoj krále. Chtěla jsem se otočit a zmizet, ale za mnou stál král. "......" "Co tu děláš?" "Hledala jsem jídelnu, ale ztratila jsem se." "Tohle jsou mé komnaty." "Já vím..." Nadzvedl jedno obočí. Hups, to jsem asi říkat neměla. "Eeee...já jsem chtěla říct..." "Jak to víš." "Zdálo se mi o vás." Chytla jsem se za pusu a rozběhla se k oknu z přímým úmyslem z něj vyskočit i kdyby tohle bylo pátý patro. Mé rozhodnutí mělo jednu chybičku, nebylo tu okno, nebo bylo ale strašně malé,tak jsem to zkusila ke dveřím a ven, to se mi taky nepovedlo. Král během mého slepého útěku k oknu stihl zamknout a teď se na mě díval. Zastavila jsem. To běhání mi už lezlo na nervy, připadala jsem si jako holub na báni. "Pusťte mě." Zaprosila jsem krále s pohledem upřeným k zemi. Bála jsem se mu podívat do očí. Bála jsem se.... To je směšné. Jsem vrah, tak proč si připadám, jako malá opuštěná holka, co touží po pevném láskyplném objetí. Král mi položil svou ruku na hlavu a pohladil mě. "Nemusíš se bát, vrahu. Já ti nic neudělám. Nemám zájem o to, aby ti bylo ublíženo. Nemůžu zlomit něco, co už je zlomeno." Vzhlédla jsem do jeho očí. Jeho výraz byl chladný, ale jeho oči říkali něco jiného. Cítila jsem, jak mi po tváři stéka slza a následuje ji další a další. Nechtěla jsem, aby mě tak viděl. Tohle král vyřešil za mě. Objal mě. Jeho pevné objetí dalo průchod mým zlomeným emocím a já se rozplakala jako malá holka. Objala jsem ho a plakala. Držel mě a nechal mě plakat. Nic jiného neudělal. Plakala jsem tak dlouho až jsem se uplakala do spánku. Položil mě na postel a usedl za stůl. Měl povinnosti coby král, a rozhodl se je splnit, zatímco budu spát. Estel se mezitím dostavila do jídelny a tady jí došlo, že s ní nejsem. Lekla se a chtěla se mě vydat hledat. "Estel, sedni si." "Musím najít Túrelië." "Otec odešel před chvíli. Určitě pro ni šel." Estel tomu nechtěla věřit, ale poslechla Legolase, prince lesních elfů. Měla jisté povinnosti ho poslouchat a tady se vše příliš rozléhalo než aby řekla ne a utekla hledat Túrelië. Donesli jim jídlo a oni se tedy dali do oběda. Během jídla oba mlčeli. Estel si vzpoměla na to, jak se políbili, když na něj spadla. Mimoděk si sáhla na rty a vybavila si, dotyk jeho rtů. Milovala ho. Vyrůstali spolu, bojovali spolu a teď je pod jeho vedením, je v jeho družině. Legolas o ní neustále říká, že je skoro stejně dobrá jako on, ale má se ještě hodně co učit. Zadívala se na něj, jak jí a musela se usmát. Byl tak krásný, hlavně když se usmíval, ale to poslední dobou moc nedělal. Chyběl jí jeho bezstarostný úsměv. Chyběli jí ty chvíle, kdy jako děti utíkali z paláce a hráli si venku v temném lese. Nikdy se ho nebáli. "Ty nemáš hlad." Zamrkala a došlo jí, že zírá na Legolase. "Omlouvám se." Potom se podívala do svého talíře a dala se do jídla. Byla si jistá, že je rudá až na prdeli. Takhle se nechat nachytat. "Po obědě, půjdu do lesa a chci, aby jsi šla se mnou." "Jak poroučíš." Řekla a rychle dojedla. Po jejich obědě se vydali do lesa. Prošli kolem hlídky a poslali je do paláce, s tím, že je vystřídají. Hlídka si oddechla a vydala se zpět. "Něco jsem dnes zaslechl." Estel se napnula. "Co?" "To, že ty pasti nekladou skřeti." Teď byla napnutá jako struna a čekala, až jí z toho obviní. "Prý je kladou temní elfové, co sem pronikli ze severu." Oddechla si a ten tunový kámen ji spadl z hlavy i srdce. "Opravdu tu jsou? Nikdy jsme je neviděli, jen o nich slyšeli." Ozval se výkřik. Vyšli a spatřili temného elfa v jedné z Esteliných pastí.....toliko k tématu zdali opravdu existují. Elf sebou zmítal a vůbec si jich nevšímal. Estel se podívala na Legolase, kterému se určitě honilo hlavou, že ten elf je idiot, když se chytl do vlastní pasti, ale to sem teď nepatří. Podívala se na něj. Byl dokonalý, tak jako jeho otec, ale Legolas, byl jiný. Měl srdce a hřejivou povahu jeho matky. Byl... "Vezmeme ho sebou, ale nejdřív to ještě obejdeme." Kývla a vydali se na rychlý průzkum. Všude byl klid. Nikde, nikdo. Vrátili se tedy k elfovi a dostali ho z pasti. Pak se vydali i sním zpět do paláce. Někdo zaklepal na dveře královich komnat. Král odemkl. "Pane, chytli jsme temného elfa." Král se zamračil a odešel. Otevřela jsem oči. Temného elfa? Podivila jsem se a vydala se za nimi, ale z povzdáli, aby si mě nevšimli. Král si sedl na trůn a nechal ho předvést. Elf se zamračil. "Kdo jsi! A co děláš v mém království!" "Nejsem povinen vám nic říkat." "Mluv, nebo ti vyříznu jazyk." Elf vypadal, že by si raději nechal vyžíznout jazyk, ale pak promluvil. "Jmenuji se Eruner, jsem princ. Ihned mě pusťte." "Temní elfové mají taky prince?" Ozvala jsem se a má kamufláž typu, já tu nejsem, byla v prdeli. Všichni se na mě podívali. "To není možné..." Nechápavě jsem se na Erunera podívala. "Mysleli jsme, že jsi mrtvá..." "Nechápu o čem to mluvíš." Řekla jsem a přišla k němu blíž. "Ty si mě nepamatuješ?" "Ne." "Ovšem, já hlupák byli ti čtyři roky, když si se ztratila uprostřed bitvy, nikdy jsem si to neodpustil." "Pořád jsem naprosto mimo, k věci!" Nařídila jsem mu. "Jsi má sestra." Vypadlo z něj konečně. Nastalo takové ticho že byste slyšeli i špendlík dopadnout na zem. "Cože!" Zeptala jsem se po minutě ticha. "Byli jsme v bitvě a mým úkolem, bylo tě ochránit, ale já neposlechl a šel také bojovat. Naše matka v bitvě zemřela, a otec byl raněn, je slepý. Byl rozzuřený, když zjistil, že tě někdo unesl. Hledali jsme všude, ale nic. Až nedávno se nám donesl případ podivných úmrtí a mě došlo, že by jsi to mohla být ty. A jsi. Konečně jsem tě našel, pusť mě, zabijeme je a vydáme se domů." "Ne!" Překvapeně se na mě podíval. "Nikdy ti nedovolím, abys ublížil králi Thranduilovi, Legolasovi nebo Estel. Je mi jedno kdo jsi. Pro mě jsi naprosto cizí osoba. Ten příběh sis mohl nakrásně i vymyslet. Nikam s tebou nejdu!" Řekla jsem a schovala se za krále, který během jeho mluvení sestoupil z trůnu. "Je to co říkáš pravda, Túrelië." Nikdo mu mé jmého neřekl. Ale to jak ho vyslovil. Vzpoměla jsem si na něj. "Já.... ano, neodejdu odsud. Musela jsem zabíjet, ale oni mi dali druhou šanci, a i když tvrdíš, že jsi můj bratr, ne i když jsi můj bratr, tak odsud neodejdu, dokud mi sám král neřekne, abych mu navždy zmizela z očí." Řekla jsem mu smutně. A jednoho dne se tak i stane. Možná hned teď. "Prosím, nechte mého bratra odejít." "Jak víš, že je to tvůj bratr." "Myslím, že jsem si na něco vzpoměla, není to jasné. Jen ten hlas a zvuky probíhající bitvy, nemohu si to jasně vybavit, ale spíš tuším, nežli vím, že má pravdu." "Nechte mě tu. Klidně i ve bězení, ale nechci odejít, když jsem ji konečně našel." Zaprosil naopak Eruner. Král se vrátil a sedl si na svůj trůn. Podívali jsme se na něj a čekali jeho rozsudek.
 


1.Má minulost

8. února 2015 v 16:29 | Kyoketsuki |  Touha žít
Ta elfka, která se mi představila jako Estel se na mě usmála a nabídla mi ruku. Chytla jsem se jí a nechala se od ní vést. Řekla, že mě odvede k jejich králi, ten mě bude určitě chtít zabít. Z oka mi stekla poslední zrádná slza, kterou jsem dokázala uronit, poté byla na mé tváři opět ta chladná maska vraha, kterým jsem byla a stále jsem. Poslední slabé povzdechnutí a už procházíme branou do paláce. Matně jsem si uvědomomovala Legolasův nedůvěřivý pohled a Estelin starostlivý pohled. Jen jsem je následovala. Pak jsme vystoupali několik schodů. Na trůnu tu seděl muž. Dívala jsem se na něj. Byl dokonalý, nádherný, vyzařoval z něj chlad ale i něco jiného... tak příjemný a teplý pocit jsem ještě z nikoho necítila. "Pane." Řekla Estel a poklekla. "Vstaň, kdo je to." "To nám neřekla." Podíval se na mě chladným arogantním pohledem. "Jste krásný." Nedošlo mi, že jsem to řekla nahlas, svou myšlenku. Jeho pohled se změnil. Nerozuměla jsem mu. Nikdy jsem nechápala emoce. Mým úkolem bylo jen zabíjet né něco chápat, to až před třemi dny, kdy jsem zabila ženu s dítětem mi došlo, co za zrůdu jsem. Nevnímala jsem okolí a proto, když se mě dotkla chladná čepel, jež mi strhla plášť, jsem se lekla a odskočila. Vyděšeně jsem se dívala do tváře krále. "Jsi také elf." "Jsem zrůda." Odsekla jsem mu a chytla se svého meče. "Nechte mě odejít. Chci jen žít na klidném místě, ačkoliv si to nezasloužím." Estel se na mě usmála. "O čem to mluvíš, ovšem, že si zasloužíš žít." "Ne, nic o mě nevíš." "Tak mi řekni, proč si nezasloužíš žít." Podívala jsem do očí krále. Byli nádherné. "Jmenuji se Túrelië. Jsem vrah. Nikdy jsem nepoznala rodinu. Vycvičil mě starosta jako svého najémného vraha, ale já už to nedokážu dělat. Vzala jsem už životy stovkám lidí, včetně žen a malých dětí, jsem monstum. Já si zasloužím smrt, a přesto toužím žít. Toužím poznat všechny kouty tohoto lesa. Je tak krásný...." Král se na mě díval bezcitným pohledem. "Zabíjte ji." Zavřela jsem oči. Zahlédla jsem, jak se ke mně blíží Legolas. Ne! Já odmítám jen tak zemřít! Vytáhla jsem meč a začala se bránit. Král se na mě jen chladně díval. Přímo za králem jsem zahlédla jednoho elfa. Znala jsem ho. Před dvěma dny byl za starostou a slíbil mu, že zabije krále elfů. Usmál se, když viděl, že si ho král nevšímá a vytáhl meč. "Ne!" Vykřikla jsem a skočila ke králi. Odstrčila jsem ho a elfův nůž se mi zabodl do levého ramene. "Ty! Musela jsi mi to zkazit! Už jsem ho skoro dostal!" Nevnímal okolí. Chytla jsem čepel jeho meče, vytáhla si jí z ramene a prudce ji otočila proti němu. "Sbohem, zrádce." Poté jsem mu jeho vlastní meč zabodla do srdce. Otočila jsem se na krále. "Jste v pořádku..." Smutně jsem se usmála a začala padat. Vím jen, že mě někdo chytl a někam mě odnesl. Pamatuji si palčivou bolest v rameni a na rukou a pak už nic. Pak už byla jen temnota. Tichá jemná temnota, která mě kolébala jako člun na vlnách. Svým způsobem byla velmi uklidňující. "Tak tohle je smrt? Jsem mrtvá?" Ucítila jsem dotek na tváři. "Ne, nejsi mrtvá, blázínku." Otevřela jsem oči. U mě seděla ta elfka a usmívala se na mě. "Co se stalo?" "Potom co jsi zachránila králi život jsi omdlela. Odnesl tě sem a přikázal mi tě hlídat a starat se o tebe." "Proč jste mě nenechali umřít? Chtěli jste mě zabít?" "Myslím si, že to byla od krále jen zkouška. Chtěl vědět, jaká jsi, jestli zabiješ jeho syna, nebo raději zemřeš." "Nezabila bych ho." "Já vím." "Přesto jsem vzala další život." Rozplakala jsem se a u toho se smála. "Opravdu jsem zrůda. Zabíjení je jediná věc, kterou umím. Je to tak jak říkal starosta. Jsem jen nástroj jeho vůle. Hračka, která nikdy nepozná, co to je láska, náklonnost nebo přátelství." "Takhle nemluv Túrelië, chci být tvá kamarádka." Podívala jsem se jí do očí. "Proč pláčeš?" "Protože ty pláčeš také, to přátelé dělávají, sdílejí stejné pocity." "Přátelé..." Pak se zničehonic Estel rozesmála. "Ale musím uznat, že jsi první, kdo řekl králi do očí, že je krásný." Odvrátila jsem tvář a lehce zčervenala. "Řekla jsem pravdu. Je nádherný. Ten chladný pohled, jež mě nutí donutit ho aby se usmál. Nevím, co je za pocit." Estel se jen vševědoucně usmála. "Na to příjdeš brzy sama, Túrelië. Teď si odpočiň, musíš nabrat síli." Naposledy jsem se podívala do její usmívající se tváře a zavřela oči. Nic z toho nechápu... Když jsem znovu otevřela oči byla noc. Estel spala schoulená v křesle. Vstala jsem a přenesla ji na postel místo mě. Rameno mě u toho zabolelo a já v duchu nadávala na svou zbrklost. Každý normální člověk, by na krále zakřičel, že ho chce někdo zabít, ale to já ne, já musím skočit do rány. Jsem idiot. Položila jsem ji na postel a zakryla ji. "Sladké sny, Estel." Usmála se a otočila se na druhý bok. Povzdechla jsem si. Narovinu....nepatřím sem. Odejdu. Nejlépe hned teď. Otevřela jsem dveře a vykoukla na chodbu. Nikde nikdo. Vyšla jsem a zavřela za sebou dveře. Otočila jsem a přímo za mnou stál král. "Aaahh!" Můj výkřik zanikl, když mi zakryl dlaní ústa. Jeho obličej byl blízko mému, možná až moc. Jeho čelo se skoro opíralo o to mé. "Nekřič a následuj mě. Musíme si promluvit." Němě jsem přikývla co taky víc, že, s přikrytou pusou toho člověk moc nenamluví. Sundal svou ruku ale nepohl se. Dál stál na svém místě a já mu zírala do očí. Byli tak krásné. "Jak může být někdo tak dokonalý?" Tak nějak mi nedošlo, že jsem tuto větu zašeptala nahlas. Nepoznávala jsem se. Něco je se mnou špatně. Hodně špatně! Jeho pohled se znovu změnil. "Ty o mě nic nevíš!" Jeho chladný, bezcitný hlas zapůsobil jako dýka, přesto jsem se nevzdala. "Znám vás. Starosta o vás často mluvil. Pokud by vás nedokázal zabít ten elf, poslal by na vás mě. Nikdy nezklamu. Vždy jsem splnila úkol a zabila každého, koho mi určili za cíl, přesto vás, bych zabít nedokázala. Ne... něco je špatně. Proč jsem taková?" Dívala jsem do jeho očí jako by mě mohli zachránit, ale on na sobě nedal nic znát. Odklonil se ode mě a šel pryč. Následovala jsem ho. Odvedl mě do jeho komnat. Vešla jsem a on zamkl. Kupodivu mě to nijak nezneklidnilo. "Co se stalo Estel?" "Usla. Každý musí spát." Zamračil se. Dotkla jsem se jeho obličeje, lépe řečeno jsem ho dloubla do tváře. "Nemračte se, budete mít vrásky." Podíval se na mě naprosto chladným pohledem. "Na mě ty vaše pohledy nemají účinek." "Toho už jsem si také všiml." Sedl si do křesla a díval se na mě. Aha a co mám jako dělat? Taneček ve spodním prádle určitě ne, to bych pak opravdu musela zabít. Jako už tolikrát jsem se dnes ztratila ve svých úvahách, že jsem si nevšimla, jak král vstal a vydal se ke mně. Probudil mě až jeho dotek na mém krku. Vyděšeně jsem se chtěla otočit, ale to mi nebylo dovoleno. Král se zezadu přiskl na má záda a držel mě u sebe. Jednou rukou kolem pasu a tou druhou kolem krku, po kterém přejížděl. Ať toho nechá! Ah..... je to příjemné, ale není to správné. "Co to děláte?" "Kam jsi chtěla jít?" "Pryč. Nepatřím sem. Vy jste tak krásný, jako hvězdy a jejich třpyt, ale já jsem temnota v jeskyni co o světle může jen snít. Nepatřím sem. Nemohla bych se na vás dívat..." Bolelo mě srdce, když jsem tahle slova říkala. Otočil mě k sobě a znovu mě objal kolem pasu, takže jsem se mu nemohla vysmeknout, ale jo mohla, a taky jsem to zkusila, ale ta zraněná ruka mě zradila a já mu zůstala viset v náručí. Usmál se. Jen na malou chvilku, ale usmál. Ten úsměv byl tak dokonalý, přála jsem si ho vidět znovu. Zvedla jsem ruku a položila ji na jeho tvář. Opět na ní byl ten chladný pohled. Fascinovaně jsem ho pozorovala. "Usmějte se znovu...." Zaprosila jsem ho. "Zůstaneš tu, po mém boku. Zakazuji ti odejít, jako tvůj král." Řekl chladně ignorujíc mou prosbu. To mě vrátilo do reality. Znovu jsem se mu pokusila vymanit z náruče, opět bez úspěchu. Bylo to krapet flustrující. Jsem vrah a nesvedu ani takovou prkotinu, jako je vymanit se někomu z objetí. To je opravdu.... V tu chvíli se ke mně sklonil a přitiskl své rty na mé..... Heh??????? Co to sakra je??????? Vyděšeně jsem se na něj dívala. Tohle.... Odnesl mě k posteli, do které mě lehce položil a pak se na mě podíval. "Nejsem tak dokonalý, jak si myslíš." "Ne...." Chtěla jsem protestovat, ale byla jsem umlčena dalším sladkým polibkem. Ztratila jsem sílu mu vzdorovat, nechala jsem ho ať mě líbá. Obtočila jsem ruce kolem jeho krku a přitáhla si ho ještě blíž. Lehce se zasmál a začal mě líbat na krku, na kterém jsem citlivá. Neubránila jsem se slabému vzdechu a na jeho tváři se opět objevil ten arogantní sexy úsměv. Když v tom někdo zaklepal na dveře. Vyděšeně jsem se posadila a vzápětí skončila zase na zádech s bolestným výrazem na tváři. Uf! Byl to jen sen....jen sen. Ovšem, kdo by taky chtěl někoho jako jsem já. Znovu se mi vybavil ten jeho sexy arogantní úsměv. Ah. Byl tak nádherný. Otevřeli se dveře a vešel Legolas. Estel spala v křesle. Podívala jsem se na něj a pak na ni. "Odnes ji do pokoje ať se vyspí, já stejně v tomhle stavu daleko neuteču." "Nevěřím ti, to že jsi zachránila mého otce nic nemění. Jsi vrah." "Jo, a už navždy jim budu. Nikdy nezapomenu ty mrtvé vyhaslé vyděšené oči své první oběti...." Z oka mi stekla slza. "Svou minulost nesmažu a ani nechci, Legolasi. Chci si je pamatovat, aby nikdy neupadli v zapomění, většina z nich nikoho neměla. Není nikdo kdo by na mě vzpomínal, jen já, jejich vrah. Ironie, nemyslíš?" "Vskutku." Ozval se hlas za Legolasem a dovnitř vešel král. "Odnes odsud Estel." Legolas ji vzal do náruče a odešel z pokoje. Král se na mě podíval. "Proč jsi to udělala?" "Nevím, nechtěla jsem abyste zemřel, starosta o vás často mluvil pokud by on zklamal, pak by to byl můj úkol zabít vás. Mám stoprocentní úspěšnost. Nikdy mi nikdo neunikl. Přesto bych vás nedokázala zabít, králi Thranduile. Vy byste byl jediná mise, kterou bych nikdy nedokázala splnit. To bych raději přetrpěla další jeho trest." Vzpoměla jsem si na něj a otřásla se hnusem. Hnusil se mi. Hnusila jsem se sama sobě. Byl to jen hajz, co se vyžíval v mučení. Kdykoliv se mu něco nelíbilo, tak jsem si to odnesla. Před třemi lety mi spálil pravou ruku, proto na ní nosím neustále rukavici. Podívala jsem na svou ruku a zatla jí v pěst. Nikdy se to nezahojilo úplně. Vypadá normálně, ale je citlivější a kdo se na ní dívá zblízka najde jizvy, jako památku po ohni. Král ke mně přišel a chytil mou ruku. "Ne!" Byla jsem vyděšená, nechtěla jsem, aby to viděl, aby viděl, co mi ten hajzl udělal, ale král mě neposlechl. Opatrně mi sundal rukavici a díval se na mou ruku. "Co ti udělal." "Dal ji do ohně, když se mu nelíbilo jakým způsobem jsem zabila jednoho muže." Král mi po ruce jemně přejel dlaní své ruky. Jeho dotek.... Vždy když se mé ruky někdo dotkl bolelo to a bylo to nepříjemné, ale od něj mi to nevadilo. "Nikdy se to nezahojilo úplně." Řekla jsem a smutně se usmála. Znovu mou ruku lehce pohladil. Do pokoje vešel Legolas a zíral na nás. Král mi nasadil zpět rukavici. "Co ještě udělal?!" Zněl naštvaně, a přesto se tvářil, že je mu jedno jestli odpovím nebo ne. "Takové ty běžné věci, rány bičem, pálení svíčkami, skřipec, zavírání na několik dní bez jídla a vody a bití holí." Řekla jsem a usmála se. "Prý proto, abych byla silnější. Vždy si našel důvod, proč mě bít. Nenáviděla jsem ho, ale nikoho jsem neměla. Byla jsem malé děcko, nikdo by mi nevěřil. Tak jsem to vždy strpěla. Nechat se zbít, mi nevadilo, ale poděkovat mu za to, že mě zbil jsem nedokázala, a tak mě zbil znovu a znovu až dokud jsem mu nepoděkovala." Král se zamračil. "Ale už je to v pořádku, je mrtví. Zabila jsem ho. Teď už jsem volná, už můžu začít žít, tak moc bych chtěla zjistit jaké to je žít... Pokud mě ale chcete zabít, měli byste to udělat teď, dokud jsem slabá." Oba mě pozorovali s lehce zamračenou tváří. "Spi, nic se ti nestane, jsi pod mou ochranou." Pronesl nakonec král a odešel. Legolas si sedl ke mně do křesla a díval se na mě. "Byla to co jsi řekla pravda?" "Mám ti snad ukázat všechny jizvy co od něj mám?!" Legolas sebou lehce trhl. "Ne, spi." Zavřela jsem oči a cítila jak pomalu usínám. Jen doufám, že teď bude můj spánek bude bezesný..... Legolas se díval jak pomalinku upadám do spánku. Položil mi na čelo studený obklad a omluvil se. Pak se zamračil a díval se z okna. Netušil, že jsem byla týrané dítě. To ostatně netuší nikdo pokud mu to neřeknu a ti, kterým to řeknu jsou vzápětí mrtví, protože mi je on přikáže zabít. Teď je tomu, ale konec. Už nikdy nechci nikoho zabít, pod něčím příkazem. Ne, s vražděním nevinných je konec. Od teď budu nový, lepší člověk. A s tímto předsevzetím jsem konečně opravdu usla a spala klidným hlubokým spánkem.

Touha žít - prolog

8. února 2015 v 16:23 | Kyoketsuki |  Touha žít
V lese na kameni seděla elfka a pobaveně pozorovala jejího nejlepšího kamaráda a tak trochu tajnou lásku, jak se marně snaží dostat z pasti. "Estel, pomůžeš mi už konečně." "Ještě se chvilku snaž, Legolasi." Odpověděla mu s ledovým klidem a dál se na něj pobaveně koukala. Visel hlavou dolů v jakési kleci, co tam někdo dal. Ten někdo byla ona, ale neměla v plánu se mu přiznat. Legolas sebou ještě párkrát cukl a pak se na ni podíval. Tentokrát se nad ním smilovala a vyprostila ho z té pasti. Doskočil ladně na zem a zle se na ni podíval. "Příště se určitě chytíš ty a já se budu bavit." "Jo, to určitě." Tak blbá, aby zapomněla kam schovala vlastní pasti ještě není, načež do jedné stoupla.....a nebo taky je. Legolas se usmál a sedl si na kámen. Teď se prozměnu bude bavit on. Estel si jen útrpně povzdechla a započala boj s klecí. Mezitím v nedalekém městě. "Vražda! Někdo zabil starostu! Zavolejte někoho!" Pod mostem se krčila postava v černém plášti. Z očí ji tekli slzy. Kdy to skončí? Vychovali ji tak, aby bezcitně zabíjela. Kolika lidem už vzala život? Nemohla si vzpomenout. Vstala a osušila si slzy. Už to nedokáže. Nemůže zabíjet. Teď konečně zabila toho, kdo ji k tomu nutil....starostu. Vyšla z pod mostu a pak se rozběhla směrem k temnému hvozdu. Neměla ani tušení, že v něm žijí elfové. Nikdy žádného neviděla, nikdy nepoznala svou rodinu. Každý po ní chtěl jen aby zabíjela nebo chtěli zabít ji. Chtěla žít. Tak moc si přála, aby mohla žít, někde na klidném místě a nemusela už zabíjet. Vzala už tolik životů. Její ruce jsou poskvrněné krví stovek nevinných lidí. Táhne za sebou svou minulost jako černý kříž. Mohl by ji někdo dát šanci žít? "No tak Legolasi, už ses pobavil dost ne?" "Ani ne, ještě se chvilku snaž." "Ah!!" "Takhle tě dolů nesundám, popros mě." "CO?!" "Popros mě." "Jdi do háje!" Zaslechla hlasy a zastavila se. V pasti visela dívka a dole byl muž, který se tomu smál. "Elfové..." Řekla nahlas a oni se na ni podívali. Hodila dýku, která přeřízla provaz a uvolnila dívku, která doskočila na zem. Pak si uvědomila, že se na ní dívají a rozběhla se pryč. Jsou to jen další osoby, co mě chtějí zabít. Já chci žít. Vím že si to nezasloužím, ale chci žít! Někdo ji chytl a přitiskl ji na strom s dýkou pod krkem. "Kdo jsi a co tady děláš." "Ne nechci umřít!" Odstrčila ho a odskočila od něj. Legolas se na ni chladně podíval. "Přestaň, Legolasi!" Řekla Estel a praštila ho po hlavě. "Ahoj, jsem Estel. Odvedemě tě k našemu králi, to on rozhodne co s tebou." "Králi...." Zašeptala a přijala nabízenou ruku od té dívky, která se na ni usmívala. Byla první....



Neko-mei Tantei - Page

21. srpna 2014 v 11:30 | Sayuri

Neko-mei Tantei


Anotace: Detektivní příběh ze světa plného zvířecích lidí...
Žánr: fantasy, detektivka, humor, napínavé,
Stav: Rozepsané
Počet kapitol: ...
Kapitoly: 1 || 2 || 3 || 4
Odkazy na upoutávky na FB: 1/2/




Další články